Strach ze smrti, umírání a umění doprovázet z pohledu všeobecné sestry a laické veřejnosti

Souhrn: Příspěvek vychází z kvalitativní studie, která zkoumá strach ze smrti a umění doprovázet z pohledu všeobecné sestry a laické veřejnosti. Nemoc nebo umírání pacienta jsou bolestivé okamžiky, při kterých musí zdravotnický personál poznat a akceptovat principy víry. Pacientům je potřebné zabezpečit ošetřovatelskou péči, která vychází z individuálních potřeb. Profesionální péči a pomoc vyžadují také příbuzní pacienta, kteří rovněž procházejí složitou a bolestnou životní situací. Efektivní komunikace je základem kvalitní zdravotní i sociální péče, protože klient a jeho rodina mají různé komunikační potřeby. Spiritualita je integrální součástí osobnosti člověka. Příspěvek proto řeší problém správného chápání spirituálních potřeb pacientů při poskytování ošetřovatelské péče.

Klíčová slova: strach – smrt – umírání – všeobecná sestra – laická veřejnost.

(Fear of death, dying and the accompanving art from the perspektive of nurses and the general public)

Summary: This study results from a qualitative study, which explores the exprerience of fear death, dying and the accompanving art from the perspektive of nurses and the general public. Illness and dying are painfull moments, when the medical staff must know and accept the principles of the faith. To the patients at the stage of dying it is necessary to ensure nursing care, which is based on individual needs. Professional care and assistance require also the above mentioned person ́s relatives, who are going through a difficult and painful life situation as well. Effective communication is the foundation of good health or social care, because the client and his family have different communication needs. The spirituality is an inseparable part of the personality of a human being. The contribution addresses the problem of proper understanding of the spiritual needs of patients in nursing care.

Keywords: Fear - death - dying - nurse - general public.

Úvod

Umírání a smrt je v našem státě stále tabuizovaným tématem.Většina z nás se nebojí smrti jako takové, ale bojí se utrpení, která smrti předchází, bolesti, samoty, bezmocnosti, nesoběstačnosti a dokonce i přístupu ošetřovatelského personálu. Většina lidí si přeje zemřít doma v blízkosti svých nejbližších, ale skutečnost je úplně jiná. Bohužel mnoho lidí umírá v nemocnici mezi cizími, sami a často opuštěni. Střetávají se nám tady dva pohledy. Tím prvním je pohled odborníka – všeobecné sestry, druhý je pohled laické veřejnosti. Dva zcela odlišné pohledy!

Dříve byl umírající ve středu zájmu a pozornosti celé rodiny, nyní je často v nemocnici jen případem. Věnuje se mu sice značná pozornost, je však zaměřena profesionálně. Lidé věří, že svým blízkým pomohou nejlépe, když jim zajistí ty nejúčinnější a nejmodernější léčebné postupy. Vypadá to, jako kdyby umírání bylo odbornou záležitostí lékařů, sester a dalších zdravotnických pracovníků. Zvykli jsme si v naší republice, že se umírá „na něco“, nikoliv proto, že jsme smrtelní. (Kutnohorská, 2007). Každé umírání znamená loučení se se vším, co měl člověk rád a se všemi, které měl rád. Bylo by určitě velmi dobré, kdyby toto rozloučení mohlo proběhnout důstojně a umírající se stačil připravit na poslední cestu, kterou by mu měla sestra (pokud nemůže rodina) zajistit. Rozloučit se znamená, že člověk o svém umírání ví, že má okolo sebe všechny, se kterými se chce a potřebuje rozloučit. Občas se stane, že to bývá i dcera nebo syn, které už umírající neviděl roky z různých důvodů, např. neshod v rodině. Nepostradatelnou součástí doprovázení je komunikace. Její důležitou součástí je sluchový dojem umírajícího z pečujícího a doprovázejícího člověka, který je u lůžka v době doprovázení. Hlas, artikulace, přízvuk, hlasitost, tempo řeči a melodie řeči je rozhodující v jasnosti, věrohodnosti a vytváření dojmu z doprovázejícího člověka. (Knezović, Ralbovská, 2010.)

