Rozhovor s Janou Blablovou: Člověk se může zhroutit nebo bojovat. Já bojuji

Málokterá zdravotní sestra může říct, že ví naprosto přesně, jak se její pacienti cítí. Třiadvacetiletá Jana Blablová, která pracuje na Klinice popálenin a rekonstrukční chirurgie Fakultní nemocnice Brno – Bohunice, může. V patnácti letech přežila výbuch lihového vařiče a s popáleninami na 50 % těla strávila v nemocnici několik týdnů. Tato zkušenost ji ovlivnila natolik, že se rozhodla pracovat ve zdravotnictví.

Co vás napadne, když se díváte na pacienty, kteří leží u vás na oddělení?

Myslím, že jim dokážu rozumět mnohem víc než ostatní. Sama jsem si tím prošla a vím, co cítí. Funguje to hlavně na děti a jejich rodiče, kteří, když vidí moje jizvy, se mě hned ptají, co se mi stalo. Když potom popálenému dítěti říkám: „Teď tě to hrozně bolí, viď? A teď to zase strašně svědí a nedá se to poškrábat, že?” – pak to dítě mnohem lépe reaguje a spolupracuje.

Nevracejí se vám vaše vlastní vzpomínky?

Ani ne. Jen jednou jsem měla problémy ve Švýcarsku, kde jsem byla v době, kdy se oslavoval vznik Švýcarské konfederace. Všude se konaly ohňostroje a mně ta pyrotechnika a výbuchy nedělaly dobře, takže jsem musela být zavřená doma, ale jinak ne. Možná, že kdybych si lehla do postele na JIP a znova se dívala na strop, tak by se mi nějaké pocity vrátily, ale to nedělám. Život s popáleninou je těžký v tom, že ji máte stále na očích – zlomená noha sroste, zašitá rána se zhojí, mnohokrát bez jizvy, ale popáleninu máte pořád. Je to stigma, hrůzná připomínka hrůzné události – díky tomu se ale podaří si na to zvyknout, že už to ani neregistrujete.

Jak se vám to stalo?

Byli jsme se Skautem na Třebíčsku a hráli jsme turnaj ve staročeské hře špaček. S kamarádkou jsme už dohrály a chtěly jsme jít uvařit oběd. Vzaly jsme si přenosný lihový vařič a nalily do něj tekutý líh. Jsou dvě verze, jak se to mohlo stát. Buď jsme s ním neopatrně manipulovaly a lihu do něj nalily moc, ale tomu nevěřím, protože jsme do toho vařiče pořád sahaly, jestli je už vyhořelý, a nic v něm nebylo, anebo to byla shoda náhod. Každopádně já jsem stála s kotlíkem v ruce asi metr od kamarádky, která s vařičem manipulovala, protože jsem se toho bála. Nebavilo mě to a byla jsem nervózní. Pořád jsem jí říkala, aby sebou laskavě pohnula. No, a když škrtla zápalkou, tak buď byly u vrchu nějaké páry, které vybouchly, nebo se dovnitř natáhlo teplo, čemuž ale nevěříme, protože podle nás v tom vařiči žádný líh nebyl – a vařič vybuchl. Kamarádce se naštěstí nic nestalo, ale na mě se větrem přenesly plameny a vzplálo mi oblečení.

Pamatujete si, co jste dělala?

Pamatuju si prakticky všechno. Pobíhala jsem tam a křičela. Kamarádka se mě snažila polít vodou, ale já jsem jí pořád utíkala. Táta se mě potom ptal, proč jsem se nepovalila na zem nebo proč mě někdo nepolil, ale to vás v tu chvíli nenapadne. Člověk myslí jen na to, že hoří. Snažila jsem se hasit se rukama a na dlani se mi přitom udělal obrovský puchýř. To mě na chvíli zaujalo, protože jsem si říkala: „Jé, hele, bublina!” Ale když vzápětí praskl, přestal mě zajímat. Zase jsem se věnovala jen tomu, že mi hoří celý oděv. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo svléknout se. Snažila jsem se dostat z toho hořícího oblečení, ale naneštěstí jsem měla na nohou nové krásné pěnové boty na běhání do školy a nové džíny, které jsem měla pevně utažené na těle, takže mi nešly stáhnout.

