Psychosociální aspekty závažných úrazů oka

Souhrn: Poranění oka je jednou z hlavních příčin vážného poškození zraku, zejména u mužů v produktivním věku, u nichž nepříznivě ovlivňuje další pracovní schopnost a kvalitu jejich života. Oční trauma může být velmi dramatickou a náhlou příčinou ztráty zraku. Proto je tolik obávané a mnohdy pro pacienty doslova šokující. Sdělení se zabývá poraněním oka v obecné rovině. Chce upozornit zejména na některé psychosociální aspekty, které se vztahují k této traumatické události. Předkládá výsledky, které autor získal sledováním a dotazováním 29 respondentů s úrazem oka, kteří byli léčeni na Oční klinice Fakultní nemocnice Ostrava (FNO) v období od 1. 9. 2008 do 31. 8. 2009.

Klíčová slova: úraz oka – biopsychosociální model nemoci – psychosociální intervence.

(Psychosocial aspects of the eye injuries)

Summary: An eye injury is one from the main reasons  of a serious eye damage, especially in the men of a productive age, in whom it afflicts both their further working ability and the quality of their lives. An eye trauma is a very dramatic and sudden reason of the loss of the sight. Therefore it is being so much scared.and in many cases literally shocking for the pa­tients. This paper in engaged in the eye injury on a general level. It wants to point out especially some psychosocial aspects, relating to this traumatical event. It presents the results which the author gained through the observation and inquiries of the 29 respondents with an eye injury who were being treated on the Ophtalmological clinic of the Faculty Hospital in the city of Ostrava(FNO) during the time period since September the 1st, 2008, till August the 31st,2009.

Keywords: eye injury – a bio-psycho-social model of an illness – psycho-social intervention.

Úvod

Říká se, že oko je do duše okno. Stej­ně tak je ale také oknem pro duši, kte­rým se dívá po              okolním světě. Zrakem přijímáme zhruba osmdesát procent všech podnětů z okolí. Závažná   oční           vada či těžký úraz oka mohou výrazně omezit u postiženého jedince možnos­ti vnímání zrakem. Ostatní smysly jsou schopny kompenzovat ztrátu zraku jen z menší části. Důvody, proč lidé při­cházejí o zrak, jsou různé, k nejčastěj­ším příčinám slepoty ve světě stále pa­tří šedý zákal – katarakta (Kuchynka, 2007). Častějšími příčinami jsou pak už jen věkem podmíněná makulární dege­nerace (VPMD), komplikace u diabetu (diabetická retinopatie) a glaukom.

Specifickou příčinou, která ve svém důsledku může vést ke ztrátě zra­ku (částečné nebo úplné), jsou závaž­né úrazy oka. Traumatické poškození oka bylo a je také v současnosti poměr­ně častým jevem a stále častěji postihu­je mladší věkové vrstvy, tzn. děti a oso­by v produktivním věku. V rámci všech úrazů se úrazy oka podle starších sta­tistických údajů Z.  Oláha (1996) podí­lejí 6–10 %. Úrazy oka jsou malé rozsa­hem, ale ve svém důsledku mohou pa­cienta vážně poškodit a způsobit mu tak trvalý handicap. Této problemati­ce je na oftalmologických pracovištích po odborné, tzn. medicínské a ošetřo­vatelské stránce věnována odpovídají­cí pozornost. Lékaři a ostatní pracovní­ci z řad nelékařských profesí, kteří se na léčebném procesu podílejí, však zpravi­dla opomíjejí nutnost zvažovat širší do­pad úrazu na psychiku klienta a na je­ho další sociální fungování. V důsled­ku úrazu oka velmi často dochází k jeho funkčnímu omezení nebo k úplné ztrá­tě vidění. V některých případech se při­stupuje k enukleaci, jež je považována za mutilující výkon s následnými kos­metickými změnami v obličeji poraně­ného. V této souvislosti je třeba říci, že současným trendem je primárně bul­bus neenukleovat (i zpočátku zdánli­vě infaustní nálezy nejsou bez naděje), primární enukleace je raritní výkon.

