Za katedrou - Sestry - učitelky, na které se nezapomíná

Svět vzdělávání je, samozřejmě i pro všeobecné sestry, trvale v pohybu. Současné požadavky na vzdělávání sester jsou plně v souladu s doporučeními EU a jsou v nich pochopitelně zohledněny  i požadavky na odbornou praxi. Česká republika nebyla ani v minulosti pozadu se vzděláváním sester. Vždy byl kladen velký důraz na teoretickou i praktickou výuku všech ošetřovatelských úkonů a součástí vzdělávání sester byly i předměty všeobecného vzdělání. O ošetřovatelství se hovoří jako o apolitickém, ale politické změny a rozhodnutí se  odrážejí i na této odbornosti.

Zdravotnickou školu v Praze na Košince jsem navštěvovala v letech 1957–1961. Dnes již tato škola neexistuje, přesto bych ráda zdůraznila, že na tehdejší dobu byla na vysoké úrovni a v mnohém přesahovala rámec tehdejšího vzdělávání sester. Kromě všeobecných předmětů byla hlavním pilířem ošetřovatelská technika, jak se v té době nazýval předmět ošetřovatelství, a nezbytnou součástí studia byla i odborná praxe. S úctou vzpomínáme na tehdejší pedagogický sbor, kterému „velel“ ředitel PhDr. Syrovátka. Koho bych však chtěla zvláště připomenout, byla mimořádná osobnost, Božena Zajícová, která vyučovala ošetřovatelskou techniku a doprovázela nás na praktickou výuku do nemocnice Na Bulovce. Její doprovod spočíval v praktické výuce na různých pracovištích, kam jsme byly přiděleny. Byla to ona, kdo nám vysvětloval, ale i názorně předváděl ošetřovatelské výkony a úkony a zároveň nám vštěpoval etiku, nutnost komunikace a zásady chování k pacientům. Na Bonku, jak jsme ji důvěrně mezi sebou nazývaly, s láskou a úctou mnohokrát vzpomínala i doc. PhDr. Marta Staňková, CSc., která měla to štěstí, že s ní mohla spolupracovat.

Bonka se v době Alice Masarykové dostala s její nadací a s několika československými sestrami do Ameriky. Pro všechny zúčastněné to byla mimořádná zkušenost. Učily se novým způsobům ošetřování nemocných, seznamovaly se s pomůckami a zdravotnickými prostředky, které do té doby neznaly. Amerika měla již v té době naprosto odlišný způsob výuky jak teoretické, tak praktické. Kladla velký důraz na etiku a komunikaci, ve středu všeho dění byl pacient. Že se československé sestry dobře naučily anglický jazyk, bylo samozřejmostí.

Po návratu do Československa však měly všechny velký problém politický. V průběhu 50. let bylo nevhodné a nemístné uplatňovat znalosti a vědomosti ze Západu. Přebíral se sovětský model vzdělávání, kterým byly čtyřleté zdravotnické školy s maturitou. Tato izolace se podepsala na zpoždění nejen informací, ale i vědomostí a znalostí v oboru ošetřovatelství. I tak nás Bonka dokázala nenásilně motivovat k práci sestry, k péči o nemocné a slabé. Obdivuhodné na ní bylo, že se stále vzdělávala, a tak vlastně již tehdy plnila dnes tolik akcentované celoživotní vzdělávání sester. Kromě odbornosti si navíc neustále opakovala angličtinu a rozšiřovala si svou slovní zásobu.

Vychovala a vzdělala velké množství sester, obdivuhodně dokázala i v totalitní době vyučovat moderními metodami a vštěpovat všem humanitu tak výjimečného povolání, jakým sestra je. Nezištně předávala své poznatky a vědomosti a vždy nám byla oporou nejen profesní, ale i hluboce lidskou. Vždy zdůrazňovala i ostatní potřeby, jako jsou kultura, znalost jazyků a orientace v celosvětovém ošetřovatelství. A přestože Bonka již není mezi námi, nezapomínáme na ni.

Další osobností, s níž jsem se ve škole krátce setkala, je PhDr. Marie Rozsypalová. Přišla v době, kdy jsme se připravovaly na maturitu, a i přes krátký kontakt se nám neodmyslitelně zapsala do našich myslí. Její profesní kariéra je velmi bohatá a publikační činnost obdivuhodná. Jsem velice ráda, že se dodnes stýkáme.

Opomenout nelze ani zdravotní sestru PhDr. Martu Peltrámovou, s níž jsem měla to štěstí spolupracovat na Ministerstvu zdravotnictví ČR. Její koncepční myšlenky jsou i dnes neuvěřitelné, moderní a využitelné. Vždy pracovala v teoretické rovině na vzdělávání sester a jiných zdravotnických pracovníků a na legislativních podkladech. Je duchovní matkou vyhlášky MZ ČR pro vzdělávání, pracovní náplně činností pro sestry a ostatní zdravotnické pracovníky. Jsou to první legislativní normy, ze kterých se vycházelo při tvorbě nových. A nepřipomenout doc. PhDr. Martu Staňkovou, CSc., by snad ani nešlo. Marta učila celé generace všeobecných sester, a to nejen odbornosti. Vštěpovala jim také zásady etiky, komunikace, chování a všeho, co má sestra znát a hlavně dodržovat. Cele se angažovala i v mezinárodním ošetřovatelství a hlavně ve výzkumu. Ze všech bych připomněla první koncepci ošetřovatelství v ČR z roku 1998. Doc. PhDr. Marta Staňková, CSc., byla zkrátka vzorem sestry–učitelky.

A protože všechny národy jsou hrdé na své osobnosti, neměli bychom ani my zapomínat na tyto dámy, které si zaslouží náš obdiv a naši úctu. Jsou to sestry – osobnosti, na které můžeme být pyšné.

Jindra Pavlicová, VOŠ zdravotnická, o. p. s.

 

 

• tisk
• předplatit si