Číslo 9 / 2012
„Sestři, a co nákup?”
„V tom našem řemesle jde přece taky o to, že tě lidi potřebujou. A že jim můžeš pomoci. I bez auťáku,” káže v Kachyňově filmu Sestřičky “babi” v podání Jiřiny Jiráskové brblající zdravotní sestře Marii (Alena Mihulová), zatímco zapadá po kotníky do hnoje na dvoře statku. „No no, tak budem vonět obě, pojď,” uklidňuje Marii poté, co mladá sestřička, která byla z trestu přeložena z nemocnice do zdravotního střediska v pohraničí, zahučí do páchnoucí mrvy a začne fňukat.
Scény z filmu, který ukazuje poměry jaké u nás vládly v 50. letech minulého století, dnes možná budí úsměv na tváři, anebo vyvolávají mrazení v zádech. To když vzápětí kamera snímá sestřičku rozbalující špinavé hadry novorozeněte v sednici, kde se na stole hned vedle dítěte promenují slepice a kde dveře i okna drží jen poslední silou vůle. „Chválabohu, že tyhle časy jsou už za námi,” pomyslíme si při pohledu na tuto scénu. Jenže chyba lávky.
Ještě dnes u nás existují místa, kde jako by se zastavil čas. Místa, kde si na slovo hygiena musí lidé brát slovník cizích slov a kde je pravidelné koupání přepychem, který si může dovolit jen málokdo.
Své by o tom mohly vyprávět sestřičky z agentur domácí péče, jejichž práce se mnohdy podobá té, kterou předvádějí sestřičky ve zmíněném filmu a kterým jsme věnovali toto číslo Florence. I ony docházejí v létě v zimě, vyzbrojeny brašnami a zdravotnickým materiálem, do příbytků klientů. Ne všude to voní po fialkách a ne všude je vítají s otevřenou náručí. A to není jediná věc, s níž se musí sestry potýkat. Někteří klienti si je také pletou se služkami a tak se občas stane, že se na sestru obrátí s prosbou, zda by jim nedonesla nákup či neumyla okna. Ostatně, o tom, jak je jejich práce náročná, jsem se přesvědčila na vlastní kůži, když jsem se sestrou z agentury domácí péče strávila jeden její pracovní den. Jak to dopadlo, se dočtete na straně 17.
A protože není možné mluvit o domácí péči a vynechat přitom ty, kterým je určena, přinášíme vám i životní příběh pacientky, která je od svého mládí odkázána na umělou plicní ventilaci. Jak se jí žije s touto dýchací mašinkou a jak moc dokážou moderní technologie ulehčit život i takto postiženým lidem, to už poví sama na následujících stránkách. Příjemné čtení!
Magda Hettnerová, šéfredaktorka
Další články v tomto čísle
- Seriál - komunikace - Jak se vyhnout konfliktu? Mějte po ruce odpověď
- Rozhovor s Petrou Růžičkovou: Ztráta blízkých bolí všude na světě stejně
- Můj život s plicní ventilací
- Co trápí agentury domácí péče? Nedostatek peněz
- Hodiny na cestách. Tak vypadá jeden den sestry domácí péče
- Význam edukácie u žien so stresovou inkontinenciou moču
- Model Hildegard Peplau při paliativní péči v domácím prostředí
- Výživa seniorů v domácí péči a v domovech pro seniory
- Nejdůležitější je spolupráce rodiny
- Fakulta zdravotnických studií Univerzity Pardubice