Rozhovor s Petrou Růžičkovou: Ztráta blízkých bolí všude na světě stejně

„Smířit se s tím, že jsou na světě místa, kde děti umírají třeba i na obyčejný průjem, je na zahraničních misích asi to nejtěžší,“ říká čtyřiatřicetiletá Petra Růžičková, zdravotní sestra z Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice v Praze, která už několik let jezdí s humanitární neziskovou organizací Lékaři bez hranic pomáhat do všech koutů světa.

Co vás napadne jako první, když se vrátíte ze zahraniční mise do české nemocnice?

Vždycky je to pro mě trochu šok. Z toho luxusu a z možností, které máme. Člověk si uvědomí, že si kolikrát stěžujeme na banality, a přitom jinde ve světě jsou na tom lidé hůř. A naopak, když jsem na misi, tak mi zase dojde absurdita českého zdravotnictví, a to nejen ve vztahu zdravotník–pacient, ale i mezi zdravotníky navzájem.

Jak to?

Mám pocit, že je to tady takové odlidštěné. Mnohem lépe se mi spolupracuje s lidmi na misích, protože tam máme všichni jeden cíl, za tím jdeme a to nás spojuje.

Kolik vás tam je?

To je různé. Týmy většinou vede koordinátor, který zajišťuje veškeré organizační věci. Může to být zdravotník, ale také nemusí. Dále je tam logistik, což je člověk, který zajišťuje materiál, stavby, pokud jsou potřeba, převozy věcí a podobně. Administrativní záležitosti, jako jsou smlouvy, výplaty a podobně, zajišťuje administrátor a pak tam jsou sestry a lékaři. Nedá se to zobecnit, každá mise je jiná, a tak vyžaduje i jiný počet lidí a jejich zaměření. Pokud jde například o mise ve válečných zónách, nesmějí samozřejmě chybět operační týmy, chirurgové a podobně.

Na kolika misích jste byla vy?

Celkem na pěti. Dvakrát v Africe, konkrétně v Čadu a v Kongu, pak v Jemenu, v Iráku a v lednu 2010 na Haity, kde jsme pomáhali po zemětřesení.

 

Ambulantní centrum pro léčbu podvýživy pomáhalo v městě Haraze v Čadu všem dětem.

Jak to tam vypadalo?

Byl to zase úplně jiný styl práce. Navíc tam přijela pomáhat strašná spousta lidí a neziskových organizací, takže to bylo náročné i na provoz a koordinaci. Nakonec to bylo až nepříjemné, a to nejen pro nás, například proto, že nás v jednom domě bydlelo sedmdesát, ale i pro ty místní.

Proč?

Protože vždycky, když někam přijedeme, musíme nejprve jít a obhlédnout situaci. A při tomhle počtu tam najednou prošlo třeba sto různých organizací, které monitorovaly situaci, ale nic neudělaly. To muselo být pro místní obyvatele strašné.

To určitě. A jak to dopadlo?

Nakonec se rozjela spolupráce a postupem času některé organizace odjely, takže tam bylo i méně lidí. pravidelně jsme se scházeli, vyměňovali si zkušenosti a komunikovali jsme spolu.

Platil tam nějaký univerzální jazyk?

Na Haity je úředním jazykem kreolština a francouzština, v týmu jsme mluvili převážně francouzsky, ale vzhledem k počtu lidí v týmu jste mohli slyšet i angličtinu, španělštinu, italštinu, němčinu a další jazyky. Ale na misích, kde jsem byla předtím, se v týmech mluvilo zpravidla anglicky nebo francouzsky. Většinou podle úředního jazyka dané země.

Kdy jste vyjela na misi poprvé?

Bylo to v roce 2007 a jeli jsme do měst Am Aam a Haraze v Čadské republice. Byla jsem tam osm měsíců. Pomáhali jsme vnitřně vysídleným lidem. Hodně mi ta mise utkvěla v paměti. Všechno to bylo nové a navíc se mi tehdy splnil sen vyjet pomáhat do zahraničí s lékaři bez hranic.

