„Rockové babičky“ mají recept na spokojené stáří

V setmělém sále pražského Paláce Akropolis duní kytary a bicí. Atmosféra je nabitá energií a decibely. Publikum převážně mladých lidí s kelímky od piva v ruce si vychutnává dunivé rytmy, které tu hraje indie-rocková kapela Please The Trees. Ve chvíli, kdy píseň graduje, přichází k pódiu sbor. Zhruba dvacítka babiček ve věku od šedesáti do osmdesáti let vystupuje po jedné na pódium a řadí se vedle mladíků s kytarami. Publikum šílí. Sbor seniorek Elpida, jak se toto uskupení jmenuje, sklízí ovace publika už třetím rokem. Naposledy si potlesk vychutnávaly v parku na pankrácké pláni v neděli 15. září.

Jak jste se ke zpívání ve sboru dostaly?

Alena Pokorná, 60 let: Na dovolené jsem se seznámila s jednou paní, která v tomto sboru zpívala. A protože jsme si na dovolené zpívaly, říkala mi: „Přidej se k nám.“ Tak jsem přišla a od té doby jsem tady. Už to jsou dva roky.

Zora Dobiášová, 69 let: U mě to bylo podobné. Byla jsem s Centrem Elpida na letních kurzech fotografování a angličtiny na Šumavě a tam jsme chodily s kolegyňkami po lese a zpívaly jsme si. Pozvaly mě sem, tak jsem přišla. Už to budou taky skoro dva roky.

Jak často zkoušíte?

Z. Dobiášová: Jednou týdně. Přes prázdniny jsme měly trochu volno, ale měly jsme týdenní soustředění v Telči. Bylo tam nádherně. Měly jsme kolem sebe dobrou partu lidí, zpívaly jsme a měly jsme se úžasně. Byla to skvělá relaxace.

Co vám zpívání ve sboru přináší?

Z. Dobiášová: Radost z toho, že děláme něco, co nás těší.

A. Pokorná: A že to těší i ostatní. Vidíme to na těch rockových festivalech, že to lidi baví.

Kde jste už všude byly?

Z. Dobiášová: Loni jsme navštívily některé velké festivaly. Byly jsme v Hradci Králové, v Ostravě na Colours of Ostrava, v Pardubicích, v Praze na United Islands a podobně. Byla tam převážná část mladých lidí, kteří na nás koukali zprvu nevěřícně, protože se tam najednou objevily paní ve starším věku, ale když jsme začaly zpívat, tak myslím, že se jim to líbilo.

A. Pokorná: Byly jsme taky v Náměšti nad Oslavou a ti Moraváci nás hrozně vzali. Cédéčka, která měl Vašek (Václav Havelka, frontman kapely Please The Trees – pozn. red.) s sebou, byly za chvíli rozebraný, a oni byli zklamaní, že už nejsou. Byli opravdu milí.

Z. Dobiášová: A nejlepší to bylo v Olomouci, kde jsme měli koncert. Tam nám lidi ještě utíkali za autobusem a volali: „Přijeďte zase, rádi na vás přijdeme.“ To bylo strašně fajn. To člověk jinde než se sborem nezažije.

Jak zaháníte trému před vystoupením?

A. Pokorná: Nemám trému. Kdybych měla vystupovat sólově, tak bych ji asi měla, ale ve sboru ji nemám. Zpěv mi ale pomáhá i po zdravotní stránce. Jsem astmatička a od té doby, co zpívám ve sboru, mi paní doktorka při posledních testech říkala, že se to zlepšilo. Je mezi námi i spousta vdov, kterým ten náš kolektiv pomáhá, takže si myslím, že sbor je pro nás všechny přínosem po více stránkách.

Z. Dobiášová: Nemám trému, a když ji mám, tak ze mě spadne, jakmile začnu zpívat. Člověk se soustředí na hudbu a přestane vnímat okolí. Moc mě těší, že se sborem zpívám.