V denní praxi se setkáváme s dlouhodobě nemocnými, mezi nimiž zvláštní skupinu tvoří nevyléčitelně nemocní ve stadiu blížícím se smrti. Zvládnout komunikaci s nimi je náročný úkol. Velké nároky jsou zde kladeny na profesionalitu, osobní znalost a autoregulační mechanizmy zdravotníků. Nejblíže a nejdéle je v kontaktu s nemocným sestra, která mu může poskytnout oporu a posilovat ho na jeho cestě. (Zacharová, 2008.) Aby mohli pacienti rozhodovat o své péči, potřebují informace o možnostech léčby, prognóze a vedlejších účincích léčby. Potřebují profesionální rady, které jim pomohou při rozhodování. Sestry potřebují znát pravděpodobné příčiny pacientovy tísně v dané situaci a musí být schopné správně odhadnout skryté problémy či obavy. Také poznat základy jednotlivých náboženství je pro doprovázející nesmírně důležité, neboť náboženství a víra zásadně ovlivňují životní fungování člověka v každodenním světě a také ovlivňují způsob, jakým se člověk se svým životem rozloučí. (Ralbovská, 2010). Toto rozloučení je velmi důležité pro vnitřní klid umírajícího.

Metodika výzkumu

Výzkum byl realizován v době od 8. 1. 2010 do 1. 6. 2010. Probíhal ve dvou vlnách, kdy bylo rozdáno 620 dotazníků. Z celkového množství a pro zpracování výsledků jsme mohli použít 572 dotazníků, tj. 91,5 % z celkového počtu. Respondenty jsme rozdělili na odbornou (všeobecné sestry) a laickou veřejnost. Ve skupině všeobecných sester dotazníky vyplnilo 276 respondentů, kteří tvořili 100% skupinu pro výpočet dat. Ve skupině laické veřejnosti jsme sečetli 296 respondentů, kteří tvořili 100% skupinu pro výpočet dat v dané skupině. Respondenti z řad laické veřejnosti byli vybráni zcela náhodně. Respondenty z řad odborné veřejnosti tvořili studenti středních zdravotnických škol a všeobecné sestry nemocnic z Čech i Moravy.

Cílem výzkumu bylo zjistit, co si myslí a jak přemýšlí laická veřejnost a všeobecné sestry o strachu z umírání, smrti a umění doprovázet, rovněž o všech faktorech, které s umíráním souvisejí a o potřebách, které mají umírající lidé.

Stanovili jsme následující hypotézy: Hypotéza č. 1: Předpokládáme, že nadpoloviční většina respondentů (z řad všeobecných sester i laické veřejnosti) uvede, že má strach z umírání a smrti.

Hypotéza č. 2: Předpokládáme, že nadpoloviční většina respondentů uvede, že by raději chtěla zemřít doma nebo v přítomnosti svých příbuzných v hospici než ve zdravotnickém zařízení.

Hypotéza č. 3: Předpokládáme, že nadpoloviční většina respondentů z řad všeobecných sester i laické veřejnosti by se zúčastnila kursu, kde by se mohli naučit doprovázet umírajícího člověka.

Hypotéza č. 4: Předpokládáme, že vyhledávání potřeb umírajících – správné pořadí potřeb - uvede nadpoloviční většina zdravotních sester i laické veřejnosti.

Hypotéza č. 5: Předpokládáme, že nadpoloviční většina respondentů bude péči o umírající a umění doprovázet hodnotit na vyšší úrovni u zdravotních sester než u laické veřejnosti.

