Marie Bártová: Všechno má svůj důvod

O medaili z mistrovství světa sní snad každý sportovec. Jednatřicetileté zdravotní sestře Mgr. Marii Bártové se takový sen splnil. Letos v květnu vybojovala stříbro na mistrovství světa v rychlostní kanoistice. „Na vodě jsem jako doma,” usmívá se sympatická dlouhovláska, kterou před čtyřmi lety upoutal úraz na invalidní vozík.

Jak jste se dostala k rychlostní kanoistice?

Po úrazu. Přivedli mě k tomu kamarádi, kteří si mysleli, že by to mohl být dobrý způsob, jak by mě mohli brát s sebou na všechny své výlety, sjíždění řek a potoků. Myslela jsem si, že jsou úplní blázni, ale dneska jsem stejný blázen jako oni.

Co se vám na tom líbí?

Svoboda a spojení pohybu a přírody. Miluju přírodu. Čerpám z ní energii a snažím se v ní být co nejvíc. Jenomže na vozíku se nikam moc nedostanete. Ale když si sednete do kajaku, jste najednou strašně volní. V kajaku jste na tom navíc všichni stejně, takže dokážete téměř všechno, co ostatní, kteří jedou vedle vás. Je to strašná pohoda.

Nebojíte se?

Samozřejmě, že se bojím, a čím jsem starší, tím víc se bojím jezdit na divoké vodě. Proto jsem taky začala dělat rychlostní kanoistiku, která se jezdí na hladké vodě. Mám v lodi takový speciální upínací systém, který mě sice pevně drží, ale když se převrátím, můžu se rychle katapultovat. Ale jak už jsem řekla, v rychlostní kanoistice tolik nehrozí, že by se člověk převrátil, protože tam jde spíš o sílu, ale i v nebezpečí je krása sportu.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Úspěch je pro mě to, že jsem si našla svobodu i ve svém polámaném těle. Hodně velkou radost mám, když sjedu kanál v Praze – Tróji aniž bych se převrátila, vykrysila. To jsem dokázala loni poprvé a byla jsem z těch endorfinů jako zfetovaná. Byl to úžasný pocit. Když srovnám, že když jsem si poprvé sedla do kajaku, nebyla jsem schopna jet pořádně rovně, a najednou jsem sjela kanál, kde jsou trojkové, čtyřkové vlny, je to prostě paráda. Letos v květnu jsem skončila druhá na mistrovství světa v rychlostním kajaku a příští rok plánuju zkusit mistrovství Evropy a znovu mistrovství světa.

Jak často trénujete?

Třikrát týdně plavu, dvakrát v týdnu trénuju na vodě a jinak jezdím třeba na kole. Snažím se dělat cokoli, co mě dostane blíž přírodě.

     

 

MS v polské Poznani, kde M. Bártová vybojovala stříbro.

                                                                              

                                                                             Volné chvíle tráví M. Bártová jízdou na speciálním kole.

Na sport jste tedy nezanevřela, ačkoli to byl právě sport, při kterém jste se zranila.

Ano, spadla jsem nešťastně z koně a zlomila jsem si páteř. Porušila jsem si míchu, takže jsem ochrnula na nohy.

Kdy se to stalo?

Už je to asi čtyři a půl roku. Paradoxní je, že mě operovali moji bývalí kolegové.

Jak to?

Než jsem nastoupila na americkou ambasádu, kde pracuji nyní, pracovala jsem čtyři roky v Ústřední vojenské nemocnici v Praze (ÚVN). Poslední tři roky jsem pracovala v takzvaném operativním týmu, což jsou takové „sestry běhny“. Jsou nasazovány tam, kde je zrovna potřeba, když například někdo vypadne nebo je málo sester, takže jsem krátce působila i na neurochirurgii, kde mě pak operovali. Chtěla jsem, aby to bylo tam, přestože se mi úraz stal u Českých Budějovic. Věřila jsem jim, protože jsem tam znala lékaře i sestry. Je to příběh jak z blbýho filmu, ale prostě jsem se tam cítila líp než v „cizí“ nemocnici. Dnes, když se na to dívám zpětně, říkám si, že to pro ně muselo být nelehké. Určitě nebylo jednoduché říct mně i mé rodině, že budu ochrnutá.

To jistě ne. Ale pro vás to muselo být ještě horší.

Když se něco takového stane, člověk si myslí, že je konec. Že život prostě skončil. Myslela jsem si, že už nebudu moci dělat svou práci, což byla šílená představa, protože jsem na to deset let studovala. Ale pak pro mě přišel strašně důležitý moment. Ještě když jsem ležela na JIP v ÚVN, přišla za mnou má tehdejší šéfová, která je dodnes mou skvělou kamarádkou, a po chvíli, co jsme si povídaly, se mě najednou zeptala: A kdy se vrátíš zpátky do práce? Tehdy to bylo poprvé, kdy jsem si začala uvědomovat, že nic neskončilo, že není důvod, abych se nevrátila, ačkoli jsem si to do té doby neuměla ani představit. Navnadila mě, sehnala mi laptop, a když jsem po 14 dnech strávených na JIP v ÚVN a asi měsíci na spinální jednotce v Motole odjela na rehabilitaci do Kladrub, začala jsem dělat překlady a v červnu jsem se vrátila zpátky do práce.