Máte nějaký trik na hlasivky?

A.Pokorná: Naše sbormistryně nás učí různé triky. Správnou techniku dýchání, už zpíváme i s bránicí, ze začátku to bylo všechno jen krkem. Zuzanka je velice šikovná.

Do rozhovoru vstupuje sbormistryně, pětadvacetiletá Zuzana Seibertová

Jak jste se dostala k práci se sborem Elpida?

Úplně náhodou. Má spolubydlící, která pracuje na Lince seniorů pod Centrem Elpida, mi říkala, že v centru otevírají nové kurzy. Řekla jsem si, že by bylo super, kdybych jim napsala povídání o tom, proč má člověk zpívat. Tak jsem jim to poslala a oni mi hned volali, protože zrovna sháněli někoho, kdo naučí sbor zpívat několik skladeb na koncert, který chystali v rámci kampaně Mluvme o stáří (www.mluvmeostari.cz) v kostele Šimona a Judy, kde sbor vystupoval s Pavlem Bobkem. Ten se konal v únoru 2011.

Jak sbor vůbec vznikl? Seniorky se přihlásily samy?

Ten první sbor, který vystoupil na koncertě v kostele Šimona a Judy, se skládal převážně z lidí, kteří se přihlásili do Elpidy nebo na sbor k této akci. Ovšem po koncertě z něj mladí odešli a odhlásilo se i pár mužů, kteří v něm byli, protože být tři chlapi na dvacet nebo třicet ženských bylo pro ně moc, takže původní sbor se postupně rozpadl. Kostra těch asi dvaceti dam, které v něm původně byly, však zůstala a dnes tvoří jádro sboru.

Kolik členů má sbor dnes?

Jak už jsem řekla, jádro tvoří asi jednadvacet dam, ale postupem času, jak se o nás lidé dozvídají z médií nebo díky pobytovým kurzům, které Elpida pořádá, se rozrůstáme. Teď v létě jsme byli třeba v Telči, kde kromě sboru byla ještě jóga, a dámy, které tam byly, se na nás přišly podívat, líbilo se jim to a hned máme tři nové členky.

Přivítali byste i dědečky?

Samozřejmě, že by byli vítaní. Pro dámy by to bylo něco nového, mít mezi sebou i chlapy, ale chlapi jsou v tomhle ohledu méně trpěliví a míň odvážní.

Jak jste se dostali ke kapele Please The Trees?

Frontman kapely Václav Havelka se v roce 2010 zapojil do kampaně proti diskriminaci seniorů, s níž přišla Elpida, a nafotil plakáty Nech mého dědečka na pokoji! Je strašně hodný a myslím si, že chtěl sboru nějak pomoci, takže ta myšlenka udělat sbor a jeden koncert vzešla nejen ze strany Elpidy, ale i z jeho. Asi nikdo nečekal, že to bude mít takový úspěch a že v tom budeme chtít všichni pokračovat. A čím déle to trvá, tím víc na tom chceme pracovat. Takže to byla opět taková šťastná souhra náhod.

Přeci jen mezi sborem a kapelou je značný věkový rozdíl. Jak si na sebe zvykali?

Bezvadně. Když dneska přijedeme na koncert, tak Vašek a kluci přijdou a hned se ptají: „Tak co, holky, co máme dneska k obědu? Buchtičky, hmm.“ A Vašek jim dá vždycky na uvítanou pusu, obejme je a pochválí je, že jim to sluší, a ony jsou z toho absolutně nadšené a kluky opečovávají. Možná že zpočátku tam byl nějaký blok, že ony jsou o dost starší, ale dneska je berou jako rovnocenné partnerky a jsou pro ně „naše holky“ stejně jako oni jsou pro ně „naši kluci“. Ta symbióza naprosto funguje.

Předpokládám, že členky sboru Elpida byly amatérské zpěvačky. Bylo těžké naučit je zpívat?