Pro zpracování dat jsme použili metody kvantitativní a kvalitativní analýzy. Číselná data jsou uvedena v tabulkách (procentuální výpočty jsou zaokrouhleny na jedno desetinné místo). Dotazník jsme hodnotili pomocí matice ve dvou skupinách (odborná a laická veřejnost). 

Vyhodnocení pracovních hypotéz

Hypotéza 1: Předpokládáme, že nadpoloviční většina respondentů (z řad všeobecných sester i laické veřejnosti) uvede, že má strach z umírání a smrti. S hypotézou 1 souvisejí otázky 6 A, 6 B našeho dotazníku. Otázkou 6 A jsme mapovali, zda mají a v jakém počtu všeobecné sestry a laická veřejnost strach z umírání a smrti (viz tab. 6A). Ze skupiny všeobecných sester uvedlo strach ze smrti a umírání 147 respondentů (53,3 %). Ze skupiny laické veřejnosti uvedlo strach ze smrti a umírání 107 respondentů (36,1 %). V tabulce 6 B uvádíme přehledně zpracované odpovědi respondentů na otázku, z čeho mají konkrétně při umírání strach. Na základě analýzy odpovědí můžeme konstatovat, že hypotéza č. 1 se nám nepotvrdila.

Hypotéza 2: Předpokládali jsme, že nadpoloviční většina respondentů uvede, že by raději chtěla zemřít doma nebo v přítomnosti svých příbuzných v hospici než ve zdravotnickém zařízení. K hypotéze 2 se vztahují otázky 5 a 7 našeho dotazníku. Otázkou číslo 5 jsme chtěli zmapovat, jaké procento respondentů o umírání a smrti přemýšlí v souvislosti se svojí osobou. Zajímavé je porovnání výsledků u všeobecných sester a laické veřejnosti, jaké procento lidí přemýšlí o vlastním umírání (viz tab. 5). Ze skupiny všeobecných sester vyšlo, že 214 respondentů (77,5 %) přemýšlí o svém umírání a smrti. Ze skupiny laické veřejnosti vyšlo, že 166 respondentů (56,0 %) nad svým umíráním a smrtí přemýšlí. Další otázkou (7) jsme zjišťovali, kde by si respondenti přáli zemřít (viz tab. 7). Ze skupiny všeobecných sester by si přálo zemřít doma se svou rodinou 91 respondentů (33 %) a v hospici by si přálo zemřít 27 respondentů (8 %). Ze skupiny laické veřejnosti by si přálo zemřít doma se svou rodinou 71 respondentů (24 %) a v hospici by si přálo zemřít 9 respondentů (3 %). Na základě analýzy odpovědí můžeme konstatovat, že hypotéza č. 2 se nám nepotvrdila.

Hypotéza 3: Předpokládáme, že v nadpoloviční většině respondentů z řad všeobecných sester i laické veřejnosti by se zúčastnilo kurzu, kde by se mohli naučit doprovázet umírajícího člověka. K hypotéze 3 se vztahují otázky: 12, 13 a 16 našeho dotazníku. Otázkou 12 jsme mapovali, co si myslí všeobecné sestry a laická veřejnost, zda umí laická veřejnost doprovázet umírajícího člověka v posledních dnech života. (Viz tab. 12.) Ze skupiny všeobecných sester uvedlo odpověď ne 117 respondentů (42,4 %), odpověď nevím 92 respondentů (33,3 %) a odpověď ano 67 respondentů (24,3 %). Ze skupiny laické veřejnosti uvedlo odpověď ne 88 respondentů (29,7 %), odpověď nevím 147 respondentů (49,7 %) a odpověď ano uvedlo 61 respondentů (20,6 %).