Úrazy oka

Poranění oka může postihnout kterou­koliv jeho část, a přestože díky mikro­chirurgii již nemusí mít toto poraně­ní tak fatální následky, ani sebemenší úraz nelze podceňovat. Nejčastěji do­chází ke zranění v dětském věku nebo v dospělosti při nedodržení bezpečnos­ti práce (M. Sachsenweger, R. Sachsenweger, 1998). Jde o poranění povrchová nebo hloubková, podle způsobu je lze rozdělit na tupá, úrazy ostrým předmě­tem (penetrující) nebo poškození che­mickou látkou, zářením a také tepelné úrazy. K tupému zranění oka dochází při úderu tupým předmětem (míč, pěst, zátka apod.). V závislosti na úderu vzni­ká pohmoždění očního bulbu (kontu­ze) a celá řada možných komplikací, ja­ko jsou oděrky a otok rohovky, poškoze­ní závěsného aparátu čočky, krvácení, poškození sítnice, očního nervu nebo v případě extrémně silného úderu i zlo­menina očnice. Ta bývá často spojena i s poškozením dalších kostí, především nosu. Léčba závisí na závažnosti a roz­sahu poranění. Drobná poranění lze po konzultaci s lékařem zvládnout i v do­mácím prostředí, závažnější úrazy vy­žadují hospitalizaci (Fišer, 2007).

Úraz oka jako akutní traumatizující událost

Úraz oka představuje významný zá­sah do integrity organismu poraně­ného a vede mimo jiné také k výrazné psychické reakci. Její konkrétní podo­ba je výsledkem interakce somatické­ho poškození s osobností nemocného. V rámci tohoto problémového okruhu je třeba zvažovat řadu dalších fakto­rů, které ovlivní konkrétní reakci pa­cienta na nemoc, respektive na úraz: věk, životní zkušenost a konkrétní si­tuace nemocného, očekávání od tera­pie, informovanost nemocného, cho­vání zdravotníků, vliv rodiny a další (Hoskovcová, 2009). Výsledkem in­terakce těchto faktorů je určitá emo­cionální reakce na trauma (Baštecká, Goldmann, 2001; Heszen, Sęk, 2007). Základním a nejvýznamnějším pre­diktorem dopadu úrazu oka na zraně­ného je vždy jeho nenadálost a relativ­ní krutost při současném uvědomová­ní si důsledků zranění do budoucna.

K této problematice se ve své stu­dii vyjadřuje také B. Šestáková et al. (2003). Hovoří o psychických problé­mech pacientů, kteří byli v ohrožení vitálních funkcí (polytrauma, rozsáh­lé operační výkony atd.) a byli hospita­lizování na jednotkách intenzivní péče (JIP). K psychickým problémům těch­to jedinců se velmi často přidružovaly chronické bolesti a sociální krize. Tě­lesné strádání, obavy ze smrti a farma­kologické tlumení mohou u nich vyvo­lat takové nadlimitní emoční zatížení, které odpovídá posttraumatické stresové poruše (PTSD – Post-Traumatic Stress Disorder). Zátěžový faktor zra­nění je posilován nepříznivým půso­bením hospitalizace na pacienta, který je ošetřován na JIP nebo také na stan­dardních klinických jednotkách dané­ho zdravotnického zařízení. K psycho­logickým aspektům zdravotní péče v průběhu hospitalizace se blíže vyja­dřují I. Heszen a H. Sęk (2007a).

Podle J. Křivohlavého (2002) na úraz či nepříznivě změněný zdravotní stav můžeme pohlížet jako na určitou překážku na cestě zraněného člověka k jeho dříve vytyčenému cíli. Tato sku­tečnost se pak nutně projeví v ukazate­lích jeho kvality života (QoL – Quality of Life). Podle této teorie je kvalita ži­vota člověka daná mírou spokojenos­ti s tím, jak se uskutečňují předem sta­novené životní cíle. Míra spokojenosti se pak projevuje v emocionální rovině, tzn. v citovém stavu člověka.

