Dřív jsme byly pro lékaře parťáky

Jako směnová sestra u lůžka pracuje šestačtyřicetiletá Jana Bačkovská už sedmadvacet let. Celý svůj sesterský život pracuje na chirurgii a jejích zkušeností a vlastností si váží nejen její kolegyně, pro něž působí jako mentorka, ale i mladší lékaři, kteří v ní nacházejí oporu a mohou s ní, díky jejím zkušenostem, konzultovat detaily léčby. Za svou mnohaletou práci byla letos na jaře oceněna Cenou Florence Nightingale 2013.

Jaký to byl pocit, získat takovéto ocenění?

Velmi příjemný, ale také zavazující. A ty pochybnosti, co mi běhaly hlavou! Proč zrovna já? Určitě je v republice více dobrých, ne-li lepších sester.

Podle svých kolegyň jste „ukázkovým příkladem“ sestry. Proč jste se rozhodla pro tohle povolání?

Jako malá jsem chtěla být veterinářkou. „Léčila“ jsem dědovi všechna zvířata. Pak jsem chtěla být dětská sestra a nakonec jsem vystudovala zdravotní sestru. Vždycky jsem litovala nemocné a slabší a zajímalo mě, jak bych jim mohla pomoci. Nelituji svého rozhodnutí.

Měla jste nějaký svůj vzor?

Vzorem je mi má staniční sestra Dana. Pracujeme spolu už dvacet let. Dana je perfekcionalistka a vyžaduje dobře odvedenou práci. A já se ji snažím vykonávat dobře.

Co vás na vašem povolání baví?

Aby to nevyznělo jako klišé, ale práce s lidmi. Přivezeme si ze sálu pacienta, který je bolavý, nemočí a špatně dýchá. Druhý den sedí, třetí den chodí a za čtyři nebo pět dní jej překládáme stabilizovaného a samostatného na standardní oddělení. To mě baví. A také práce v týmu. Nové kolegyně, než se zapracují, nevědí spoustu věcí a postupně se z nich stávají zkušené vzdělané jipové sestry. Netvrdím ale, že je to jednoduché.

Co vás na vaší práci těší?

Že mám možnost být profesionální oporou pacientovi v jeho těžkém období nemoci. To, že vidím pokrok v uzdravování, a pokud je konec nevyhnutelný, že mohu do jisté míry ovlivnit, aby netrpěl.

Působíte i jako mentorka. Co svým novým kolegyním vštěpujete?

Že trpělivostí se s pacientem pořídí nejvíc. A aby byly poctivé k práci, kterou si dobrovolně vybraly, i když není optimálně ohodnocená.

Jste specialistka v intenzivní péči a pracujete v přímé lůžkové péči. Nechtěla jste si někdy vyzkoušet něco jiného?

Jako směnová sestra u lůžka pracuji už dvacet sedm let. Dvacet let pracuji na JIP. Někdy mě přepadnou pochybnosti, jak dlouho ještě zvládnu práci na směny. Není to jednoduché po fyzické ani po psychické stránce a celý život za prací dojíždím. Ale chirurgii mám ráda a neumím si představit, že bych pracovala někde jinde, takže proč to zkoušet? Navíc neumím světový jazyk, což cítím jako velký handicap, a jsem ještě „nepočítačová“ generace, takže na počítači umím jen základní úkony.

Co je podle vás na sesterském povolání nejtěžší?

Oddělit povolání a rodinu. Já už mám děti dospělé, ale když byly malé, tak např. Vánoce nesly těžce. Dnes to vidím u svých mladších kolegyň. Když jdou na noční nebo když slouží přes víkend, musejí obstarat rodinu, jedna volá domů, jak děti zvládly s tátou úkoly, druhá jim dává dobrou noc, další si posteskne, že není s rodinou na výletě… Nejhůře nesou nemoci dětí, když po telefonu kontrolují, jestli jim doma nezapomněli dát antibiotika nebo jak zvládají horečku. A mezitím běží pro transfuzi, polohují pacienta nebo mu podávají mísu. Vím, že jsme si toto povolání vybraly samy a dobrovolně, a i proto si vážím Ceny Florence Nightingale, protože vidím, že si nás, sester u lůžka, ČAS váží.

Kdy jste se rozhodla vstoupit do ČAS a proč?

Bylo to v roce 2006. Jsem v sekci ARIP a jsem pasivní členka. Měla jsem potřebu být v sesterské organizaci. Chtěla jsem mít informace o aktuálním dění, a když začal projekt registrace sester a jejich celoživotního vzdělávání, byla většina seminářů organizována ČAS. Byla jsem tedy blíž k informacím.

Změnila se tato organizace nějak?