Zjistili jsme, že skupina všeobecných sester se domnívá, že laická veřejnost neumí doprovodit umírajícího člověka a laická veřejnost si nevěří a není si jista, zda umí umírajícího doprovodit na poslední cestě života. Otázkou číslo 13 jsme zjišťovali, zda by se všeobecné sestry a laická veřejnost uměly postarat o umírajícího člověka v domácí péči (viz tab. 13). Ze skupiny všeobecných sester odpověď ano uvedlo 183 respondentů (66,3 %). Ze skupiny laické veřejnosti 91 respondentů (30,7 %) uvedlo, že by se rádi postarali, ale bojí se, že by to nezvládli. Odpověď ano uvedlo 66 respondentů (22, 3 %). Otázkou 16 jsme mapovali, zda by se chtěl zúčastnit kursu ten, kdo se chce postarat o umírajícího člověka v domácí péči (viz tab.16). Ze skupiny všeobecných sester 158 respondentů (57,2 %) uvedlo odpověď ano. Ze skupiny laické veřejnosti 158 respondentů (53,4 %) uvedlo ano. Obě skupiny mají nadpoloviční počet respondentů, kteří by se kursu zúčastnili. Hypotéza č. 3 se nám potvrdila.

Hypotéza 4: Předpokládáme, že vyhledávání potřeb umírajících – správné pořadí potřeb - uvedou v nadpoloviční většině všeobecné sestry i laická veřejnost. K hypotéze 4 se vztahují otázky 11 a 14 našeho dotazníku. Otázkou 11 jsme mapovali, jaký mají názor respondenti na otázku, kdo je pro umírajícího člověka nejdůležitější osobou na poslední cestě života a kdo by se nejlépe postaral, aby se umírající cítil co nejlépe. Obě skupiny uvedly v nadpoloviční většině odpověď, že nejdůležitější pro umírajícího člověka je ten, kdo ho miluje, a i když se neumí postarat, snaží se uspokojit jeho potřeby a doprovodí ho na poslední cestě co nejlépe. Tuto možnost odpovědi ze skupiny všeobecných sester uvedlo 227 respondentů (82,2 %) a ze skupiny laické veřejnosti 215 respondentů (72,6 %). Nejméně respondentů uvedlo typ odpovědi mít u sebe pečujícího člověka, který neumí vzít za ruku, ale udržuje ho hygienicky v čistotě. Tuto variantu odpovědi uvedlo ze skupiny všeobecných sester 6 respondentů (2,2 %) a ze skupiny laické veřejnosti 14 respondentů (4,7 %). (Viz tab. 11.) Otázka 14 nám pomohla zmapovat, jak umí vyhledat základní potřeby u umírajícího člověka skupina všeobecných sester a laické veřejnosti, které potřeby by respondenti dali na první až čtvrté místo. (Viz tab. 14 A a 14 B.) Hypotéza č. 4 se nám potvrdila

Hypotéza 5: Předpokládáme, že nadpoloviční většina respondentů bude péči o umírající a umění doprovázet hodnotit na vyšší úrovni u všeobecných sester než u laické veřejnosti. K hypotéze 5 se vztahují otázky 9, 17 a 18 našeho dotazníku. Otázkou 9 jsme mapovali, jaký je názor na profesionální a etickou péči o blízkou osobu respondentů v nemocnici. (Viz tab. 9.).

Vyhodnocení odpovědí ze skupiny všeobecných sester: 101 respondentů (36,6 %) nemůže posoudit péči o umírajícího člověka. 68 respondentů (24,6 %) uvedlo, že péče o umírajícího člověka je profesionální a etická. 68 respondentů (24,6 %) uvedlo, že podle jejich názoru nebylo o jejich umírajícího blízkého člověka profesionálně a eticky postaráno. 39 respondentů (14,2 %) uvedlo, že neví, jestli bylo o jejich umírajícího blízkého člověka profesionálně a eticky postaráno.