V klinických studiích se při hod­nocení stavu pacienta nejčastěji sle­duje přítomnost a zhoršení přízna­ků nemoci, jakož i vliv terapeutické­ho procesu na tyto projevy. V praxi je běžné posuzovat zdravotní stav pa­cienta a úspěšnost léčby pouze v jed­né medicínské rovině. Nejčastěji se tak děje pomocí laboratorních, somatic­kých a zobrazovacích markerů. Tren­dem soudobé medicíny je však posu­zování celkového stavu pacienta kom­plexněji, i za pomoci dalších aspektů (Hnilica, 2000, 2006). V některých klinických oborech (geriatrie, traumato­logie, onkologie atd.) je snaha o aplika­ci biopsychosociálního modelu nemoci, který Světová zdravotnická organizace (WHO) přijala již v roce 1977. Tedy ta­kový model nemoci, na kterém se podí­lejí jak faktory  biologické, tak psycho­logické a so ciální. Biopsychosociální rámec aplikuje hledisko systémové te­orie na emocionální, psychické, fyzické a behaviorální fungování člověka. Ten­to model je také využíván v ošetřova­telství a v klinické sociální práci. Rov­něž standardy JCI (Joint Commission Interna tional) požadují od zdravotnic­kého pracoviště, které se uchází o akre­ditaci JCI, aby se v rámci poskytování zdravotní péče na odpovídající kvali­tativní úrovni zabývalo také psychoso­ciální problematikou pacientů.

Biopsychosociální model nemo­ci je charakterizován orientací na cí­lový dopad (finální orientace). Dále se  orientuje na zajištění podkladů pro ošetřování a rehabilitaci cílové oso­by (pacienta/klienta) odpovídajícím klasifikačním systémem ICIDH – In­ternational Classification of Impair­ment,  Disability and Handicaps (Kalo­vá,  Petr, Soukupová, Vondrouš, 2005). Tento klasifikační systém byl revidován a v současné podobě existuje ve stejné zkratce ICIDH, která znamená Meziná­rodní klasifikaci funkční schopnosti, disability a zdraví – MKF (Internatio­nal Classification of Functioning, Disa­bility and Health – ICF). MKF patří do „rodiny“ klasifikací vyvinutých WHO, určených k aplikaci pro různá zdravot­ní hlediska, a obstarává rámec ke kódo­vání širokého okruhu informací, vzta­hující se ke zdraví (Pfeiffer, Švestková, 2001). V této podobě je ICIDH multi­disciplinárním deskriptivním klasi­fikačním systémem, který umožňuje analyzovat a dokumentovat zdravotní stav cílové osoby ve třech základních dimenzích, v rámci kterých posuzuje:

• strukturu a funkci orgánů a orgá­nových systémů (fyzický stav),

• schopnosti, aktivity a výkonnost osoby (role),

• dopady zdravotního stavu osoby do jejích sociálních vztahů a důsledky socioekonomické (sociální funkce).

V těchto intencích se např. sleduje, ja­ký postoj pacient ke své nemoci zaujal a jakým způsobem nemoc/úraz změ­nil/a jeho život. Toto vícedimenzio­nální hledisko se odráží v konstruktu kvalita života, respektive kvalita života ovlivněná zdravotním stavem (HRQoL – Health-Related Quality of Life; Slová­ček et al., 2004). Různé aspekty mohou být v různé fázi onemocnění a terapie rozdílně zasaženy. Právě tyto informace obohacují poznání lékaře a ošetřovatel­ského personálu o potřebách nemocné­ho a mohou významně přispět ke zkva­litnění péče. V některých případech mohou také odhalit mechanismy, kte­ré modifikují terapeutický průběh one­mocnění a konečný efekt léčby (Hnilicová, 2005; Hnilicová, Bencko, 2005).

K posuzování kvality života ne­mocných jsou k dispozici různé do­tazníky (specifické, generické) a jejich modifikace. Generické dotazníky hod­notí všeobecně celkový stav nemocné­ho bez ohledu na konkrétní onemoc­nění, jsou široce použitelné u jakých­koli skupin populace, bez ohledu na pohlaví, věk apod. (Slováček et al., 2004; King, Roberts, 2002; Zittourn,  Achard, Ruszniewski, 1999; Dragomi­recká, Bartoňová, 2006).

Výzkumné šetření

Na Oční klinice FNO v době od 1. 9. 2008 do 31. 8. 2009 proběhlo šetření, které by­lo zaměřeno na zachycení některých psy­chosociálních aspektů, jež se vyskytly u zraněných nemocných po úrazu oka.

Pro sběr dat ve výzkumu jsme pou­žili metodu semistrukturovaného roz­hovoru a analýzu lékařské a ošetřova­telské dokumentace. Soubor šetřených respondentů obsahoval celkem 29 pa­cientů. Podle pohlaví v souboru převa­žovali muži, kterých bylo 27, tj. 93,1 %. Všichni dotazovaní utrpěli úraz oka, respektive očí, a byli ve sledovaném obdo­bí s tímto traumatem hospitalizováni a následně léčeni na Oční klinice FNO. V rámci terapie a upřesnění diagnózy nemocní absolvovali další vyšetření.

