První pomoc stará 150 let se u nás učila ještě v roce 1975

Vzpomenete si ještě, jak vás ve škole učili, jak provádět neodkladnou resuscitaci? Pokud vám učitel promítl nějaký starý film, v němž se záchranáři snažili oživit raněného mácháním jeho pažemi, jistě jste se neubránili smíchu. Jenže to nebyl výmysl filmařů, ale léta užívaná metoda.

Nazýváme ji metodou Silvestra-Brosche a je z roku 1858. Nešlo o umělé dýchání z plic do plic, ale o metodu, při níž se přitlačovaly horní končetiny na hrudník. Jak účinná byla, není známo. Známé je ale to, že s ní počítal i výnos č. 15387 Ministerstva veřejného zdravotnictví z roku 1932. Ten uváděl, že u pacienta v bezvědomí je nutné ihned zavést umělé dýchání, neboť většina postižených je mrtva jen zdánlivě. Další postup pak závisel na roční době. V létě se měl postižený nechat ležet na zemi, v mrazech jej však bylo nutné přenést do světnice, jelikož se mu při záchraně obnažovala horní část těla. Poté mu měli záchranáři otevřít ústa a vytáhnout jazyk. „Má-li ústa stisknuta, nezdržujte se s otvíráním,“ uváděla vyhláška. Záchranář si měl kleknout za hlavu postiženého a uchopit jeho ruce v zápěstích. rozpažil mu paže až za hlavu asi na jednu vteřinu. Tento časový údaj byl definován jako vyřknutí „jednadvacet“. Na „dvaadvacet“ mu měl držet paže nad hlavou, na „třiadvacet“ se mělo pohybovat pažemi zpět a připažením přiložit zápěstí na hrudník a na „čtyřiadvacet“ se měl stisknout hrudník z boku. „Opakujte tyto pohyby tak dlouho, až postižený oživne,“ uváděla vyhláška s tím, že postižený neměl být nošen k lékaři, ale lékař měl být zavolán k němu. Postiženému se také nemělo nic vlévat do úst. Ve stejné vyhlášce se uváděla i modifikace, která se již podobá dnešní nepřímé masáži. Před osmdesáti lety se používala v případě, že měl postižený obě paže zlomené. Záchranář při ní klečel po pravém boku postiženého směrem k jeho obličeji a s dlaněmi na jeho prsou. „Stiskněte hrudník zepředu a z boku a počítejte jednadvacet, na dvaadvacet držte stisknutí, na třiadvacet povolte a na čtyřiadvacet udělejte přestávku,“ popisovala vyhláška. Stisknutí nemělo být násilné, aby záchranáři poraněnému nezlámali žebra nebo nepoškodili útroby. Zdá se vám tato vyhláška zastaralá? Pak budete jistě překvapeni, že tuto sto padesát let starou metodu uvádí ještě učebnice pro střední zdravotnické školy z roku 1975. V ní je uvedena ještě jedna metoda – Holgera Nielsena z roku 1932.

Při této metodě leží postižený na břiše a hlavu má opřenou na složených pažích. Zachránce klečí za jeho hlavou, postiženého uchopí za lokty, které zvedne, a tím zvedne i hrudník postiženého. Čelo se přitom nesmí sesunout z rukou. Potom ramena pustí a dlaněmi mu stlačí hrudník v oblasti lopatek. Tyto pohyby mají být pomalé a uvolněné.

A jak vypadá základní neodkladná resuscitace (NR) dnes? Česká resuscitační rada doporučuje tento postup: u postiženého nejprve zkontrolujte vědomí. Jestliže nereaguje na podněty a jeho spontánní dechová aktivita je nedostatečná (lapavé dechy – „gasping“ nejsou překážkou), zavolejte 155 a zahajte neodkladnou resuscitaci (zevní masáž srdeční tepajícímu srdci neublíží). Postiženého obraťte na záda a stlačujte mu střed hrudníku do hloubky nejméně 5 cm frekvencí 100krát za minutu. Mezi kompresemi hrudník zcela uvolníme a vždy jednou za dvě minuty postiženého zkontrolujeme. Pro úspěch je klíčové začít včas a nepřetržitě stlačovat hrudník. Pokud postižený začne reagovat nebo spontánně dýchat, resuscitaci přerušíme. Pozor však na ojedinělé lapavé nádechy, které se mohou objevit i v průběhu resuscitace. S resuscitací nepřestávejte, nejde o známku obnovení krevního oběhu! Zdravotníci a školení laici by měli při otočení pacienta na záda ještě pacientovi zaklonit hlavu a uvolnit mu tak dýchací cesty a poté zahájit resuscitaci. Stlačování hrudníku do stejné hloubky a stejnou frekvencí jako laici by však měli ještě proložit dýcháním z plic do plic v poměru 30:2. Pokud je postiženým dítě, které nekomunikuje, nedýchá nebo má pouze lapavé vdechy, netřeseme s ním, ale neprodleně zavoláme 155, Dítě otočíme na záda, zakloníme mu hlavu, čímž mu uvolníme dýchací cesty, ty prodechneme 5 vdechy a pokud předcházelo dušení, začneme s neodkladnou resuscitací. Jazyk přitom nijak nevytahujeme ani nefixujeme. Stlačujeme mu střed hrudníku a dýcháme do plic v poměru 30 : 2 (1 zachránce) nebo 15 : 2 (2 zachránci profesionálové) s frekvencí nejméně 100krát za minutu do hloubky nejméně 5 cm a mezi kompresemi hrudník zcela uvolníme.

Pokud je k dispozici automatizovaná externí defibrilace (AED), zapneme přístroj a řídíme se jeho instrukcemi. Jednu elektrodu nalepíme pod levé podpaží a druhou pod pravou klíční kost, vpravo od hrudní kosti. Během vyhodnocení srdečního rytmu přístrojem se postiženého ani přístroje nedotýkejte. Pokud je to nutné, přístroj učiní výboj. Pak pokračujte způsobem obvyklým pro NR. Přístroj vás k tomu vyzve, bude vás instruovat a bude udávat rychlost kompresí. Sdělí vám i kdy vdechnout. Neodkladnou resuscitaci přerušíme, pokud postižený začne spontánně dýchat, při předání zdravotnickému týmu, při vyčerpání zachránců nebo při nově vzniklém nebezpečí pro zachránce.

Mgr. Helena Michálková, Ph. D.

 

• tisk
• předplatit si