Vyhodnocení odpovědí ze skupiny laické veřejnosti: 137 respondentů (46,3 %) nemůže posoudit péči o umírajícího člověka. 63 respondentů (21,3 %) uvedlo, že péče o umírajícího člověka je profesionální a etická. 59 respondentů (19,9,6 %) uvedlo, že podle jejich názoru nebylo o jejich umírajícího blízkého člověka profesionálně a eticky postaráno. 37 respondentů (12,5 %) uvedlo, že neví, jestli bylo o jejich umírajícího blízkého člověka profesionálně a eticky postaráno.

Otázkou číslo 17 jsme mapovali, jestli si myslí odborná i laická veřejnost, zda jsou všeobecné sestry vzdělané v umění doprovázet umírajícího člověka.

Otázkou číslo 18 jsme mapovali, jaké hodnocení mají všeobecné sestry v našich nemocnicích. Vyhodnocení odpovědí ze skupiny všeobecných sester: 1 respondent (0,4 %) hodnotil péči o umírající v našich nemocnicích známkou výborně. 15 respondentů (5,4 %) hodnotilo péči o umírající v našich nemocnicích známkou velmi dobře. 96 respondentů (34,8 %) hodnotí péči o umírající v našich nemocnicích známkou dobře. 68 respondentů (24,6 %) hodnotí péči o umírající v našich nemocnicích známkou dostatečně. 61 respondentů (22,1 %) hodnotí péči o umírající v našich nemocnicích známkou nedostatečně. 35 respondentů (14 %) nehodnotilo.

Vyhodnocení odpovědí ze skupiny laické veřejnosti: 2 respondenti (0,7 %) hodnotili péči o umírající v našich nemocnicích známkou výborně. 14 respondentů (4,7 %) hodnotilo péči o umírající v našich nemocnicích známkou velmi dobře. 66 respondentů (22,3 %) hodnotí péči o umírající v našich nemocnicích známkou dobře. 74 respondentů (25 %) hodnotí péči o umírající v našich nemocnicích známkou dostatečně. 40 respondentů (13,5 %) hodnotí péči o umírající v našich nemocnicích známkou nedostatečně. 100 (35 %) respondentů nehodnotilo.

Všeobecné sestry péči o umírajícího člověka v našich nemocnicích hodnotí průměrnou známkou dostatečná. Laická veřejnost péči o umírajícího člověka v našich nemocnicích hodnotí průměrnou známkou dostatečná.

Průzkumem jsme chtěli zjistit, jaká je úroveň profesionální a etické péče u všeobecných sester. Předpokláda- li jsme, že péče o umírající by měla být hodnocena lépe u všeobecných sester než u laické veřejnosti. Hypotéza 5 se nám nepotvrdila.

Doporučení pro praxi

Pro praxi lze doporučit prevenci a zlepšení celkové péče o umírající.

Edukační doporučení (prevence):

• Provést průzkum mezi laickou i odbornou veřejností, zda by lidé chtěli už na základních školách hovořit s dětmi o umírání a smrti jako o součásti života a zařadit téma do předmětu občanské výchovy.

• Na všech školách, středních, odborných i vysokých, zařadit výchovu etiky umírání do předmětu občanské vědy.

• Výsledky lze použít při koncipování kursu Umění doprovázet umírajícího člověka na zdravotnických školách.

• V médiích zařadit do pravidelného vysílání program, který by učil úctě ke stáří a umírání.

• Vysvětlit možnosti hospicové péče s důrazem na význam hospicové péče (seznámit, že existují internetové stránky).

• Na zdravotnických školách, středních a vyšších, možnost návštěvy hospice a šíření informací o významu hospicové péče i v laické veřejnosti.

• Minimalizovat strach ze smrti, přijetí faktu smrti jako součásti života.

• Doporučit literaturu.

Doporučení pro zlepšení péče o umírající

• Výsledky výzkumu jsou zpětnou vazbou pro odbornou i laickou veřejnost o profesionální a etické péči v našich nemocnicích.

• Posílit edukaci rodiny o významu umírání v domácím prostředí.

• Zmírnit strach z komunikace na dané téma s rodinou a umírajícím.