Kdo jsou vnitřně vysídlení lidé?

V tomto případě to byli lidé, kteří žili na hranicích s Dárfúrem v Súdánu a ve chvíli, kdy tam vypukl konflikt, který se trochu přelil i přes hranice s Čadem, museli odejít ze svých domovů a stáhnout se více do vnitrozemí. Postavili si tam improvizované tábory a my jsme přijeli, abychom celou situaci zhodnotili a těm lidem pomohli, dokud se na novém místě neasimilovali a celá situace se nezklidnila. Bylo to zrovna v období dešťů, takže bylo těžké se tam dostat. naše organizace byla na místě jako jedna z prvních.

Jak jste pomáhali?

Jednak jsme jezdili s takzvanou mobilní klinikou, což znamená, že jsme v určité dny vyráželi brzy ráno s týmem zdravotníků a s autem nabaleným zdravotnickým materiálem do vzdálených oblastí, kde jsme léčili nemocné. Ty, které bylo možné ošetřit na místě, ty jsme ošetřili nebo jsme jim dali léky, horší případy jsme vozili do nemocnice. V té jsme také pracovali. Místní nemocnice totiž spíš nefungují, než fungují. lidé nemají peníze na to, aby se v nich nechali ošetřit, a tak chodí raději k místním léčitelům a šamanům. teprve když jsme přijeli my a začali jsme jim nabízet léčbu zdarma, začala se nemocnice plnit.

Na co jste se zaměřili?

Pracovali jsme hlavně na dětském oddělení. Zbytek nemocnice si vzala jiná humanitární organizace, která tam působila s námi. Nám, sestrám, na misích často připadá mimo jiné i starost o lékárnu a podvýživové centrum. Když totiž jezdíme s mobilní klinikou, děláme u dětí rovnou screening i na podvýživu. Ony se nepřijdou léčit s tím, že jsou podvyživené, ale třeba proto, že mají průjem. A my při té příležitosti zjistíme, že jsou podvyživené, a zařadíme si je do programu. na podvýživu mám školení a s těmito dětmi jsem pracovala na většině svých misí. Je to velmi zajímavá práce.

Nemocnice Al Talh.

Čím tyto děti léčíte?

Dřív se musely hospitalizovat a dávalo se jim speciální výživové mléko. To se však změnilo od chvíle, kdy se začaly vyrábět speciální terapeutické potraviny. To je takový balíček naplněný směsí, jejímž základem jsou arašídy, olej a mléko, a výživová hodnota jednoho balíčku je asi 500 kcal. Jeho výhoda je v tom, že už se nemusí nijak upravovat. Dítě balíček otevře a hned ho sní. Nemusí být proto v nemocnici a matka mu jej může dávat doma. Dříve hrozilo, že když mu matka uvaří mléko doma, tak z vody, kterou má k dispozici a která je většinou zkažená, takže dítě by z toho mělo jen další průjmy. Balíčky jsou hygienické a dětem chutnají a skvěle po nich rostou. podvýživa nejvíc ohrožuje děti do pěti let. Jsou pak mnohem náchylnější k nejrůznějším infekcím a i na banální průjem mohou zemřít.

Co tam na vás nejvíc zapůsobilo?

Jeden z těch hrozných zážitků byl, když jsem ráno našla prázdnou postýlku po dítěti, které na tom bylo hodně špatně. Věděla jsem, že pokud nezůstane v nemocnici, zemře, ale matka ho v noci odnesla, protože měla doma dalších pět dětí, o které se neměl kdo postarat. Je strašné, když vidíte, jaká rozhodnutí ty matky musí dělat. Tady si možná někdo myslí, že to lépe snášejí, že jsou na to zvyklé, že tam děti i dospělí víc umírají, ale nejsou. Každou matku bolí ztráta jejího dítěte stejně. Jen je tam ta situace trochu jiná. Pro nás je nepředstavitelné, aby těhotná žena devět měsíců tvrdě pracovala na poli, pak přijela na oslu porodit do nemocnice a druhý den ráno dítě sbalila a další den už stála opět na poli. Jenomže tam to tak prostě chodí. Když je sezóna, tak musí pracovat, protože kdo by jinak ty děti uživil? Stejně tak strašné pro mě bylo, když nám zemřelo dítě, protože nedostalo včas transfúzi krve. Mělo malárii a nutně ji potřebovalo. Nabídla jsem se, že mu dám svou, i když to není eticky správné, ale mělo stejnou krevní skupinu a jeho matka byla daleko. Nakonec to příbuzní odmítli s tím, že na ni počkají. Jenomže přišla pozdě a dítě do rána zemřelo.

