Hodiny na cestách. Tak vypadá jeden den sestry domácí péče

Ručičky hodinek ukazují 5.45 hodin a na autobusové zastávce Sídliště Krč v Praze stojí osamocená mladá žena. Hnědé vlasy jí spadají na ramena a v ruce svírá popruh černé kabely, kterou má hozenou přes rameno. Taška váží několik kilogramů. Jsou v ní ukryty obvazy, přístroj na měření krevního tlaku, injekce, zkumavky, modré návleky na boty a spousta dalších věcí. Její majitelka, třicetiletá lucie M., je sestra z agentury domácí péče a právě se vydává na svou každodenní cestu za pacienty. Dnes jich na ni čeká čtrnáct a všichni bydlí v různých koutech Městské části Praha 4.

Za pacienty chodím pěšky nebo se svezu MHD. Jezdit po Praze v autě je nesmysl, vysvětluje, zatímco nasazuje ostré tempo chůze a vykračuje směrem k vzdálenému paneláku. „Pokud klienti potřebují jen rehabilitaci, může sestra začínat později. Já však teď musím píchnout dvěma inzulin, což má přednost před vším ostatním,“ pokračuje.

K práci v agentuře se dostala náhodou. „Po mateřské dovolené jsem brouzdala po internetu a narazila jsem na agenturu domácí péče. Řekla jsem si, že by to mohla být zajímavá zkušenost, tak jsem se přihlásila. no, a už jsem tu rok a půl,“ směje se sympatická tmavovláska, zatímco z ohromného svazku klíčů jeden vybírá a otáčí jím v zámku vchodových dveří paneláku. O pár vteřin později už zvoní na první pacientku. Ozvou se šouravé kroky a dveře nám otevírá dvaaosmdesátiletá žena. S úsměvem na tváři vítá „svou sestřičku“ a pomalu se sune do kuchyně spojené s obývákem. Když se usadí do křesla, změří jí Lucie tlak a píchne pravidelnou dávku inzulinu. „Nemáte nějaké potíže? Nebolí vás něco? Nepotíte se?“ ptá se a spěšně ženě připravuje dávku léků. Pak počká, až je žena spolkne, zkontroluje, zda má připravenou snídani a nají se, a už se zase balí.

„Většina našich klientů jsou senioři,“ říká Lucie, zatímco pádíme dál. „Už jsme ale pečovali i o malé dítě a výjimkou nejsou ani mladí lidé,“ upozorňuje. Autobus nás unáší na Kačerov a odtud dál na Spořilov. „Starala jsem se o pětadvacetiletého muže, který měl rakovinu. Nedávno zemřel. Bylo to smutné. Byl jen o pár let mladší než já,“ popisuje. Pacienti jsou podle jejích slov různí. Někteří jsou orientovaní a schopní vzít si sami léky, u jiných se musí kontrolovat, zda je skutečně spolkli. Rozdílné jsou i přístupy rodiny. S případem, kdy se rodina příliš nestará, se setkáváme vzápětí.

U dveří tentokrát nezvoníme, Lucie má klíče od bytu. Jen co vejdeme dovnitř, uhodí nás do nosu pach nevětraných místností a moči. Prach se víří při každém kroku. Na pomočené posteli leží imobilní dvaaosmdesátiletý muž s amputovanou nohu. Na druhé noze má defekt, který musi Lucie ošetřit. Rodina odjela na pět dní mimo Prahu. Pacient u sebe nemá ani toaletní papír. „Někdy je vám těch lidí opravdu líto a rádi byste jim pomohli, ale nejde to. Můžeme dát jen podnět sociálním pracovnicím,“ vysvětluje Lucie, když za námi zaklapávají dveře a my se můžeme nadechnout čerstvého vzduchu. „Někteří klienti nebo jejich rodiny mají někdy navíc dost nereálné požadavky a představují si, že jim budeme nosit pomalu i nákup,“ říká Lucie.

Další klientkou je o rok starší žena, diabetička, která bydlí sama v rodinném domku. Je tichá, ale je vidět, že sestřičku ráda vidí stejně jako většina pacientů, které dnes navštívíme. Na obou nohou má bércové vředy, které je nutné ošetřit a převázat. Lucie jí ještě aplikuje inzulin, změří glykémii, krevní tlak a zkontroluje jídlo. Sem se vrátíme ještě o několik hodin později, protože inzulin se musí pacientce podávat i v poledne.