Jaké to je, když se zdravotník najednou ocitne v roli pacienta?

Poučné. Myslím, že by si to měla vyzkoušet každá sestra a každý lékař. Zkusit si, jaké to je, ležet jako pacient, protože pak si uvědomí věci, které ho normálně ani nenapadnou. Například jak je nepříjemné, když sestry třískají dveřmi nebo je nechávají otevřené, nebo jak je to hrozné, když celou noc nespíte, protože zkrátka nemůžete, a v půl šesté ráno vám začne uklízečka mlátit hadrem o postel, protože musí uklidit. Jsou to maličkosti, ale pro pacienty nepříjemné.

Změnilo to nějak váš přístup k pacientům?

Myslím si, že ano. Vždycky jsem nesnášela styl řeči některých zdravotníků. Takový ten povýšený tón. Samozřejmě, že vztah zdravotník–pacient není rovnocenný, protože zdravotník má většinou víc odborných znalostí, ale mně vždycky vadilo, když je pacient poučován jako ve škole. A o to víc mě to štvalo v nemoc- nici. Člověk chce slyšet, co bude, a proč zrovna tak, a ne jinak, a ne poslouchat povýšený tón. Takže toho se snažím v komunikaci s pacienty vyvarovat.

Jak na váš úraz reagovali kolegové a pacienti?

Na ambasádě, kde pracuji, se čeští zaměstnanci téměř nemění nebo jen občas, ale diplomaté se střídají každé dva až tři roky. Když jsem se vrátila, byli tam ještě někteří, kteří si mě pamatovali, když jsem ještě chodila. Američané jsou však v tomto ohledu mnohem otevřenější. Nemají tolik předsudků a nehledí jen jedním směrem jako my. Dokážou si připustit, že i člověk s handicapem může vykonávat adekvátní práci, a když s něčím nemají zkušenosti, neuzavřou to jako my Češi s tím, že to nejde, ale zkoušejí, jak by to šlo. Paradoxně to byli právě moji kolegové, kteří hledali všechny možné způsoby, jak mi pomoci, abych mohla dělat všechno co dřív. Možná, že kdybych pracovala u českého zaměstnavatele, který nemá zkušenosti s tím, že se i sestra na vozíku může uplatnit, asi bych i já trochu váhala vrátit se a o to místo bojovat. Ale pro Američany se to zdálo být naprosto normální. Řekli OK, tohle se ti stalo, ale protože neděláš žádnou náročnou přímou péči, nevíme, proč by ses nemohla vrátit. A díky nim dnes není snad žádná věc, kterou bych nedokázala, i když třeba s drobnou pomocí. Nemůžu vylézt na půdu, kde máme sklad pomůcek, nebo si otevřít okno, na které nedosáhnu. Ale jinak si myslím, že jde všechno. Mám velké štěstí, že pracuju s fajn lidmi.

Máte dokonce takové speciální vozítko, v němž můžete i stát.

Ano, to mi také pořídili. Nebyla to vůbec levná záležitost. Opravdu děkuji každý den za to, že mám takového zaměstnavatele. Je to stojan, který mi pořídili, abych dosáhla do polic a abych nemusela být celý den v jedné poloze. Ke stojanu mám i monitor na pohyblivém rameni, takže když dělám překlady, můžu u toho stát. Stojan je navíc taková pohyblivá ještěrka, takže můžu jezdit po celém středisku.

To je úžasné. Povězte mi, v čem spočívá vaše práce na ambasádě?

V českém prostředí by se to dalo přirovnat asi k ordinaci praktického lékaře. Náš šéf, který se střídá každé dva až tři roky, je takzvaný Physician Assistant nebo Nurse Practitioner, což u nás v Česku zatím neexistuje, ale doufejme, že v budoucnu bude. Je to něco mezi lékařem a sestrou. Sestra má v Americe trochu jiné pravomoci, takže když tam šéf není nebo má hodně pacientů, děláme věci, které v ČR dělají běžně jen lékaři. Běžně očkujeme děti, děláme zdravotní prohlídky u dětí i dospělých, školíme v první pomoci, překládáme veškerou zdravotnickou dokumentaci, kterou si naši pacienti přinesou od českých specialistů, a podobně.

Kolik vás na to je?

Sestry jsme dvě. Moje drahá kolegyně Jiřina Říhová a já. Ještě máme v týmu Martinu Molnárovou, která má na starost organizačně-administrativní práce. Je také výborná kuchařka a vaří nám skvělé zdravé obědy.

Jak jste se k této práci dostala?

Když jsem pracovala v ÚVN, bylo to takové hektické období. Dokončovala jsem magisterské studium, měla jsem těsně před státnicemi a do toho za mnou přišla kolegyně Lenka Hauptmanová, která pracovala v informačním centru ÚVN, že se na americké ambasádě uvolnilo místo a že hledají sestru, jestli bych to nechtěla zkusit. Nejprve jsem to zamítla, protože jsem nevěděla co dřív, a představa ještě nějakého pohovoru byla pro mě nemyslitelná. Ale nakonec jsem se nechala přemluvit, poslala jsem jim životopis, absolvovala výběrové řízení a těsně před státnicemi mě přijali.