Průměrný věk respondentů byl 37,55 let (medián 34 let) v rozpětí od patnácti do devadesáti dvou let. Pod­le typu poranění: 13 respondentů (44,8 %) utrpělo perforační poranění oka, 9 (31 %) poleptání a 7 (24,2 %) ne­mocných mělo penetrační poranění.

Podle dalších sledovaných pro­měnných (stav, vzdělání, zaměstná­ní, lateralizace, lokalizace primárního ošetření) bylo ve zkoumaném soubo­ru v absolutních a relativních četnos­tech: 18 svobodných (62 %), 7 žena­tých (24,1 %), dva rozvedení (6,9 %) a 2 ovdovělí (6,9 %). Podle vzdělanost­ní struktury převažovali jedinci se zá­kladním vzděláním, kterých bylo 19 (65,5 %), osm respondentů bylo vyu­čených (27,6 %), jeden byl středoško­lák s maturitou (3,4 %) a jeden s vyso­koškolským vzděláním (3,4 %). Podle ekonomické aktivity 18 respondentů (62 %) bylo zaměstnáno, 4 (13,8 %) byli nezaměstnaní (vedeni v evidenci úřa­du práce), tři respondenti (10,3 %) byli v důchodu a 4 (13,8 %) byli studenti.

V lateralizaci zranění převažovalo pravé oko (OD – oculus dexter), celkem 17 pacientů (58,6 %). Levé oko (OS – oculus sinister) bylo zraněno u dese­ti dotazovaných (34,5 %) a dva respon­denti měli poraněné obě oči (OU – oculi utriusque), 6,9 %. Ze šetřeného soubo­ru zraněných bylo primární ošetření poskytnuto 17 pacientům ve FNO (58,6 %) a v jiném zdravotnickém zaří­zení 12 dotazovaným (41,4 %).

Respondenti se vyjadřovali k emoč­ním prožitkům a symptomům, které se u nich vyskytovaly v důsledku zranění oka bezprostředně po úrazu, v době hos­pitalizace (průměrná doba hospitaliza­ce byla 7,6 dní) a v období následné péče (tři měsíce od ukončení hospitalizace).

Na základě analýzy výpovědí re­spondentů v semistrukturovaných rozhovorech bezprostředně po traumatu, tzn. v době přijímání nemoc­ného k hospitalizaci, jsme vygenero­vali trsy následujících reakcí respon­dentů s úrazem oka (očí):

• Zranění pacienti pociťovali údiv a překvapení. K subjektivně vý­znamným faktorům patřil proži­tek bezmocnosti, dále neobvyk­lost situace, míra její pochopitel­nosti a představa o vlastní vhodné reakci, o dalším průběhu událostí, o tom, co „ještě přijde“ (souviselo se zkušeností a informovaností).

• Ustrnutí,  zúžení vědomí a pozor­nosti, psychický šok.

• Agitovanost, tzn. neklid, bezúčelné pobíhání spojené s útěkovou reak­cí (když mne hned neošetříte, tak odejdu atp.). Ve třech případech však byla zaznamenána apatie.

• Bolest, která však nebyla vždy pří­tomna.

• Hypersenzitivita k podnětům ze strany zdravotnického personá­lu. Časové prodlevy před vlastním ošetřením většinou zranění pro­bandi hodnotili jako nepřiprave­nost zdravotníků zvládnout jejich stav spojený s traumatem.

• V tomto období zranění velmi po­zitivně hodnotili trvalý kontakt a komunikaci ošetřujícího perso­nálu s nimi, zejména poskytnutí validních informací ze strany léka­ře o jejich zdravotním stavu.

• Nemocní si i s odstupem času velmi detailně vybavovali okolnosti spoje­né s přijetím do zdravotnického za­řízení a na podkladě svých subjek­tivních prožitků značně kriticky hodnotili případné nedostatky zdra­votníků (objektivní i subjektivní).

Nejčastější reakce respondentů v době hospitalizace:

• Dobu prožitou po úrazu v nemocni­ci zranění hodnotili jako značně stre­sující, zejména z důvodu omezeného kontaktu s blízkými osobami, kdy nejvíce potřebovali jejich oporu.