Takovéto zážitky musí být strašným náporem na psychiku. Máte nějaký způsob, jak se odreagovat?

Jak jsem už říkala, každá ta mise je jiná a nedá se to srovnávat. Je to jako v životě. Hezké zážitky střídají ty špatné. Na druhou stranu je zase radost pozorovat, jak se ty podvyživené děti rychle zotavují, když dostanou tyto terapeutické balíčky. Jinak co se týče běžného života na misi, tak pokud zrovna nepracujeme, což děláme po většinu času, protože býváme zpravidla v oblastech, kde se nedá nic jiného dělat, tak odpočíváme. Čteme si, díváme se na filmy, společně vaříme a podobně. Jednou jsme měli k dispozici dokonce i ping-pongový stůl.

Nebojíte se tam?

Máme zvláštní bezpečnostní opatření, která musíme dodržovat. Například nechodíme ven po setmění, pohybujeme se jen v místě bydliště nebo v nemocnici, nechodíme nikam sami, a pokud víme, že tam někde hrozí riziko, snažíme se mu vyhnout.

Říkala jste, že většinou spolupracujete s místním personálem. Jak vás přijímají?

Zpravidla dobře. nikde jsme neměli žádné konflikty. Ono to chování se opět liší mise od mise, země od země. V arabském světě jsou například lidé strašně pohostinní. Koupí si třeba oběd pro čtyři lidi, ale nakonec jich u talíře skončí třeba deset, protože pozvou každého, kdo jde kolem. Snažila jsem se z toho vždycky nějak vykroutit, protože mi bylo hloupé jim z toho talíře ujídat. Naopak v Africe jsou zase zvyklí čekat, co jim kdo dá. Ta bída je tam hrozná i v tom, že každý je tam zvyklý si vzít co nejvíc. Samozřejmě, že ne všichni jsou takoví. Byli i lidé, na které bylo možné se spolehnout a kteří měli své zásady, ale s některými byla potíž. Když jsem například dávala nemocným léky na noc, musela jsem přesně spočítat, kolik co komu dávám, nechala jsem tam jen nezbytnou rezervu a lékárnu jsem zamkla. To jsem v Jemenu nebo v iráku dělat vůbec nemusela. Tam všechno leželo volně a nikoho ani nenapadlo to vzít.

Kde to bylo nejhorší?

V Kongu. Tam to bylo hodně náročné. Pořád jsem musela něco někde hlídat. Jaké bylo pro mě překvapení, když jsem léky, které jsem uklidila v nemocnici do lékárny, našla pak dole ve městě prodávat v místní lékárně. Strašné taky bylo, když jeden z místních zaměstnanců, muž–sestra, který měl přes noc hlídat, nedával dětem jejich dávku terapeutického mléka včas tak jak měl, protože spal. U těch dětí pak docházelo k hypoglykémii a v ranních hodinách umíraly. Ráno jsem přišla na kontrolu a ptala jsem se ho, jestli se v noci něco stalo, a on mi s klidem řekl, že je všechno v pořádku. „Jo, jenom to jedno dítě umřelo.“ Co s ním pak máte dělat? Nebyli to naši zaměstnanci, ale od nás dostávali k platu ještě odměny, které pro ně byly dost zásadní. Takže jediné, čím se dal potrestat, bylo sebrat mu ty odměny. Je to strašné, protože těch pár dolarů život dítěti nevrátí. Stejně tak se nám stalo, že dokud nebyly ty terapeutické balíčky, míchala se výživová směs ručně. Měli jsme tam na to jednoho místního pastora jejich církve, váženého občana. No, a najednou nám přestaly ty podvyživené děti chodit na kontroly. Pátrali jsme po důvodu a nakonec se ukázalo, že dětem ta kaše nechutná. Aby jo, když se měla míchat z mouky, sušeného mléka, cukru a oleje a on to sušené mléko a cukr kradl, takže jim míchal jen olej s moukou. Ale samozřejmě, že se tam našla i spousta obětavých a pracovitých lidí, kteří si vážili toho, že s námi mohli pracovat a že se od nás mohli něco naučit.

