Všeobecná fakultní nemocnice v Praze ošetřuje a léčí již více než 200 let

Když v roce 1785 začalo s podporou císaře Josefa II. vyjednávání o vybudování pražských zdravotních ústavů, v němž rozhodující úlohu sehráli tehdejší nejvyšší zdravotní úředník v Čechách a pozdější první ředitel všeobecné nemocnice Tadeáš Bayer spolu s ředitelem pražské polytechniky a stavitelem Franzem A. L. Hergetem, nikdo dozajista netušil, že se po více než dvou stech letech existence stane z všeobecné nemocnice jedno z nejvýznamnějších středisek lékařské a ošetřovatelské péče u nás.

Všeobecná nemocnice, která „nahradila“ původní pražské špitály, vznikla v rámci josefínských reforem, které se v rakouské monarchii uskutečňovaly koncem 18. století. Jejich smysl a cíl v oblasti zdravotní a chudinské péče souvisel s myšlenkou vytvořit stabilní, prosperující a vojensky silný stát. Po dlouhých a vysilujících válkách (války o rakouské dědictví) a hladomorech byl stav obyvatelstva neutěšený. Jeden ze způsobů, jak tuto situaci zvrátit, představovaly reformy zdravotnictví. V roce 1781 stanovil císař Josef II. takzvaná direktivní pravidla, která stanovila, jak mají být vybudovány centrální zdravotní ústavy. Všeobecné nemocnice měly zabezpečit péči o chudé a osaměle žijící nemocné, nemajetné rodičky zase měly nalézt ochranu v porodnicích, nalezincích a sirotčincích. O práceneschopné, opuštěné a chronicky nemocné se měly starat chorobince a o duševně choré ústavy pro choromyslné. Prostředky na jejich vybudování a chod chtěla monarchie získat tak, že zruší vybrané kláštery, nezpůsobilé špitály, chudobince či útulky, jejich budovy prodá a soustředí sociální nadace a fondy do fondů centrálních. Přestože direktivní pravidla byla do Čech poslána ještě téhož roku, kdy vznikla, trvalo ještě léta, než byla realizována.

Průtahy ukončil až císař

Zatímco například ve Vídni vznikla všeobecná nemocnice již v roce 1784 a v Brně o dva roky později, Praha čekala s otevřením zdravotních ústavů až do 80. a 90. let 18. století. První návrhy umisťovaly všeobecnou nemocnici do budovy zrušeného kláštera a prelatury na Karlově. Porodnice měla být v kapitulním domě u sv. Apolináře a blázinec a chorobinec v bývalém klášteře u sv. Ka-teřiny. Potože však areál na Karlově trápil nedostatek vody (několikrát denně ji sem musely dovážet koňské potahy), navrhli F. L. Herget a T. Bayer, aby ústavy vznikly na rozhraní Starého a Nového Města, konkrétně v oblasti dnešního Náměstí republiky. Nemocnice měla být v prostorách strahovských premonstrátů u sv. Benedikta a porodnice a blázinec v bývalém klášteře kapucínů u sv. Josefa. Vybudování ústavů tu mělo být levnější a pro praktikující mediky, jejichž teoretická příprava probíhala v Karolinu, by to bylo blízko. Jednání se protahovala, až do nich nakonec zasáhl sám císař Josef II., který v roce 1786 navštívil Prahu. Po prohlídce několika církevních i světských staveb poukázal na málo využitou budovu novoměstského ústavu šlechtičen u sv. Andělů na tehdejším Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí), do níž se mohla nemocnice umístit. Dne 18. září 1788 byl z Vídně poslán konkrétní návrh s pokyny pro organizaci chudinské a zdravotní péče. Podklady počítaly s umístěním nemocnice a blázince na Dobytčím trhu; přípis obsahoval i požadavky na úpravy ústavu šlechtičen pro potřeby zdravotnictví. Nákladné rekonstrukce započaly v roce 1789 a brzy po otevření pokračovaly další přestavby. Postupně se přikupovaly i sousední objekty. První pacienty byla nemocnice připravena přijmout na sklonku roku 1790 a jejich pravidelný příjem byl zahájen 2. ledna 1791. Personál sestával ze dvou skupin: vyššího personálu (prvý a druhý lékař, prvý a druhý ranlékař, správce nemocnice, kontrolor a úřední písař ) a z ostatních zaměstnanců (pět podranlékařů, ošetřovatelé, vrátný, pradleny, sluhové, donašeči nemocných a kuchaři). Kapacita nemocnice byla 300 lůžek (ústav choromyslných měl 57 lůžek) a ošetřovatelský personál, který spal v místnostech společně s nemocnými, měl k dispozici 34 lůžek.

