Paliativní onkologická péče o pacientku s lokálně pokročilým maligním melanomem

Úvod

Nádory kůže lze rozdělit z hlediska biologické povahy na benigní (nezhoubné) a maligní (zhoubné). Mezi benigní kožní nádory jsou řazeny seboroické veruky (stařecké bradavice), fibromy (nádory z kožních fibroblastů), lipomy (nádory z buněk podkožní tukové tkáně) a histiocytomy (nádory z fibroblastů a histiocytů). Léčba benigních nádorů je obvykle chirurgická. Mezi maligní kožní nádory řadíme bazaliom, spinaliom a maligní melanom.

Maligní melanom vzniká nejčastěji v kůži, může se objevit i v lokalitách s výskytem buněk společného embryonálního základu (sliznice ústní dutiny, nosohltanu, jícnu, rekta, vagíny, tkáně oka). Melanom vzniká nekontrolovaným množením pigmentotvorných kožních buněk – melanocytů. Pokročilý nádor se může šířit hematogenní, lymfogenní cestou a per continuitatem (prorůstáním do okolí). Maligní melanom představuje cca 5–7 % všech zhoubných kožních nádorů. Agresivita nádoru řadí melanom mezi nejzávažnější maligní onemocnění. Chování melanomu bývá někdy zrádné, nejsou výjimečné ani pozdní metastázy, které se objevují po desetiletém i delším bezpříznakovém období. Etiologie maligního melanomu není zcela známa. Rizikovým faktorem vzniku melanomu je nárazové intenzivní sluneční záření. Dalšími rizikovými faktory jsou genetická dispozice a typ kůže.

Kazuistika

56letá pacientka s lokálně pokročilým maligním melanomem v preaurikulární (ležící před boltcem) oblasti vlevo, s ukončenou onkologickou léčbou, dochází na pravidelné kontroly do ambulance paliativní onkologické péče Komplexního onkologického centra Fakultní nemocnice Hradec Králové. Cílem paliativní onkologické péče, která je prováděna ve spolupráci s praktickým lékařem a agenturou domácí zdravotní péče, je především kontrola nad lokálním ošetřováním nádorového defektu v orofaciální oblasti, kontrola nastavení analgetické terapie, kontrola nad příjmem potravy a tekutin, psychosociální podpora pacientky a její rodiny.

Ošetřovatelská diagnostika sleduje především schopnost sebepéče pacientky. Diagnóza „deficit sebepéče“ zohledňuje cíl směřující k dosažení maximální výše soběstačnosti naší pacientky tak, aby byla pozitivně motivována a efektivně spolupracovala s ošetřovatelským týmem. Ošetřovatelské cíle ve vztahu k této diagnóze jsou dynamicky přizpůsobovány vývoji klientčina stavu, který je stabilizován. Dále je sledována ošetřovatelská diagnóza „poškozená kožní integrita“ a „riziko infekce“. K žádným infekčním komplikacím u pacientky dosud nedošlo. Opakovaně se ale objevuje lokální kontaktní krvácení z nádorové masy, vyžadující nejen lokální léčbu, ale i systémovou léčbu hemostyptikem.

MUDr. Ladislav Slováček, Ph.D. Klinika onkologie a radioterapie FN a LF, Hradec Králové, Katedra válečného vnitřního lékařství FVZ UO, Hradec Králové

Literatura:

1. Klener P a kol. Klinická onkologie. Praha: Galén, 2002.

2. Marečková J. Ošetřovatelské diagnózy v NANDA doménách. Praha: Grada Publishing, 2006.

3. Vorlíček J, Abrahámová H, Vorlíčková H. Klinická onkologie pro sestry. Praha: Grada Publishing, 2006.

 

• tisk
• předplatit si