Jak jste se k této práci vlastně dostala?

Když jsem studovala zdravotnickou školu, na kterou jsem šla až po gymnáziu, uvědomila jsem si, že by mě hrozně lákala práce v zahraničí. A když se k tomu připojila ještě ta zdravotnická profese, došlo mi, že bych to mohla spojit dohromady. Vždycky mě lákala organizace Lékaři bez hranic, ale připadala mi nedostižná. Ostýchala jsem se k nim podat přihlášku, protože mi připadali jako naprostí profesionálové, na které nemám. Nejprve jsem tedy začala pracovat v Česku na onkologii, a když se mi naskytla možnost pracovat v Saúdské Arábii, využila jsem toho. A když jsem se vrátila, otevírala se v Česku náhodou kancelář Lékařů bez hranic, tak jsem si tu přihlášku podala, absolvovala jsem výběrové řízení a o pár měsíců později jsem už jela na první misi.

Jaké vlastnosti by měl mít podle vás člověk, který chce jezdit na zahraničí mise?

Myslím si, že nejdůležitější je, aby byl pro tu práci odhodlán a neměl o ní naivní představy, protože o ně velmi rychle přijde. Měl by to být týmový hráč, protože na misích je důležitá tolerance a schopnost vyjít s ostatními, a měl by být připraven na to, že to není dovolená ani procházka růžovým sadem. Je to hodně náročná práce a člověk, který ji chce dělat, by měl být odolný fyzicky i psychicky. Odměnou mu za to může být vědomí, že pomohl tam, kde bylo třeba.

---

k věci

→ Kdo je Petra Růžičková

Petra Růžičková vystudovala nejprve Gymnázium Voděradská v Praze 10 a poté Vyšší zdravotnickou školu Duškova v Praze 5, obor všeobecná diplomovaná sestra. Během studijních prázdnin byla dva roky po sobě na praxi v pečovatelských domech pro seniory v Crowborough a v Sevenoaks v Anglii. Po dokončení zdravotnické školy nastoupila na hematoonkologickou kliniku ve VFN v Praze. V roce 2000 odjela na rok do Gorey v Irsku, kde pracovala jako dobrovolnice s lidmi se speciálními potřebami. Po návratu do ČR působila na hematoonkologické klinice ve Fakultní nemocnici Brno a v roce 2003 odjela do King Faisal Specialist Hospital and Research Center v Rijádu v Saúdské Arábii, kde působila jako zdravotní sestra na klinice dětské onkologie a později i jako Charge nurse (vedoucí ošetřovatelského týmu). Od března do června 2007 působila jako zdravotní sestra na dětské onkologii ve FN Motol a v září 2007 vyjela na svou první misi do měst Am Dam a Haraze v Čadu. Od srpna do prosince 2008 působila s Lékaři bez hranic ve městě Pweto v Demokratické republice Kongo a o rok později ve městě Al Talh v Jemenu. Od září 2009 pracuje v ÚVN Praha. V březnu 2010 odjela na čtyři měsíce do Port-au-Prince na Haity pomáhat odstraňovat následky ničivého zemětřesení a od září 2011 strávila tři měsíce ve městě Najaf v Iráku.

 

• tisk
• předplatit si