Z mého okolí z ní, bohužel, hodně sester vystoupilo a nové do ní tolik nevstupují. Zvýšil se roční poplatek a pokud si sama aktivně nevyhledáte informace, moc se o činnosti ČAS nedozvíte. Hlavně my, mimopražské. Registrace sester vytvořená ČAS měla určitě význam a za sebe mohu říci, že díky seminářům a konferencím jsem potkala mnoho zajímavých kolegyň a kolegů a dozvěděla se spoustu nových informací z různých oborů. V našem povolání je vzdělávání nutností, stále je něco nového. Momentálně se rozhoduje o budoucnosti ČAS a všech nelékařských oborů, má vzniknout ČKZP, tak jsem zvědavá, jak všechna jednání dopadnou.

Jak se změnila práce sester od doby, kdy jste s ní začínala?

To by bylo na dlouho. Maturovala jsem v roce 1986. Zažila jsem ještě skleněné injekční stříkačky a transfuze ve skleněných lahvích. Noční jsme na 32 lůžek sloužily v jedné a denní do 14.30 hod. posílila staniční sestra a ošetřovatelka. Po sametové revoluci přišla revoluce i ve zdravotnictví. Vznikaly pojišťovny, soukromé ordinace i celé kliniky. Postupně byly dostupné jednorázové pomůcky a spousta materiálu na ošetřování chronických ran. Při operacích vznikly nové postupy a metody, přišly nové trendy v anestezii, resuscitaci, neonatologii, vlastně ve všech oborech. Přibylo i personálu, ale protože všechno stojí peníze, jsou v poslední době v rámci šetření opět snižovány stavy personálu ve zdravotnických zařízeních, mzdy klesají, šetří se na lécích i materiálech. Chápu, že v dnešní době škrtů je to částečně nutnost, ale nesmí se tak dít na úkor pacienta.

Jak se změnili pacienti?

Část populace se stará o své zdraví, dodržuje zdravou životosprávu a je vzdělanější v pohledu na zdraví. Ale stále zůstává velkým problémem obezita, kouření, drogy a jejich následná léčba. Přibývá i agresivních pacientů nebo jejich rodinných příslušníků a stoupá i počet soudních řízení s nemocnicemi.

Co vás na současném ošetřovatelství nejvíc mrzí?

Jak přibývá dokumentace. Chápu, že zčásti je to nutné, ale když jsem při příjmu s pacientem 15 minut a pak nejméně hodinu vyplňuji a zakládám různé formuláře do dekurzu, je to šílené. Také mám pocit, že ještě tak před deseti lety jsme byli tým. Pro lékaře jsme byly parťáky. Dnešní trend je, že sestry si za své odpovídají samy a lékaři taky. Spolupráce je někdy svízelná, ale jde nám přeci o společný cíl: uzdravení pacienta.

Co by se mělo podle vás změnit?

Všechno je to o penězích. V rámci úspor se snižuje počet sester i pomocného personálu ve zdravotnických zařízeních, ale úroveň ošetřovatelství je nastavená mnohem vyšší než třeba před patnácti lety, ale pro jasně daný počet personálu! To jsme zase tam, jako když jsem začínala, kdy nebyl na pacienty čas a za dvanáct hodin jste neměla čas se ani najíst, napít nebo si dojít na toaletu. Nevím, zda byl obor zdravotnický asistent správně načasovaný, protože diplomovaných sester je ještě málo, všeobecné sestry stárnou a z nemocnic odcházejí a na zdravotnického asistenta nemá kdo dohlížet.

Čeho byste si ještě přála ve své profesi dosáhnout?

Nemám žádné vysoké cíle. Jsem jeden článek v řetězu ošetřovatelství a doufám, že jsem prospěšná tam, kde jsem. Snad mi bude ještě chvíli sloužit zdraví, abych pomohla pacientům, kteří jsou u nás hospitalizovaní.

K věci

Kdo je Jana Bačkovská

Pracuje v Českolipské nemocnici na multioborové chirurgické JIP již dvacet let. Chirurgii věnovala celý život. Po škole nastoupila na septickou chirurgii, odkud odešla po dvou letech na mateřskou dovolenou, a od roku 1993 pracuje na chirurgické JIP. V roce 1997 absolvovala ARIP a od roku 2006 je členkou sekce ARIP České asociace sester. Letos v červnu ji ČAS ocenila Cenou Florence Nightingale 2013 za její mnohaletou skvělou práci. Jejím prostřednictvím tak ocenila všechny sestry v přímé lůžkové péči, které po celé ČR každý den bez přestávky a anonymně činí pobyt pacientů v nemocnici příjemnějším, snesitelnějším a jejich léčbu efektivnější, kvalitnější a kontinuálnější. Jana Bačkovská je vdaná a má dvě dospělé děti, syna a dceru.

Magda Hettnerová, redakce Florence

 

• tisk
• předplatit si