• Jako nepříjemné a stresující  re­spondenti označovali dobu čekání na diagnostické a terapeutické výkony, které u nich byly prováděny, a pak čekání na sdělení výsledků doplňujících diagnostických vyšet­ření a vlastní terapie.

• Uváděli nedostatek informací od lékařů, kteří byli ve svých sděle­ních málo konkrétní a obsah jejich sdělení byl pro respondenty někdy málo srozumitelný z důvodu pou­žívání odborné terminologie.

• Někteří respondenti hovořili o po­citu submisivity ve vztahu k ošet­řujícímu personálu, tento pocit dávali do souvislosti s jejich ro­lí pacienta, v níž se nenadále oct­li, a s cizím prostředím nemocnice a formálním (profesionálním) jed­náním zdravotnického personálu.

• Od části personálu, zejména   zdra­votních sester, pociťovali empatické postoje, jež byly spojeny s adekvátní edukací před různými zákroky.

• Nízko hodnotili informace z písem­ných materiálů, tzv. informovaných souhlasů, které jim byly před zákro­ky předkládány. Podle jejich mínění byly tyto písemnosti zbytečně roz­sáhlé a případné nejasnosti jim ni­kdo blíže nevysvětlil.

• U devíti respondentů (31 %) byly zaznamenány stavy úzkosti a u 11 dotazovaných (37,9 %) poruchy spánku. Pět respondentů (17,2 %) vykazovalo známky deprese, hod­noceno podle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10, 2008).

• Prakticky všichni respondenti se velmi zajímali o rozsah a případ­nou nevratnost změn, které u nich v důsledku úrazu vznikly.

• Převážně  ekonomicky aktivní re­spondenti měli obavy o své za­městnání a také o to, zda s předpokládanou změnou zaměstnání bu­dou schopni si udržet dosavadní životní úroveň (řidič, automecha­nik, policista).

V období následné péče, při kontrol­ním vyšetření po třech měsících od hos­pitalizace na oční ambulanci kliniky, re­spondenti udávali, že v důsledku zraně­ní oka u nich došlo k těmto změnám:

• Téměř 90 % respondentů, tj. 26, uvádělo změnu v kvalitě dosavad­ního života. Změny se               nejčastě­ji týkaly volnočasových a sportov­ních aktivit, přeřazení na jinou (méně placenou) práci v zaměst­nání. V důsledku trvání nepřízni­vého zdravotního stavu a pracov­ní neschopnosti byli reálně ohro­ženi převedením na částečný (ČID) nebo plný invalidní důchod (PID). V tomto postavení se nacházelo 15 respondentů, tj. 51,7 %.

• Změny v časové struktuře dne v důsledku nezbytné péče o zraně­né oko (oči) v rámci probíhajícího adaptačního procesu a při přetrvá­vající pracovní neschopnosti.

• Adaptace na změněnou situaci u nich oproti očekávání probíhá pozvolna a dva respondenti, kteří měli postižení obou očí, se na no­vou situaci dosud neadaptovali.

•  16 respondentů, tj. 55,2 %, uvádělo,   že pociťují významnou sociální opo­ru (social support) od své nukleární rodiny a od přátel. Psychická kondi­ce (ve smyslu vyrovnávání se s han­dicapem) byla ve srovnání s ostat­ními respondenty, kteří tuto opo­ru neuváděli, příznivější, tzn., že se s handicapem vyrovnávali lépe.

• V případě zranění na jednom oku u nemocných došlo k zúžení zor­ného pole, k výraznému zhorše­ní visu a k chybnému odhadování vzdáleností. Dva zranění na obou očích měli zachovaný pouze světlocit a pohyb.

• Respondenti uváděli pocit nejistoty   při vykonávání některých činností, zejména spojených s jemnou moto­rikou. Minimálně jeden rok nebu­dou moci řídit motorové vozidlo.

• Mají strach o zraněné oko a velmi se obávají případného zranění vi­doucího oka.

• Dva zranění na obou očích a čtyři respondenti (13,8 %) s vážným po­raněním na jednom oku, kterým byla navrhována enukleace ne­funkčního oka, dále trpí negativ­ními emočními náladami (depre­semi) a také nespavostí.

• V souvislosti s uvedenými změna­mi nikdo z respondentů nevyhle­dal odbornou psychologickou nebo psychiatrickou pomoc.