To vás nikdo nehasil?

Ale ano, pak přiběhl nějaký pán a dohasil mě dekou. Po něm přiběhla ještě nějaká paní, která ze mě začala strhávat oblečení, čímž to ještě zhoršila. Ale to si už nepamatuju, protože jsem omdlela. Pak vím, že přijela záchranka a paní doktorka říkala, že není kam spěchat, protože to stejně nepřežiju. Znovu jsem omdlela. A pak pro mě přiletěl vrtulník. Vím, že mi záchranář pořád dával na obličej dýchací masku a já si ji pořád sundavala, protože mě to rozčilovalo. Vždycky mi ji nandal a já si ji sundala, zase mi ji nandal a já si ji zase sundala. Tak mi řekl, abych si ji nechala, nebo mi jednu lískne. Vysvětlovala jsem mu, že jsem taky zdravotník, protože tenkrát jsem dělala zdravotníka „zotavovacích akcí ve Skautu, a že vím, jak lidi reagují v šoku, ale aby mi tu masku nedával, že se mi s ní špatně dýchá. Smál se, něco mi píchnul a pak si už vzpomínám jen na vzlet a na to, jak jsem se pak probudila na JIP v Bohunicích.

Kdy se to stalo?

11. září 2004 asi kolem 11. hodiny dopoledne.

Jak na to reagovali vaši rodiče?

Oni tenkrát zrovna kopali bazén, když jim to volali. Nevěděli, jestli je to legrace nebo co. Nemohli tomu uvěřit, protože z nemocnice jim řekli, že nemusí spěchat, protože nemám šanci to přežít, tak ať si raději už přichystají věci na pohřeb.

To je šílené. Jak dlouho jste byla v umělém spánku?

Deset dní. Pak mě vzbudili a říkali mi, že budu v nemocnici asi rok. Později to změnili na půl roku a nakonec jsem odcházela po měsíci.

To jste se uzdravovala tak strašně rychle?

Pan primář řekl, že mám silné srdce, takže kvůli tomu.

A co bylo pak?

Bylo to strašné probuzení. Všude kolem vás jsou tisíce hadic, ventilátory, pořád to vrčí a hučí a vy nemůžete dělat vůbec nic. Ani se pohnout, ani jíst, ani mluvit, jen hýbat očima a koukat do stropu. Vedle mě ležel nějaký feťák, který si při čichání toluenu zapálil cigaretu, a z druhé strany dítě, které celý den křičelo, že maminka přijde. Bylo to šílené. Navíc na JIP pořád někdo chodí. Pokaždé, když byl příjem, mě vzbudili, protože rozsvítili, všude se ozývaly nějaké hlasy... Nakonec si na to ale člověk zvykl. O to horší pak bylo, když mě přeložili na dětské oddělení. Tam byl zase naopak příšerný klid a ticho. Pořád jsem spala, až se sestřička divila, jestli je to normální.

Na co jste myslela, když vás vzbudili?

V té době jsem byla deset dní na střední škole a věděla jsem, že nemůžu být nemocná, takže první věc, kterou jsem říkala záchranářům, když přijeli, bylo ujištění, že mi nic není a že musím jít v pondělí do školy, tak ať mě laskavě nechají na pokoji. Rodiče mě donutili jít na policejní školu. Chtěla jsem jít na gymnázium, ale bohužel jsem se na první pokus nedostala a tak jsem dělala přijímačky na mezikolo, a ke svému údivu jsem se na ní dostala. Těšila jsem se, že když se mi stal úraz, že tam nebudu muset chodit, ale pan ředitel mi řekl, že můžu školu dostudovat a tělocvik prostě doženu. Měli jsme čtyři hodiny tělocviku denně. Judo, karate, profesionální sebeobranu, řeckořímský zápas a gymnastiku. Prvního půl roku jsem necvičila a na konci roku jsem musela dohnat 200 hodin speciálního tělocviku. Ale ve škole jsem chyběla jen dva měsíce a maturitu jsem udělala v termínu jako ostatní. Za toto studium jsem dnes svým rodičům i škole samotné vděčná.