To je těžká otázka. Jedna dáma zpívala v mládí s rockovou kapelou a hráli na plesech. Ostatní jsou amatéři. Ono to není o tom, že je člověk učí zpívat. Můžu je trochu usměrnit, ale aby došlo k nějaké zásadní, radikální proměně hlasu, to nejde. Ale já si myslím, že jde hlavně o to, aby se cítily krásné na jevišti a aby dávaly do té hudby celé srdce, protože v tomhle věku po nich nikdo nemůže chtít žádný zázrak, ale když do toho vloží celé srdce, je to znát a publikum to nadchne. A to je hlavní. Tím však nechci říct, že by se nezlepšily. Zlepšují se neustále a každý týden mě něčím překvapí. Něco funguje víc, něco míň, ale když srovnám první vystoupení s tím dnešním, je to nebe a dudy.

Co je na práci s nimi nejtěžší a co naopak nejlepší?

Nejtěžší je asi je ukočírovat. Když pracujete s dětmi, můžete na ně zakřičet nebo je poslat do kouta. Tady to nejde. Říkala jsem jim, že na ně křičet nebudu, protože si nebudu ničit hlasivky, takže na ně hvízdám. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem na ně občas drsná, ale ony to berou. To je na nich asi to nejtěžší. Mají svou hlavu a nedají se předělat. A co je na nich to nejkrásnější? Že je vnímám jako svoje babičky a neumím si představit, že bych je měla v životě ztratit.

Co vám práce s nimi přináší?

Můj pohled na to se v průběhu let mění. Když jsem začínala, vůbec jsem netušila, do čeho jdu. S vedením sboru jsem neměla žádné zkušenosti, protože studuji operní zpěv. Nicméně protože nemám žádnou babičku ani dědečka, říkala jsem si, když jsem šla do Elpidy, že je tu třeba najdu. No a najednou jich mám dvacet a pořád přibývají. Věřím, že ten vztah, který mám já k nim, mají i ony ke mně. A čím víc času spolu trávíme, tím víc je pro mě ta práce taková rodinná. Pro mě je důležité, že si plní sny. Že v 70 nebo 80 letech vystupují s rockovou kapelou s mladýma klukama na jevišti a baví je to, to je na tom to nejkrásnější, co může člověk na oplátku dostat.

Trávíte spolu čas i mimo sbor?

Ono moc času není, protože já pořád někde lítám. Jsem hrozně zaměstnaná. Ale slavíme spolu narozeniny a občas se navštěvujeme i doma. Nejčastěji si spolu sedneme a klábosíme před nebo po zkoušce sboru.

Existuje nějaký moment, který vám utkvěl v paměti a ke kterému se vracíte, když je vám smutno?

Nejhezčí momenty jsou ty, kdy člověk zjistí, že to co dělá, má smysl. Je skvělé vidět, jak jsou šťastné. Spoustě z nich vystupování se sborem změnilo život. Když vidíte třeba sedmdesátiletou dámu, která má děti, vnoučata i pravnoučata a všechny jí najednou vyrostly a ona má najednou pocit, že je sama, že pro ni svět skončil. Celých padesát let se někomu věnovala, teď se má věnovat sobě a neví jak a ve sboru najde najednou nový smysl života, tak to je krásné. U řady z nich došlo také v průběhu času ke změně povah. Dáma, která přišla a nebyla nijak průbojná, se dnes dokáže ohradit a říct svůj názor, protože sbor jí dal sebevědomí. To je úžasné. Mnohé z nich jsou také vdovy a některým v průběhu těch tří let manžel zemřel, ale to, že mají kolem sebe někoho, kdo má stejnou zkušenost a s kým si o tom mohou popovídat, jim moc pomáhá. Není to jen optimismus života, ale i jeho negativní stránky, které spolu sdílíme, a to nás k sobě váže ještě víc.

Máte nějakou vtipnou „historku z natáčení”?