Diskuse

Medicína se svým jednoznačně biolo­gickým zaměřením a přísnou orienta­cí na přírodní vědy a techniku se stala v uplynulých 150 letech nositelkou po­kroku a vedla k až neuvěřitelným úspě­chům v poznání příčin mnoha nemo­cí, stavby a funkce lidského těla i schop­nosti tyto struktury a funkce aktivně ovlivňovat. V posledních letech ale tato ­orientace vnucuje medicíně rychle ros­toucí problémy, které již zmíněnými po­stupy nejsou řešitelné. Vědecká medicí­na, setrvávající rigidně na předpokladu organické příčiny všech obtíží, zcela po­strádá jasnou koncepci nemoci jako lid­ského „stonání“, tedy životně důležitého příběhu, který má svoji složku biologic­kou, psychologickou a sociální a v nej­vyšší úrovni duchovní a hodnotovou.

Přestože vědecká medicína uznává nutnost zabývat se osobou pacienta, jen velmi neochotně přijímá poznatky hu­manitních věd, jako je psychologie, so­ciologie, kulturní antropologie, religio­nistika, a filozofii redukuje na filozofii ve službách vědy. V souladu s úzce bio­logickým pojetím a v důsledku atomi­zace medicíny na úzce specializované paraklinické a klinické obory rozdělu­jící si lidské tělo na jednotlivé orgány či jejich části se téměř zcela vytrácí kom­plexní, celostní pohled na osobu paci­enta v jeho jedinečnosti a individuál­ním způsobu prožívání nemoci. Z naší praxe víme, že biopsychosociální model nemoci není v běžné klinické praxi dů­sledně uplatňován z žádných stran, kte­ré se podílejí na terapii klienta s úrazem oka, tzn. ze strany lékařů a pracovníků nelékařských oborů (zdravotních sester a                  sociálních pracovníků). Závěry naše­ho šetření tuto pro zraněného jedince nepříznivou situaci plně potvrzují.

Domníváme se, že nezbytným předpokladem úspěšné léčby je názo­rová shoda mezi lékařem a pacientem nejen o příčinách a důsledcích zra­nění, ale i o způsobech jejich léčení. V současné době však převážná vět­šina lékařů pacienty ujišťuje o biolo­gické příčině jejich obtíží, v důsledku čehož pohlížejí na psychické problé­my nemocných s nedůvěrou a v rám­ci komplexní terapie jim nepřikládají potřebný význam. Psychický dyskom­fort, úzkost, emoční napětí či depre­se lékaři zpravidla považují za soukro­mou věc pacienta, které není nutné vě­novat pozornost, pokud jim ovšem již nelze přiřadit některou z psychiatric­kých diagnóz.

Panuje všeobecné přesvědčení, že tělesné stonání je nepříjemné, vyža­dující úlevy a ohledy, zatímco na psy­chické poruchy je stále pohlíženo s jis­tým ostychem či despektem. Většina pacientů proto raději svoje psychic­ké obtíže popírá a je následně bezvý­sledně a složitě vyšetřována ve snaze nalézt pro tyto obtíže somatické vy­světlení. Obdobné závěry jsme učini­li na základě analýzy semistrukturo­vaných interview u některých respon­dentů s psychickými problémy, které se u nich vyskytly po úrazu oka.

Dvacet devět pacientů (respon­dentů), kteří byli zachyceni v průbě­hu dvanácti měsíců (1. 9. 2008–31. 8. 2009) s úrazem oka (očí) na Oční kli­nice Fakultní nemocnice Ostrava, ve svých sděleních udávalo prožíva­ný psychosociální dyskomfort, který lze jednoznačně přiřadit k proběhlé­mu traumatu oka. U těžších poraně­ní lze identifikovat některé symptomy, které se dají hodnotit v rámci MKN-10 (2008) jako PTSD. Jde o anxietu, de­prese a poruchy spánku. Tyto poznat­ky jsou ve shodě s názory jiných auto­rů, např.: J. Backhaus a D. Riemann (2003); Kosová, Praško (2002); Praško, Vyskočilová, Šlepecký (2007) a další.