„Jsem strašně ráda, že je o maminku dobře postaráno,“ libuje si dcera klientky Zdeňka Voráčková, kterou jsme tu zastihly na návštěvě. „Je to pro mě obrovská úleva. Sestřičky si s maminkou i povídají, takže má rozptýlení a kontakt s lidmi. Jednou jí navíc sestra zavolala záchranku, když se jí udělalo špatně, což bylo dobře, protože se pak ukázalo, že měla nějaký problém se střevem,“ říká s vděčností v hlase. To už má ale Lucie svou kabelu sbalenou, a tak se rychle loučíme.

Další zastávkou je panelák nedaleko odsud. Bydlí v něm jednačtyřicetiletý muž, který je po operaci slinivky břišní a potřebuje ránu převázat. „Sestra,“ křikne Lucie do domácího telefonu a už rukama tlačí do bzučících vchodových dveří. O několik pater výš nám klient otvírá dveře. Má úsměv na tváři a vtipkuje. „Budu mít slavné břicho?“ směje se, zatímco mu Lucie sundavá krytí a já ji u toho fotím. „Kdybych to věděl, vzal bych si hodobóžový trenky,“ dodává. Rána je obrovská, ale čistá. Lucie ji rychle vydezinfikuje, ošetří a znovu překryje, svlékne si použité gumové rukavice, hodí je k ostatnímu použitému materiálu a už se zase loučí.

Mám pocit, jako bychom byly už pět hodin na nohou. Další klientka na nás čeká už netrpělivě. Má lymfedém na dolních končetinách a čeká na bandáže. „Sestřička je vždycky přesná,“ chválí Lucii, která jí zatím ošetřuje končetiny. „Některé chodí až v deset, ale u Lucie vím, že přijde vždycky včas, pokud ji nezdrží nějaký jiný klient,“ pochvaluje si. Návštěvy trvají různě dlouho, vždy však záleží na tom, aby byla práce dobře odvedena a pacient spokojen. Tato pacientka je stejně jako všichni ostatní spokojena, a tak za námi už zase zaklapávají dveře. Kolotoč pokračuje. Ještě máme před sebou devět klientů.

„Někdy je problém, když klienti odejdou třeba k doktorovi a nedají nám vědět. Je to pro nás zbytečné zdržení,“ říká Lucie, zatímco se přesouváme ze Záběhlic do Nuslí. Sestry jsou také podle jejích slov vybaveny průkazkami, aby se mohly klientům kdykoli prokázat. „Někdy je také těžké odhadnout, jak bude kdo reagovat,“ vysvětluje. Denně obejde zhruba dvanáct až patnáct klientů. „Plán je určen vždy den předem. Plán návštěv je sestavován tak, aby se sestra co nejméně najezdila a pacienty měla na trase,“ říká a zvoní na zvonek u dalšího klienta.

Otevřít nám přichází jeho manželka. S úsměvem nás zve dál. Lucie odebere klientovi krev, muži, který je upoután na lůžko, ještě změří tep a už se zase loučí. Času je málo. Dobíháme autobus a míříme do Kunratic. Zde jsou dva klienti v jednom domě. První je šestašedesátiletá žena po dětské mozkové obrně upoutaná na vozík. Má defekt na pravé noze a potřebuje převaz. Rána se hojí pomalu a podle výrazu její tváře je jasné, že ošetření je pro ni velmi bolestivé. Pak přichází na řadu její soused – dvaačtyřicetiletý muž, taktéž upoutaný na invalidní vozík, kterému se po zahojeném dekubitu udělala píštěl na pravé kyčli.

Ručičky na hodinkách neúprosně odpočítávají čas a my se přesouváme k dalšímu klientovi. Osmaosmdesátiletý pán má naordinovanou rehabilitaci. Když je fit, jezdí na rotopedu. Dnes se na to však necítí. Stěžuje si, že se mu točí hlava a v noci špatně spal. Lucie s ním proto cvičí jen zlehka. Na závěr mu ještě změří tlak a puls a už se loučí. Čeká ji ještě ošetřit nehojící se ránu po úrazu na pravé dolní končetině pána, kterého nepozorný řidič autobusu přivřel do dveří a pak jej několik metrů vláčel za sebou, PEG u sedmasedmdesátileté paní, dekubit na zádech sedmdesátileté klientky a kůži a bércový vřed na nohou třiaosmdesátileté paní v Modřanech.

Když opouštíme poslední klientku, je pozdní odpoledne. Trasa, kterou jsme dnes absolvovaly, měří podle mapy 41,3 kilometru. A i když pěšky jsme kilometrů nachodily mnohem méně, nohy mě bolí jako čert. „V létě je to v pohodě. Horší je to v zimě,“ směje se Lucie, pro niž však práce ještě nekončí. V agentuře na ni ještě čeká administrativa – a zítra na tenhle maraton vyrazí zase.

mhe

 

• tisk
• předplatit si