Pro mě je hrozně vtipné, když jedna z dam, které je 78 let, má devadesátiletého milence. A ona vždycky říká: Víš, Zuzanko, když on přijde vždycky tak načančaný, voňavý a všechno funguje, tomu se nedá odolat! A vy vidíte tu babičku jako z pohádky s bílýma vlasama a říkáte si: vidíte, chlapi, i v devadesáti to jde.

Změnily vás nějak?

Určitě. Ony se nezdají, ale jsou to hrozné dračice. Když přijdu do Elpidy a není mi nic moc, tak první, co slyším, je: „Ty vypadáš nějak unaveně. Máš nějaké pupínky na tváři, to je nedostatek sexu! Řekni mi, co se děje?“ A já: „Nic se neděje.“ A ony: „Ne, já to vidím.“ A tak si sednu na ten paškál a těm dvaceti dámám vyprávím, co se mi stalo, a ony řeknou každá svůj názor, které se diametrálně odlišují, a já je poslouchám. Všechno na mně okamžitě poznají.

Čeho byste s nimi chtěla ještě dosáhnout?

My jsme nikdy neměly žádné velké cíle. Vždycky jenom takové malé, které se nám jako zázrakem splnily. Chtěly jsme udělat koncertní šnůru, povedlo se, chtěly jsme natočit cédéčko a je na světě. Já myslím, že náš největší cíl je, aby je to bavilo a aby ukázaly ostatním seniorům, že ve věku šedesát plus život nekončí. Že nemusí trávit život u televizních seriálů a v Kauflandu na nákupech, ale že i v šedesáti letech jsem pořád ještě mladá kočka a mladej chlap a život si můžu šťastně a spokojeně užívat. I v devadesáti letech.

Co myslíte, že je ve stáří nejdůležitější?

Já myslím, že nejdůležitější je přijmout stáří, jaké je, a nesnažit se ho zadržet. Myslím si, že krásná může být ženská ve třiceti stejně jako v padesáti nebo ve sto letech, pokud to přijme, jak to je, a cítí se krásná sama v sobě. Co si pamatuju, tak moje babička byla nádherná, vždycky šik dáma. Proto si myslím, že nejdůležitější je, přijmout stáří takové, jaké je, a i na něm si najít něco pozitivního. Protože když budeme v životě žít jen negativními věcmi, tak ten život bude taky negativní, ale když si člověk na životě i stáří najde to pozitivní, bude i to stáří pozitivní.

Přemýšleli jste udělat i něco sólově? Jen jako sbor Elpida?

Měly jsme už vlastní koncerty, ale problém je v tom, že já můžu buď jen hrát, nebo dirigovat. Obojí najednou nelze. Takže jsme většinou zpívaly jen a cappella (zpěv bez doprovodu hudebních nástrojů – pozn. red.) v naší úpravě. Raději ale hrajeme s Please The Trees.

---

K věci

Co je Elpida pro seniory

Obecně prospěšná společnost, která zaštiťuje řadu projektů a aktivit. Kromě Centra Elpida, což je moderní vzdělávací a společenské kulturní centrum pro seniory z celé Prahy, které nabízí poradny, cvičení, místo pro setkávání seniorů, tréninky paměti, tematické workshopy aj., zřizuje i bezplatnou anonymní Linku pro seniory, která nabízí pomoc lidem v krizi. Pod její hlavičkou vychází i nejčtenější časopis pro seniory v ČR Vital plus a v roce 2010 odstartovala dlouhodobou kampaň s názvem Mluvme o stáří: Nech mou babičku na pokoji! Kampaň za změnu vnímání seniorů v ČR odstartovala nejprve formou outdoorové a mediální kampaně a v roce 2012 na sebe vzala podobu společných koncertů indie-rockové kapely Please The Trees a sboru Elpida. Více informací naleznete na www.elpida.cz.

Magda Hettnerová, redakce Florence

 

• tisk
• předplatit si