Ze zkoumaného souboru    necelých   34 % respondentů udávalo, že by uví­tali psychosociální intervenci, ale nevě­dí, na koho se mají obrátit, a ostýchají se o svých potížích s lékařem hovořit. Ně­kteří respondenti se pokusili své nepří­jemné pocity lékaři sdělit, ale bylo jim řečeno, že „při vašem zranění je to ob­vyklé, psychické potíže se časem upra­ví“. V této skupině respondentů byli ekonomicky aktivní muži ve stáří od 25 do 35 let věku. Respondenti měli těžší poranění s nepříznivou prognózou, kdy s velkou pravděpodobností budou mu­set změnit zaměstnání nebo se rekva­lifikovat na jinou pracovní pozici. Výsledky našeho výzkumu také korespon­dují se závěry I. Fišera (2007), který uvádí, že úrazy oka jsou jednou z hlav­ních příčin vážného poškození zraku u mužů v produktivním věku. Poškoze­ní oka (očí) úrazem u zkoumaných re­spondentů významně ovlivnilo jejich další pracovní schopnost a kvalitu jejich života. V našem výzkumu soubor mu­žů v produktivním věku činil 65,5 %, tj. celkem 19 osob. U dotazovaných převa­žovalo základní vzdělání a dělnické pro­fese. Tato kategorie obyvatel má i v pří­padě, že je bez zdravotních těžkostí, po­tíže na trhu práce se získáváním a také s udržením zaměstnání, tzn., že je nej­častěji postižena nezaměstnaností. Pro­to starosti našich zraněných responden­tů o zaměstnání, respektive o jeho udr­žení, jsou plně oprávněné.

S. Hoskovcová (2009a) uvádí, že poskytovaná psychosociální interven­ce by měla reagovat na specifické po­třeby konkrétního člověka s danou diagnózou. V obecné rovině bychom měli znát fáze vyrovnávání se člově­ka s těžkým zdravotním postižením, postoje pacienta k jeho onemocnění, psychosomatické vztahy a především emocionální prožívání pacienta. Vel­mi důležité také je uvědomovat si, že dochází ke změnám v prožívání ne­moci v průběhu času.

V poslední době stále častěji sle­dujeme jak v lékařské, tak i v psycho­logické literatuře požadavek intervence nejenom ve prospěch života, ale také ve prospěch jeho kvality (Hnilico­vá, 2005). V těchto intencích chce pů­sobit i psychosociální intervence, jejíž snahou je zaměřit se na sociální a psy­chické fungování strádajícího jedin­ce. Má snahu zraněnému napomoci ve vytváření dobrých sociálních vztahů tak, aby začal vykonávat svoje povo­lání nebo se k nějakému vrátil. Svým působením se snaží zmírnit nepřízni­vé následky, které jsou spojeny s úra­zem a změnou zdravotního stavu.

Naše výzkumné šetření zazna­menalo zhoršení kvality života (QoL) v různém stupni u všech šetřených re­spondentů s úrazem oka. Ke změnám došlo rovněž v oblasti jejich sociálního fungování. Proto výše uvedené směřo­vání a působení psychosociální inter­vence hodnotíme pozitivně a jako krok správným směrem. Velmi cenné po­znatky pro sociální práci a psychoso­ciální intervenci by se daly získat také prospektivním sledováním našich re­spondentů, neboť zjištěné poznatky se opírají pouze o relativně krátkou dobu sledování těchto nemocných po dobu hospitalizace a ambulantní terapie.

Závěr

V době od 1. 9. 2008 do 31. 8. 2009 me­todou semistrukturovaného rozhovo­ru a analýzou lékařské a ošetřovatel­ské dokumentace bylo sledováno 29 respondentů s úrazem oka na Oční kli­nice FNO. Cílem šetření bylo zachy­tit některé psychosociální aspekty, re­spektive těžkosti, které úrazy oka (očí) zraněným jedincům způsobují. Výzku­mem bylo zjištěno, že šetření respon­denti v důsledku prodělaného trau­matu oka mají v různém stupni iden­tifikovatelné psychické těžkosti, změny v sociálním fungování, a tedy i změny v dosavadní kvalitě života. Jejich pro­blémy lékaři a pracovníci nelékařských oborů neřeší komplexně, tzn. v souladu s biopsychosociálním modelem nemo­ci, i když v praxi a v odborné literatu­ře se již objevují tendence ke zraněným takto přistupovat. V psychosociální ro­vině je třeba prosazovat již existující modely intervence a dále s nimi sezna­movat odbornou veřejnost.

 

PhDr. Jozef Látka, Ph.D., Oční klinika FN Ostrava

Literatura:

1. _Backhaus J, Riemann D. Poruchy spán­ku. Trenčín: Vydavateľstvo F, 2003, s. 8–9. Baštecká B, Goldmann P. Základy klinické psychologie. Praha: Portál, 2001, s. 239–296.

