Faktory, které ovlivňují naše vnímání a naši komunikaci

Už v minulých dílech jsme si říkali, že komunikace je aktivní proces odrážející subjektivní formy vnímání. Každý z nás je jiný, ovlivňuje nás celá řada faktorů od genetiky a socio-kulturního prostředí přes naše znalosti a zkušenosti až po emoce, ale i situace apod. Někdy jsou odlišnosti na první pohled patrné, jindy ani netušíme, jaké filtry a bariéry má ten druhý nastaveny, takže si náš výrok či tvrzení přeloží úplně jinak, než jak jsme jej zamýšleli a vyslovili.

Minule jsme si říkali, že každou interpretaci vnímaného ovlivňují i naše osobnostní, nevědomé faktory, např.:

→ haló efekt,

→ potřeby,

→ motivy,

→ zájmy,

→ cíle,

→ očekávání, které člověk má,

→ představy o tom, co je normální,

→ předsudky, domněnky, představy a přesvědčení,

→ sledování a vnímání podobností a rozdílů mezi námi a ostatními,

→ smyslové preference aj.

Jak tedy vypadá působení těchto filtrů a bariér? Haló efekt je vliv určitého dojmu, zpravidla prvotního, kterým na nás druhý člověk zapůsobil. Prvotní projev nemusí být vyvolán jeho trvalými vlastnostmi, naopak máme sklon být ovlivněni obecnými, nápadnými či dokonce podružnými rysy druhého. Nezřídka jde o projev náhodný, vyvolaný např. situací či přítomností emocí. Ať už jde o kladný, či záporný dojem, výsledný pocit bývá poměrně trvalý. Platí, že pokud je první pocit z druhého jedince příznivý, přetrvává tendence hodnotit jeho ostatní rysy, chování i jednání kladně. Pokud je nepříznivý, projevuje se sklon opačný. Hodnotitel se vlastně nechává unést svými vlastními pocity, zejména v situacích, kdy se musí rozhodnout rychle a nemá čas zvažovat další souvislosti. Výsledným efektem je vytváření neodůvodněných závěrů. Vliv haló efektu působí i tehdy, pokud se neshoduje s vědomým názorem hodnotitele. Přitom je potřeba si uvědomit, že často jde nejen o posuzování na základě atypického projevu, naprosto bezvýznamného v kontextu celé osobnosti, ale že táž osoba se může měnit v průběhu času – „časy se mění, co bývalo, to není“.

Tím, co nás také ovlivňuje, jsou naše potřeby, jak vrozené, tak získané. Každý lidský jedinec přichází na svět s určitými potřebami. Potřeba je v podstatě intenzivně prožívaný nedostatek (eventuálně nadbytek) něčeho, co má fyzickou či psychickou podstatu. Potřeby jídla, pití, tepla, bezpečí, lásky, pocitu sounáležitosti aj. bývají definovány podle nejrůznějších kritérií. Pocit potřeby je provázen intenzivním napětím, které mizí po jejím uspokojení. A proč je uvědomění si existence potřeb důležité pro objasnění podstaty vnímání? Protože prizma vnímání situace výrazně ovlivňuje i vnímání vlastního EGA, tedy vlastního JÁ. Jak z fyzického, tak psychického hlediska.

Klíčovou potřebou je totiž přežití ega nejen z hlediska fyzického (potrava, teplo, bezpečí), nýbrž i psychického (uznání, jistota vlastní důstojnosti, potvrzení významu vlastní existence, respekt, ocenění, potřeba důležitosti aj.). Pokud bychom chtěli lidské potřeby zjednodušeně definovat, mohlo by schéma vypadat takto:

Potřeba prostoru (příležitosti)                                                             Potřeba jistoty (bezpečí)

                                                                            EGO

Potřeba jedinečnosti                                                                            Potřeba naplnění (nasycení)

(ojedinělosti, výjimečnosti, respektu, uznání)

Pokud není tato potřeba jedince uspokojena, bude se v rozhovoru soustředit hlavně na potvrzení svého významu (verbálně či neverbálně) a hlavní téma vašeho sdělení bude pro něj podružné. Všimli jste si, jak často si uspokojení této potřeby střeží lidé, kteří vykonávají povolání, jež se obecně nevyhřívají na nejvyšší příčce společenské prestiže? Zkuste okatě přehlížet vrátného, uklízečku či prodavačku.

 

Tyto potřeby jsou základem pro vznik motivů. To, co děláme, slouží k uspokojení fyzických či psychických potřeb – a už narážíme na další filtr a opět se dostáváme k egu. Při komunikaci je totiž také důležité sledovat, „co je za tím“. Jaký motiv či pohnutka vede toho druhého k tomu, co říká? Pokud váš nadřízený už delší dobu zdůrazňuje směrem k vedení např.: „Musíme zlepšit kvalitu práce na oddělení! Potřebujeme více lidí a modernější vybavení“, může mít pravdu, ale také se za tím může skrývat motiv: „Potřebuji zvýšit svůj vliv! Chci být důležitější!“

Odlišné motivy a odlišné zájmy vytvářejí rovněž bariéru v podobě filtru. Máme tendenci své zájmy přisuzovat tomu druhému, a už méně vnímat jeho vlastní zájmy. To, co v rozhovoru můžeme vnímat jako náš společný zájem, se nakonec může ukázat jako chyba. Ale protože platí, že nebudeme chytat ryby na jahody se šlehačkou jenom proto, že je sami máme rádi, je vhodné zamyslet se nad tím, co má rád ten druhý a jaký je jeho zájem. Obdobný přístup platí i v otázce cílů – obecně máme tendenci přisuzovat druhým svoje motivy, pohnutky a cíle, a realita nám uniká.

