Sestra v následné péči. Hospicová péče – I. část

Počínaje tímto číslem budete zde moci číst nejnovější informace o hospicové péči. Seznámíte se s její organizací a způsobem poskytování u nás a v některých evropských zemích. V této části se po všeobecném úvodu podíváme do Irska, v dalších pak do Německa, Polska, USA.

Moderní pojetí paliativní péče

Dnes se všeobecně přijímá, že paliativ­ní péče je komplexní, aktivní a na kva­litu života orientovaná péče poskyto­vaná pacientovi, který trpí nevyléči­telnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacien­tovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým. Zdůrazňuje význam ro­diny a nejbližších přátel nemocných, nevytrhává nemocné z jejich přiroze­ných sociálních vazeb, ale umožňuje jim, aby poslední období života proži­li v důstojném a vlídném prostředí a ve společnosti svých blízkých, nabízí vše­strannou účinnou oporu příbuzným a přátelům umírajících a pomáhá jim zvládat jejich zármutek i po smrti blíz­kého člověka. Vždy však musíme brát v úvahu přání pacienta a jeho rodiny.

Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy (2003) O organizaci paliativní péče přijaté Výborem ministrů 12. lis­topadu 2004 na 860. zasedání zástup­ců ministrů je zásadním dokumen­tem celoevropského významu. Klade důraz na paliativní péči jako nesmír­ně významnou součást systému zdra­votnických služeb, definuje základní pojmy v oblasti paliativní péče, shrnuje zkušenosti z mnoha zemí a doporuču­je opatření nezbytná k dalšímu rozvo­ji paliativní péče na mezinárodní úrov­ni a k vytvoření národního rámce pro paliativní péči v jednotlivých členských zemích. Byl přeložen a vydán ve 26 ev­ropských zemích.

Hospic – základní filosofie

Hospic poskytuje pacientům indivi­duální a celistvou péči a paliativní léč­bu, která je zaměřena na kvalitu živo­ta. Podporuje pacientovy vztahy s rodi­nou a dalšími blízkými osobami. Nabízí jim ubytování i s pacientem, časově ne­omezené návštěvy, odborné poradenství i lidskou blízkost. Vedle lékařů, zdravotnického a pečovatelského personálu po­máhají pacientům i jejich doprovodům další členové hospicového týmu, který­ mi bývají: sociální pracovnice, psychote­rapeut, kněz, dobrovolníci a stážisté. Výše uvedených podmínek je mi­mo jiné dosahováno snahou o osobi­tou a domácí atmosféru hospice, ma­ximálním soukromím pacientů (ob­vykle jednolůžkové pokoje), volným režimem pro návštěvy a dobrou do­pravní dostupností hospice.

Pár dat z moderní historie hospiců

Jedno z prvních moderních paliativ­ních zařízení je Hospic St. Christo­pher’s v Anglii, které vzniklo v roce 1967. U nás byl první takovýto dům zprovozněn 8. 12. 1995 – Hospic Anež­ky České v Červeném Kostelci. Ten dnes disponuje 30 lůžky pro pacienty a 14 přistýlkami pro doprovázející. Ve většině zemí se hospicová péče začala vyvíjet v 60.–70. letech minulého sto­letí. Průkopníkem v Evropě byla An­glie a Polsko. Také v USA má hospico­vé hnutí dlouhou tradici – v moderním pojetí se začalo vyvíjet již před více než 25 lety. Ani na Slovensku nejsou v roz­voji hospicové péče pozadu – první hos­pic s 20 lůžky byl otevřen v r. 2002 na východním Slovensku v Bardějovské Nové Vsi (Hospic Matky Terezy).

Typy hospicové péče

Ve světě se běžně tato péče dělí do tří forem: Domácí: bývá pro nemocného ideál­ní, ale ne vždy dostačující. U nás zatím není ideálně rozvinutá, dobře funguje například v Rakousku.

Stacionáře – denní pobyty: pacient je přijat ráno a odpoledne či večer se vrací domů. Tento způsob přichází do úvahy u nemocných z blízkého okolí hospice, pokud není dostačující domácí péče. Lůžková hospicová péče: je aktuál­ní tehdy, když předcházející dvě formy nestačí nebo nejsou vůbec k dispozici.

Volba typu péče u nás stále vázne. Proč?

V Úmluvě o lidských právech a bio­medicíně č. 96/2001 Sb. se píše, že pa­cient má právo na informace o povaze onemocnění a právo na volbu lékaře, psychologa a zdravotnického zařízení. Většina pacientů svého práva na volbu typu péče (domácí/ústavní) a zdravot­nického zařízení v závěru života nevy­užije. Důvodů je několik:

• nedostatečná informovanost pa­cientů a jejich rodin o existenci te­rénních zdravotně­sociálních slu­žeb a možnosti domácí péče;

• v některých regionech nedostatečná síť terénních zdravotně­sociálních služeb (home care, mobilní hospic, služby osobní asistence apod.), kte­ré by rodině pomohly péči v domá­cím prostředí zvládnout;

• v systému sociálních dávek není dostatečně zajištěna podpora pro rodinného příslušníka, který se rozhodl pečovat o blízkého doma až do konce.

Domácí hospicová péče

Většina z nás by ráda konec živo­ta strávila doma. Rádi bychom až do konce žili pokud možno tak jako dřív, mezi věcmi, které nás životem provázely, a hlavně měli nablízku ty, kteří nám rozumějí a které máme rá­di. Zároveň máme strach z neosob­ního prostředí nemocnic a z toho, že mnoha našim trápením nebude ro­zuměno. Poskytování péče umíra­jícím v jejich domovech je bezpro­středně spjato s podmínkami, které jsou společností vytvářeny pro laic­kou hospicovou péči. Péče rodiny a blízkých měla a bude mít i u nás ne­zastupitelnou úlohu v péči o umírají­cí. Laickou domácí péči je však nutné doplnit o moderní postupy v medi­cínských oborech, psychologii a ošet­řovatelství.