2. _Dragomirecká E, Bartoňová J. WHOQOL-BREF, WHOQOL-100, Příručka pro uživa­tele české verze dotazníků kvality života Světové zdravotnické organizace. Praha: Psychiatrické centrum Praha, 2006.

3. _Fišer I. Úrazy zadního segmentu. In Oční lékařství, Praha: Grada, 2007, s. 358–369.

4. _Heszen I, Sęk H. Psychologia zdrowia. Warszawa: Wydawnictwo naukowe PWN, 2007, s. 210–224.

5. _Heszen I, Sęk H. Psychologia zdrowia. Warszawa: Wydawnictwo naukowe PWN, 2007a, s. 226–254.

6. _Hnilica K. Konflikt hodnot a kvalita života. Čs. Psychologie, 2000, XLIV. 5, s. 385–403.

7. _Hnilica K. Vliv materialistické hodnotové orientace na spokojenost se životem. Čs. Psychologie, 2005, IL, 5, s. 385–398.

8. _Hnilica K. Vliv socioekonomického statusu a přírodní katastrofy na zdraví a spokojenost se životem. Čs. psycho­logie, 2006, L, 1, s. 16–35.

9. _Hnilicová H. Kvalita života a její význam pro medicínu a zdravotnictví. In Kvalita života a zdraví. Praha: Triton, 2005, s. 205–216.

10.          _Hnilicová H, Bencko V. Kvalita života – vymezení pojmu a jeho význam pro medicínu a zdravotnictví. Praktický lékař, 2005, roč. 85, č. 11, s. 656–660.

11.          _Hoskovcová S. Psychosociální interven­ce. Praha: Karolinum, 2009, s. 20–21.

12.          _Hoskovcová S. Psychosociální interven­ce. Praha: Karolinum, 2009a, s. 19–20.

13.          _Kalová H, Petr P, Soukupová A, Von­drouš P. Kvalita života u chronických onemocnění ve světle nejnovějších modelů zdraví a nemoci. Klinická farmakologie a farmacie, 2005, č. 19, s. 165–168.

14.          _King JT, Roberts MS. Validity and reliabili­ty of the Short Form-36 in cervical spon­dylotic myelopathy. Journal Neurosurg., 2002, roč. 97, č. 2, Suppl., s. 180−185.

15.          _Kosová J, Praško J. Reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení. In Psy­chiatrie, Praha: Tigis 2002, s. 501–506.

16.          _Křivohlavý J. Psychologie nemoci. Praha: Grada, 2002, s. 96–109.

17.          _Kuchynka P et al. Oční lékařství. Praha, Grada 2007, s. 386.

18.          _Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů. 10. revize (MKN-10). Aktua­lizovaná druhá verze. Praha: BOMTON agency, 2008, s. 212-213.

19.          _Pfeiffer J, Švestková O. MKF – Meziná­rodní klasifikace funkčních schopnos­tí, disability a zdraví (překlad z WHO). Praha: Grada, 2001, 280 s.

20.          _Praško J, Vyskočilová J, Šlepecký M. Reakce na stres a posttraumatická stresová porucha. In Konziliární psychiatrie. Praha: Medical Tribune CZ a Galén, 2007, s. 114–124.

21.          _Sachsenweger M, Sachsenweger R. Náhlé stavy v oftalmologii. Martin: Osveta, 1998, s. 99–131.

22.          _Slováček L. et al. Kvalita života nemoc­ných – jeden z nejdůležitějších parame­trů komplexního hodnocení léčby. Voj. zdrav. listy, 2004, roč. 73, č. 1, s. 6–9.

23.          _Šestáková B et al. Specifická posttrauma­tická stresová porucha v intenzivní péči. In: Psychologické dny 2002 – „Kořeny a vykořenění“, Olomouc: Psychologický ústav AVČR, 2003, s. 457–459.

24.          _Zittourn R, Achard S, Ruszniewski M. Assessement of quality of life during intensive hemotherapy bone marrow transplantation. Psychooncology, 1999, roč. 8, č. 1, s. 64−73.

Recenzovali:

Doc. MUDr. Aleš Filouš, CSc., Oční klinika dětí a dospělých FN Motol v Praze

MUDr. Libor Hejsek, Oční klinika 1. LF UK a ÚVN Praha

 

• tisk
• předplatit si