Naše vnímání druhého ovlivňují i naše představy o tom, co je normální. Ovlivňuje nás socio-kulturní prostředí – tj. primární skupina, ve které se angažujeme celou svou osobností (rodina, skupina kamarádů, parta sousedů), sekundární skupina, doba, v níž žijeme, země, ve které jsme vyrůstali, aj. Jiné jednání je normální pro ženu v manažerské funkci v evropské zemi a zcela jiné chování se očekává od ženy v např. v Afghánistánu. Pro nás je normální se po příchodu domů přezout do domácí obuvi, v Americe takové zvyky nemají. Pro kontakt s druhým je proto velmi užitečné přezkoumat, proč se v určitých oblastech chováme protichůdně. Některé jeho zvyky na vás totiž mohou působit jako červený hadr na býka – a samozřejmě to tak může být i opačně.

K projevení rozdílů může dojít už při prvním kontaktu:

→ Mluvíme tiše a pomalu, zatímco partner je halasný.

→ Vyjadřujeme se diplomaticky a spíše oklikou, zatímco partner jedná přímočaře a bez příkras.

→ Mluvíme spisovně, zatímco partner používá hovorový jazyk a pro jadrný výraz nejde daleko.

→ Jsme zvyklí nechat druhého domluvit, zatímco partner je zvyklý skákat do řeči.

A to jsme jenom u mluveného projevu! Pokud se tedy naše představy o normalitě rozcházejí, může dojít ke komunikačnímu bloku. Využít tento poznatek znamená pohlížet na vlastní představy z nadhledu, a nikoliv jako na dogma, a vzápětí si uvědomit a tolerovat odlišné pojetí normality toho druhého. Důležité je nehodnotit! Pokud se nám podaří zůstat u věcných faktů, zachováme věcný přístup a oprostíme se od předsudků.

Vlastní očekávání a očekávání toho druhého mohou vést už při první komunikaci k disharmonii a zklamání. Je proto velmi užitečné uvědomit si svoje vlastní očekávání a poznat očekávání partnera, protože jedině jasná formulace přispěje k harmonické komunikaci.

Předsudky, domněnky, představy, přesvědčení, postoje Také celý tento komplex ovlivňuje komu- nikaci měrou více než vrchovatou.

Pokud se někdo domnívá, že je prost předsudků, stačí se ohlédnout do minulosti: s jakými tvrzeními jsme se v rodině setkávali? Kdy jsme o jejich pravdivosti začali s úspěchem pochybovat? Anebo nás neovlivnila tvrzení jako: „Holky tomu nemůžou rozumět, nepleť se do toho a hleď si sporáku“; „Hodná holka se nehádá a neodporuje“; „Člověk se smí pokládat za hodnotného jen tehdy, když je v každém ohledu výkonný, schopný a zdatný!“ apod.?

Předsudky nevycházejí ze spolehlivého poznání, ale z předpokladů. Často vycházejí ze zobecnění nebo jiného zjednodušení skutečnosti. Když něco posuzujeme, vyjadřujeme většinou jen svůj vlastní pohled a náš úsudek obsahuje téměř vždy nějaké zobecnění. Proto téměř v každém úsudku můžeme najít určité prvky předsudku. Předsudky často tvoří základnu pro vytváření postojů, a ty rozhodují o tom, jak člověk hodnotí jiné osoby, situace, názory apod. Postoje bývají tím stabilnější, čím více jsou v životě potvrzovány a okolím přijímány. Promítají se do nich i naše hodnoty. Nezřídka reagujeme na druhé lidi nikoli podle toho, jací jsou, nýbrž podle představy, kterou si o nich vytváříme!

Je proto nutné ujasnit si, co jsou naše představy – ty interpretujeme tehdy, když naše domněnky o myšlenkách a citech druhého nejsou založeny na žádných jasně doložitelných vjemech. Naše představy však stále zůstávají jen našimi představami. A pak máme dvě možnosti, jak s nimi zacházet: kontakt vs. izolace.

Pokud protějšku sdělíme své představy a ověříme si, zda odpovídají realitě, zůstáváme v kontaktu. Když své představy pojímáme jako skutečnost a necháváme si je pro sebe, přerušujeme kontakt a zůstáváme ve svých představách izolováni. Představy neodpovídající skutečnosti nebývají nikdy korigovány a pokaždé se zdánlivě potvrzují. Nadto časem ještě vedou k vytváření „sebenaplňujícího proroctví“. Tedy efektu, kdy podvědomě ovlivňujeme situaci a lidi kolem sebe tak, že naplní naše původní očekávání.

A co z toho vyplývá? Musíme si uvědomit, že to, co vnímáme, je vždy i naším vlastním dílem. Svět, jak jej vidíme, je z velké části odrazem našich vlastních potřeb, motivů, hodnot, přesvědčení, postojů, očekávání a víry!

PhDr. Jana Sládková, MBA, jednatelka a ředitelka společnosti IN LINE COMMUNICATIONS, s. r. o. www.vzdelavanisester.cz

 

• tisk
• předplatit si