Třetina přijatých nemocných zemřela

Všeobecné nemocnice měly sloužit všem lidem bez ohledu na jejich stav, náboženské vyznání či národnost. Výjimkou byli pacienti, kteří trpěli nevyléčitelnou chorobou. Těm byl určen chorobinec. Na bezplatnou péči měli nárok pouze nemajetní Pražané, kteří žili v Praze nejméně deset let a před- ložili osvědčení chudoby, které dostávali ve farním okrsku svého bydliště. Platící pacienti byli léčeni na pokojích 1. a 2. třídy, přičemž Pražané měli nižší taxy. Tato výhoda byla zrušena až v roce 1928 a třídy zanikly o dvacet let později, v roce 1948. Všeobecná nemocnice se tak už v počátku své existence stala útočištěm především nejchudších obyvatel. K ošetření se sem pacienti dostávali mnohdy až v kritickém stavu nebo dokonce již mrtví. Úmrtnost byla tehdy velice vysoká. V prvním roce existence nemocnice zemřela více než jedna třetina přijatých pacientů, což však nijak neubírá na významu nemocnice, která u nás představovala podstatný kvalitativní skok ve vývoji lůžkových zařízení. Nedlouho po jejím otevření začala klinická výuka, která měla do té doby místo v nemocnici u milosrdných bratří. Lékařská škola se již v počátku rozdělila na lékařskou, takzvanou interní, a chirurgickou. Každou z nich vedl profesor, který měl k ruce asistenta. Placeni byli ze studijního fondu a jejich pravomoc byla omezena pouze na klinické pokoje. Společně s klinikami vznikaly i ambulance, jejichž existence ovšem mezi studijním a nemocničním fondem vyvolávala spory o jejich právním postavení a financování. V meziválečném období vznikaly v rámci některých klinik i odborné specializované poradny, jako byly například poradna sportovní a tělocvičná, diabetologická, kardiologická, tuberkulózní aj. Jejich postavení a financování bylo ovšem problematické.

VFN v Praze dnes ošetří milióny nemocných

Rozvoj lékařství a nárůst počtu pacientů si vyžádal i nové pomocníky. Tím byly položeny základy tuzemského ošetřovatelství. První ošetřovatelé a ošetřovatelky se rekrutovali z nejchudších vrstev obyvatelstva, protože služba v nemocnici byla namáhavá a málo placená. Zatímco v prvních desetiletích působili v nemocnici jako ošetřovatelé také muži, od roku 1844 v ní pracovaly jako ošetřovatelky – sestry výhradně ženy. Ošetřovatelská škola v nemocnici vznikla až v roce 1916. (pozn.: vůbec první česká ošetřovatelská škola vznikla v Praze v roce 1874.)

Dnes poskytuje VFN v Praze péči dospělým i dětem ve všech základních medicínských oborech. Je výukovou platformou pro studenty 1. lékařské fakulty UK. Skládá se ze 44 pracovišť a počet ošetřených a hospitalizovaných pacientů každoročně stoupá. Zatímco na konci tisíciletí ošetřila VFN v Praze ambulantně okolo 1,5 miliónu pacientů ročně, v roce 2008 jich bylo již téměř 2,5 miliónu. S rostoucími nároky na zdravotnická zařízení si nemocnice vytyčila za cíl soustavně rozvíjet a udržovat kvalitu a bezpečí poskytované péče. V roce 2001 byla nemocniční lékárna VFN jako vůbec první lékárna v Česku certifikována podle normy CSN EN ISO 9001:2001 a systém řízení kvality podle normy ISO byl zaveden i do všech jednotlivých pracovišť. Od roku 2009 se nemocnice soustavně připravuje na národní akreditaci Spojené akreditační komise. Z posledních úspěchů v této oblasti stojí za zmínku například vítězství v letošním ročníku celostátní soutěže Bezpečná nemocnice, v níž VFN v Praze uspěla s projektem elektronické sledování nežádoucích událostí.

Mgr. Dita Svobodová, náměstkyně pro nelékařská zdravotnická povolání a kvalitu VFN v Praze

 

---

 

k věci

→ Od fondu ke znárodnění

Po dokončení první velké přestavby nemocnice se v druhé polovině 70. let 19. století začaly objevovat návr­hy na kompletní přestavbu nemocni­ce. Zůstaly však nerealizovány nebo z nich zbyla jen torza. Ani v období mezi dvěma světovými válkami nedocházelo k rozsáhlejším přestav­bám. Prováděly se jen nejnutnější opravy. Tento vývoj analogicky provázel i složitý vývoj správní.

Nemocnice původně vznikla jako nadační ústav, který se zodpovídal nejvyššímu zemskému úřadu – Čes­kému guberniu. Toto právní postavení nemocnice přetrvalo až do období protektorátu, kdy byl Fond Všeo­becné nemocnice zrušen a rozdělen. Česká část nemocnice přešla pod zemskou správu coby zemský ústav a její název zněl Zemská nemocnice. Správu bývalých částí nemocnice převzala německá říše, resp. úřad říšského protektora. Po skončení 2. světové války byl v roce 1946 fond obnoven a až do komunistického pře­vzetí moci v roce 1948 byla nemocni­ce fondovým ústavem. V lednu 1949 byla nemocnice zestátněna a v roce 1953 rozdělena na fakultní nemocnici I. a II. První byla zařízením KNV Praha a druhá ÚVN.

 

• tisk
• předplatit si