Ve světě, ale i u nás, se již mno­ho let snaží tuto situaci řešit mobilní hospice. Jsou to týmy odborníků, kte­ří chodí za pacientem a jeho rodinou a jsou jí odborně k dispozici. Organi­zovány jsou rozličným způsobem, ale myšlenka je podobná – umožnit dob­rý a důstojný konec života v domácím prostředí. V okolních zemích už je tato péče veskrze samozřejmou sou­částí zdravotní péče. U nás je forma domácí hospicové péče poskytová­na nejčastěji jako součást služeb lůž­kového hospice anebo agentur domá­cí péče. Mimo vysoké odbornosti vyžadu­je práce v mobilním hospici psychic­kou a fyzickou odolnost, hlubokou míru empatie a tolerance, schopnost naslouchat a projevit porozumění, ke každému člověku cítit úctu a přistupo­vat k němu individuálně. 

Respitní péče

Některé lůžkové hospice, ale i jiné or­ganizace, rozvíjejí kromě lůžkové péče také respitní péči a intenzivní edukač­ní činnost. Respitní péče může být po­skytnuta formou denní péče nebo po­bytové služby. Probíhá v pracovních dnech, týdenně v nepřetržitém pro­vozu anebo víkendově (pátek–neděle). Tato forma péče je situována do den­ního stacionáře. Je určena rodinám pečujícím o středně a těžce postižené­ho či nemocného člena rodiny v době, kdy z jakýchkoliv důvodů nemohou péči zajistit sami.

Stálá péče rodiny o příbuzného v závěru jeho života je natolik vyčerpá­vající, že nemožnost nikdy si od ní od­počinout vede rodinu k umístění toho­to člena rodiny do nemocničního ne­bo jiného zařízení. Pokud budou mít rodiny možnost využívat služeb re­spitní péče, mnoho z nich se rozhodne nechat si postiženou osobu ve vlastní péči. Respitní péče podporuje snahu rodin při vlastní péči o jejich příbuz­né a poskytuje rodinám prostor pro načerpání nových sil a energie. Umož­ňuje jim, aby svého člena rodiny při­vezli do denního stacionáře, odkud si ho večer opět vezmou do svého rodin­ného kruhu. Takto mohou dál chodit do zaměstnání, o jejich členy rodiny je dobře pečováno a mohou být ještě spo­lu tak dlouho, jak to je možné.

Irsko

Hospicová péče vzkvétala zejména ve středověku až do 17. stol., např. ve Fran­cii pod záštitou Charity Dcer sv. Vin­centa de Paul; později v roce 1843 byl založen hospic L ́Association des Da­mes du Calvaire ve francouzském Lio­nu; do roku 1900 bylo založeno 6 dal­ších hospiců. První hospice jsou v Irsku datovány do 11. stol. (okolo roku 1065). Podobně jako ve Velké Británii se péče o dlouhodobě nemocné vyvíjí v Irsku už od pol. 19. stol. Také otevření prv­ního hospice se datuje do druhé polo­viny 19. stol., konkrétně se jedná o Ha­rold ́s Cross Hospice, který zahájil svoji činnost v roce 1879 za spoluúčasti charitativního řádu. V letech 1845–1945 byla hospicová péče poskytnuta okolo 20 tisícům tamních pacientů, převážně trpících tuberkulózou nebo onkologic­kým onemocněním.

V 50. letech minulého stole­tí se v hospicové péči angažovala Ci­cely Saunders (nar. 1918), registro­vaná zdravotní sestra, která získala mj. zdravotně­sociální vzdělání. Tato žena dala základy mnoha principům moderní hospicové péče. Jméno Cicely Saunders je spojováno s hospicem sv. Josefa v Londýně.

Irská Hospicová Nadace byla za­ložena v roce 1986 a její zakladatelkou byla Dr. Mary Redmond. V 90. letech minulého století pomohla Irská Hos­picová Nadace uvést do praxe moderní standard irské hospicové péče. Nadace se také podílela na založení nemocnič­ního zařízení pro dětské onkologické pacienty – Our Lady ́s Children Hos­pital v Dublinu (část Crumlin). V ná­sledujících letech se soustředila na shromažďování financí pro výukově­ tréninkové centrum v rámci výše uve­dené nemocnice, celkový výtěžek činil zhruba £ 1, 6 miliónu. Dále se nadace podílela na vybudování nového hos­pice s 19 lůžky – St. Francis Hospice a Milford Care Centre v Limericku.

V roce 2002 se nadace angažova­la v získávání financí na postgradu­ální studium sester se zaměřením na dětskou paliativní péči. V Irsku je hlu­boce zakořeněno zaškolování a odbor­ný dohled nad dobrovolníky pracující­mi s pozůstalými členy rodiny. Syste­maticky je zde realizován dlouhodobý program vzdělávání pro veškerý per­sonál, který přijde do styku s pozů­stalými, a to formou seminářů a od­borných přednášek. V současné do­bě obsahuje program až 21 seminářů ročně.

Rok 2003 byl v historii irské pali­ativní péče zlomovým. V Dublinu by­lo založeno výukové a výzkumné centrum pro pozůstalé – Nassau Street. Vznik tohoto zařízení je dalším vstříc­ným krokem Irska na cestě k pomoci všem, kteří to potřebují.

Mgr. Šárka Urbánková, Psychiatrická léčebna Petrohrad, p. o.

Literatura u autorky

 

• tisk
• předplatit si