Jak na váš úraz reagovali spolužáci?

 

Dělali si ze mě legraci. Je fakt, že nebýt jich a mých kamarádů, kteří mě pořád tahali na tábory a k ohni, asi bych se z toho tak rychle nedostala. Spolužáci mi říkali „naše skoro nedopečené kuře”, a když jsem nosila speciální termo oblek, tvrdili, že nejsem popálená, ale že jsem byla na liposukci. A když jsem nosila speciální ortézu, takový krunýř na zádech, klepali na mě jako na želvu nebo mě nacpali mezi skříňky na chodbě a já tam zůstala zaklesnutá a nemohla jsem ven. Učitel na tělocvik byl taky výborný. Když mě spolužáci třeba přivázali páskem od kimona k žebřinám, dal mi kliky navíc, protože jsem se prý měla víc bránit. To pak ani nešlo být depresivní.

 

Koukám, že to berete s nadhledem...

To je jednoduché. Buď se člověk rozhodne být troska a bude zavřený doma a nebude nikam chodit ani nic dělat, nebo se tomu postaví čelem a pak bude muset dělat všechno, co ostatní. Já jsem pro druhou variantu.

To je správné. Ale první dny po úrazu pro vás musely být těžké.

Samozřejmě, že byly chvíle, kdy už toho bylo moc. Na JIP jsem každou noc usínala s přesvědčením, že zítra půjdu domů. Bylo mi jedno, že ze mě trčí tisíce hadic a že jsem obvázaná od hlavy až k patě. Prostě jsem si říkala: „Zítra jdu domů.” Ale když mě každé ráno budili v pět hodin tím otravným pícháním, pořád mě převazovali a dělali mi nějaké odběry, řekla jsem si, že už toho mám dost a že končím. Přestala jsem jíst, všechno, co mi dali, jsem vyzvracela, a tím pádem jsem se přestala i hojit. Sestřička ze mě byla nešťastná a říkala mi, že jestli to ještě jednou vyzvracím, budu to muset sníst znovu. Pak mi sebrala postel a nechala mě v rámci rehabilitace celý den sedět v křesle. Večer mi přivezla krásnou, novou, polohovací, ale to mi předtím neřekla, takže jsem byla celý den naštvaná. Byla jsem rozhodnutá, že zemřu.

Co vás z toho dostalo?

V té době jsem přehodnocovala, jestli věřit v Boha, nebo ne. Pořád jsem si říkala, jak je možné, že se něco takového stane zrovna mně. Mně! Slušně vychované holce, která nikdy neudělala žádný průšvih..., proč já, a ne někdo jiný? Tak jsem si řekla: Bůh není. Jsem tady a nevím, proč se mi to stalo, tak to zabalím. A pak přišel pan primář, podíval se na mě a řekl: „Jano, víš ale, že porušuješ všechny skautské zákony?” A odešel. Strašně mě naštval. Věděl, že jsem v tom odmalička vychovávána a že se mě to dotkne. Tak jsem si řekla: „Nic, musím to vydržet.” A pak už to šlo rychleji. Hodně mi také pomohlo Sdružení na pomoc popáleným dětem, které v Bohunicích funguje. Poslali za mnou jednu holku, která byla taky popálená a která mi hodně věcí vysvětlila, a tím mi pomohla. Dnes je to moje skvělá kamarádka.

Jak vám bylo, když jste se poprvé viděla v zrcadle?

Strašně, protože mi ostříhali moje půlmetrové blond vlasy. Úplně nakrátko a ještě s takovýma příšernýma zubama! Když mě vytáhli poprvé z postele a já jsem se na chodbě viděla v zrcadle, spustila jsem srdceryvný pláč. Hned mě posadili a ptali se, jestli mě něco bolí, ale já nebyla schopná jim odpovědět. Hodinu jsem tenkrát brečela a s panem primářem jsem týden nemluvila. Smál se mi, že nemluvím kvůli tomu, že mám tracheostomii, ale já s ním nemluvila kvůli tomu, že mě ostříhali.

Jaký byl návrat domů?