• V nemocnicích nabídnout nemocnému s onkologickou diagnózou možnost hospicové péče (vysvětlit význam hospicové péče).

• Výsledky průzkumu, z čeho má člověk největší strach (bolest, samota, nesoběstačnost, závislost na druhé osobě) lze aplikovat při minimalizaci strachu z těchto faktorů.

• Být s umírajícím, nenechat ho samotného.

Závěr

Cílem naší práce bylo zmonitorovat, co si myslí a jak přemýšlí laická veřejnost a všeobecné sestry o strachu z umírání, smrti a umění doprovázet. Jestli umí všeobecné sestry a laická veřejnost vyhledat potřeby umírajících a jestli vědí, co je pro umírajícího člověka nejlepší. Cíl práce se nám podařilo splnit, zjistili jsme, jak všeobecné sestry i laická veřejnost o smrti a umírání přemýšlí. Z jakých faktorů, které souvisejí s umíráním, mají strach. Zjistili jsme, že umí vyhledat potřeby, a ví, co je pro umírající nejlepší. Umí? Ale jaká je skutečnost?

Průzkumem jsme zjistili negativní hodnocení v našich nemocnicích, laická veřejnost i všeobecné sestry hodnotily péči známkou dostatečnou. Proč tomu tak je? Je nutné se více zamyslet a hlavně vylepšit svůj postoj k umírání, smrti. Zlepšit péči celkově. Veškerý zdravotnický personál a celé okolí by mělo být umírajícímu oporou. Dalším důležitým krokem pro zlepšení celkového postoje naší společnosti k umírání a smrti je prevence, edukace. Naše společnost by měla více hovořit o umírání a smrti už s dětmi, jak tomu bylo v minulosti, kdy byl u nás znám model domácího umírání v rodinném kruhu. Péče o umírající se dědila z generace na generaci, každý věděl, jaké to bude, až on sám bude na poslední cestě života.

Po uplynutí života přichází konec pozemského bytí, smrt, jíž končí biologický rytmus člověka. Nemůžeme ovšem opomenout duchovní složku lidského života, která se liší od ostatních živých bytostí (zvířat, rostlin), u nichž smrtí vše končí. Je na každém člověku, položit si důležitou filosofickou otázku: „Kdo je člověk?“ Opravdu jeho existence končí biologickou smrtí, nebo naopak začíná něco nového v rovině nadpřirozena? (Maturkanič, 2010.)

Bc. Iva Dubcová, SZŠ a Obchodní akademie (OA), Rumburk

PhDr. Mgr. Rebeka Ralbovská, Ph.D. ČVUT Praha, fakulta biomedicínského inženýrstvi

Literatura:

1. Knezović R, Ralbovská R. Komunikace pro pomáhající profese. 2. Praha (Bratislava, VŠZSP ) EVC. Praha 2010. ISBN 978-80-87386-03-3.

2. Kutnohorská J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada. 2007. ISBN 978-80-247- 069-2.

3. Maturkanič P. 5x Člověk, Pět pohledů na život člověka Nakladatelství JIH. České Budějovice. 2010. ISBN 978-80- 86266-36-7.

4. Ralbovská R. Multikulturní přístup pro pomáhající profese. Praha ( Bratislava, VŠZSP) EVC Praha. 2010. ISBN 978-80- 87386-02-6.

5. Zacharová E. Komunikace s vážně nemocným pacientem. In Florence. 2008. Roč. IV. č. 1. str. 3l. ISSN 18O1- 464X.

Recenzovali:

ThDr. Patrik Maturkanič, Ph.D., Vysoká škola sociálně zdravotní, Evropské vzdělávací centrum Praha, s. r. o., odborný asistent.

Doc. PhDr. Darina Brukkerová, Ph.D. MPH, vedoucí Katedry sociológie SZU, Bratislava

 

• tisk
• předplatit si