Měla jste představu, do čeho jdete?

Já jsem hlavně chtěla zvolnit. Na plný úvazek jsem pracovala v ÚVN, do toho jsem učila dva předměty zahraniční mediky na 1. lékařské fakultě UK a dálkově jsem si dodělávala magisterské studium. Jela jsem nadoraz a chtěla jsem zpomalit. Chtěla jsem najít práci, v níž bych měla pravidelnou pracovní dobu, žádné noční služby a i fyzicky aby ta práce byla méně náročná. Na tomhle bylo ideální, že jsem se mohla pocvičit v angličtině, a navíc to bylo úplně jiné prostředí. Žádná velká očekávání jsem od toho ale neměla. Naopak jsem se spíš trochu bála, abych nepřišla o praktické zkušenosti. Už jsem tam ale pět let a neustále se učím něco nového.

Jak byste jednou větou charakterizovala Američany?

Řekla bych, že je to přátelský, vstřícný, ale svým způsobem uzavřený národ.

S prací v zahraničí jste ale měla zkušenosti už předtím, než jste začala na ambasádě pracovat. Kde všude jste byla?

Když jsem studovala bakalářský program, jela jsem v rámci programu Erasmus dvakrát na stáž do Finska. To bylo úžasné jak po stránce profesní, tak osobní. Setkala jsem se tam se dvěma lidmi, kteří jsou teď moji nejbližší přátelé. Celkem jsem tam strávila půl roku. Když jsem dokončila „bakaláře“, byla jsem rok v Anglii, abych se naučila jazyk, a teď jezdím různě po světě na pracovní konference nebo cestuju jen tak pro radost.

V čem se podle vás liší práce sestry v zahraničí a u nás?

Když srovnám to Finsko, ačkoli už je to dlouho, co jsem tam byla, sestry byly mnohem víc samostatné než u nás. Tehdy byla u nás sestra pořád jen pravou rukou lékaře, což se už také dost změnilo. Sestry už mají své specializace a pracují víc samostatně. Tam se mi ale například moc líbilo, že lékař a sestra měli společné vizity. Ne tak jako tehdy u nás, kdy sestra pobíhala za lékařem, vyřizovala administrativu a „otravovala“ ho s podpisy; tam to byla kvalitní plnohodnotná diskuze mezi lékařem a ostatními zdravotníky, což jsem v té době nezažila na žádném z pracovišť, kde jsem pracovala. A samozřejmě také platové ohodnocení tam bylo úplně jiné. Rozdíly v platech sester tam a u nás byly v přepočtu v řádech desítek tisíc korun.

Jak vám úraz změnil pohled na život?

Mám pocit, že všechno se děje z nějakého důvodu, a tohle je pro mě lekce, ze které se mám něco naučit. Samozřejmě, že někdy jsem z toho hodně otrávená, někdy méně, ale beru to jako výzvu k ponaučení. Hodně mi to vzalo, ale také jsem díky tomu poznala mnoho nových lidí a zažila spoustu krásných situací a doufám, že mě jich ještě spousta čeká.

Čeho byste chtěla ještě dosáhnout?

Určitě bych se chtěla stát Nurse Practitioner, což se studuje v Americe, Velké Británii a Austrálii. A co se týče sportu, žádný další vysněný nemám. Teď bych se chtěla hlavně a naplno věnovat kanoistice.

 

A máme tulipány. MS v polské Poznani, kde M. Bártová vybojovala stříbro.

---

 

k věci

→ Kdo je Marie Bártová

Mgr. Marie Bártová se narodila před 31 lety. V dětství chtěla být veterinářkou, ale na radu maminky nastoupila po ukončení základní školy na Střední zdravotnickou školu ve Školské ulici v Praze. Na Karlově univerzitě v Praze absolvovala bakalářské studium ošetřovatelství a posléze i tříleté magisterské studium řízení a supervize ve zdravotnických a sociálních organizacích. Od března do května 2002 studovala na Škole zdravotní péče v Seinäjo- ki ve Finsku a od února do května 2003 na Škole zdravotní a sociální péče v Lahti ve Finsku. Od ledna do června 2004 studovala na anglické South Thames College, kde získala Certificate in Advanced English udělovaný univerzitou v Cambridgi. V letech 2004 až 2007 působila jako zdravotní sestra v Operativním týmu v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Od září 2006 do srpna 2007 pracovala jako odborná asistentka v Ústavu ošetřovatelství 1. lékařské fakulty UK a v září 2007 nastoupila jako zdravotní sestra na americké velvyslanectví v Praze, kde pracuje dodnes. Marie je American Heart Association certifikovaná instruktorka KPR. Ráda sportuje, jezdí na kole, plave a závodně se věnuje rychlostní kanoistice, v níž letos vybojovala stříbrnou medaili na mistrovství světa.

 

• tisk
• předplatit si