Příjemný. Byla jsem doma i s tou tracheostomií. Naši se pořád báli, že mi do ní nateče voda, ale já byla šťastná. Konečně jsem na sobě mohla mít normální oblečení, a ne žádného anděla, byl tam klid a nikdo mě nebudil v pět ráno. A i když jsem se pak musela do nemocnice vrátit, už to nebyl takový šok. Věděla jsem, že jsem byla doma. Jinak to bylo zajímavé. Bydlíme na vesnici, a to víte – na jednom konci se něco řekne, a na druhém je všechno jinak. Takže jsem se dozvěděla, že jsem lovila sáček v ohni, že jsem se zapálila sama a podobně. Všichni mě pořád litovali a to mi docela vadilo. Stejně jako to, že se o mě museli naši starat. Popálená kůže se musí na celém těle pořád masírovat. Nemohla jsem chodit, neměla jsem žádnou sílu, takže jsem ani nic neunesla, bála jsem se, že se mnou nebude chtít nikdo chodit a že to bude strašně těžké. Ale díky tomu, že jsem měla kolem sebe kamarády, kteří mě neustále nutili dělat všechno jako ostatní, a díky škole se to nějak přehouplo samo.

Čím jste chtěla být, než se vám stal úraz?

Od 8. třídy na základní škole jsem byla rozhodnuta jít studovat práva a věnovat se policii. Ve druháku na střední škole jsem se začala rozhodovat mezi medicínou a právy a nakonec, když jsem strávila tolik času v nemocnici, medicína zvítězila. Dvakrát jsem se na ni dostala, ale ani jednou mě kvůli nedostatku míst nevzali. Tak jsem šla nakonec studovat Vyšší odbornou školu zdravotnickou a stala jsem se sestrou.

Na medicínu už tedy nepomýšlíte?

Ne, práce sestry se mi líbí. Ale mám hrozně ráda kriminalistiku a práva mi taky chybějí, takže uvažuji ještě o nějakém dalším studiu. Chtěla jsem si také dodělat pediatrii, ale momentálně na to není čas. Přemýšlím nad studiem, v němž bych mohla zkombinovat policii s medicínou.

Přemýšlíte někdy nad tím, co by bylo, kdyby...?

Ano, někdy si říkám, jak by asi můj život vypadal, ale netrápím se tím. Díky popáleninám jsem poznala spoustu nových lidí a přátel. Své jizvy jsem se naučila úplně ignorovat, a třebaže občas závidím kamarádkám, když si v létě vezmou šaty a mají na dekoltu krásně vypnutou kůži, a já vím, že sama ji už takovou nikdy mít nebudu, a mrzí mě to, tak se tím netrápím. O popáleninách teď i přednáším a musím říct, že tím, že posluchače hned v úvodu vyděsím a šokuji, mimo jiné i svými fotografiemi, informace ode mě si zpravidla zapamatují, a to mě těší.

Čekají vás ještě nějaké operace?

Ono se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Já říkám, co tě nezabije, to tě dorazí. Mám už za sebou 32 operací a na žádnou další se nechystám. Ta poslední sice neměla s popáleninami co dělat – měla jsem zánět slepého střeva, což mě dorazilo, ale už předtím jsem na tom nebyla psychicky dobře. Ono takové množství anestezií, které jsem měla já, není pro tělo žádná legrace. Před jednou z operací se mi každý den po celý měsíc zdálo, že umřu. Byla jsem o tom naprosto přesvědčena a nebylo mi z toho dobře, takže teď už žádnou další nechci.

Čeho byste chtěla ve své profesi ještě dosáhnout?

Já jsem takový přelétavec. Ráda zkouším nové věci a nové výzvy. Vedu zdravotnický kurz pro skauty, přednáším o popáleninách, mám skautský oddíl šestiletých kluků a to mě baví. Přemýšlela jsem, že bych si udělala ještě nějaké pedagogické minimum. Ale láká mě i pediatrie stejně jako vyzkou- šet si něco úplně jiného. Co bych však rozhodně neměnila, je nemocnice, v níž jsem se léčila a v níž teď pracuji, protože v ní mám spoustu známých a přátel.

 

 

• tisk
• předplatit si