Náš úkol – usnadnit každodenní život seniorů

Stárnutí populace, zvyšující se průměrný věk, to vše přináší celé společnosti také řadu starostí, především v péči o seniory. Dnes mluvíme o aktivizaci seniorů, protože ta je bezpochyby základním atributem kvalitního života seniorského věku. Aktivizace ale není primárně úkolem pro zdravotnická zařízení, spíše je to starost a povinnost pro sociální služby, často s pomocí města, místa, kde senioři žijí. Patří sem např. klubové a sportovní činnosti, jako seniorské plavání, vycházky, výlety a také všechny fyzické aktivity k udržení mobility, dále pak mentální tréninkové aktivity, např. cvičení paměti, počítačové kursy pro seniory atd. Aktivizace však předpokládá relativně zdravého klienta, který chce a může se účastnit aktivizačních programů.

Pracuji v agentuře domácí péče a ta po­skytuje péči zdravotních sester nemoc­ným a tělesně handicapovaným přede­vším z řad seniorů. Naši nemocní po úrazech, ortopedických operacích či po proběhlém onemocnění (ictus) se s po­mocí sester agentury vrací do „normál­ního“ života, často však s těžkým po­hybovým handicapem... Neobejdeme se bez kompenzačních pomůcek, které významnou měrou ovlivňují míru mo­bility a soběstačnosti pacienta.

Na trhu je k dispozici celá řada po­můcek – hole, chodítka, invalidní vozí­ky, madla, nástavce na WC, toaletní žid­le, sedačky do vany, zvedáky, podavače, polohovací lůžka, antidekubitní po­můcky a další. Naše zkušenost v agen­tuře je ale taková, že drtivá většina po­třebných nezná nabídku trhu, neví, že si lze vybírat z nejrůznějších druhů jed­notlivých pomůcek a neznají ani mož­nost úhrady ceny pomůcky zdravotní pojišťovnou, natož pak mechanismus jejího předpisu. V seniorském věku vět­šinou při zhoršení mobility dochází k hospitalizaci, ať už jde o problém po­operační, poúrazový či spojený se zá­kladním onemocněním, např. cévním. A tam vidím problém: v závěru hospita­lizace jen málokdy se nemocnému do­stane doporučení konkrétní pomůcky, zřídka se někdo klienta či jeho rodin­ných příslušníků ptá, jak při význam­né změně pohybových schopností bude žít, zda se dokáže vyrovnat se svým po­hybovým handicapem. Jen mimořádně se v propouštěcí zprávě dočteme, že byl nemocnému vydán poukaz na ortope­dickou pomůcku. Tak sestra agentury již při první návštěvě doma u nemocné­ho zjišťuje, že pacient nechodí, protože ve francouzských holích je labilní, a ne­ví, že existuje chodítko, že se nekoupe, protože nevydrží ve vaně stát a na dno vany se nedokáže posadit.

Radíme i půjčujeme

Umíme v takových situacích pora­dit, navigujeme rodinné příslušní­ky, u kterých odborných lékařů mo­hou žádat o předpis např. chodítka, půjčujeme katalogy a upozorňujeme na škálu pomůcek. Ale jde o čas, špat­ně pohyblivý pacient nemůže čekat 3–4 týdny na potvrzený poukaz, pro­to základní pomůcky půjčujeme. Po­jali jsme to tak, že nechceme realizo­vat půjčovnu pomůcek, ale našim ne­mocným poskytujeme chodítka, hole, nástavce na WC, sedačky do vany, in­validní vozíky jen proti podpisu, tedy zdarma a na limitovanou dobu tří mě­síců. Do té doby si ověří, zda jim po­můcka vyhovuje, a obstarají si vlastní (ne všichni využívají možnost předpi­su, často nakupují ve zdravotnických potřebách za plnou cenu) a nám se pak pomůcka zase vrací.

K zapůjčení pomůcky od agentu­ry samozřejmě patří edukace, nácvik chůze o holích, v chodítku, chůze tří­dobá, dvoudobá, nácvik přesedání z lůžka do invalidního vozíku, dopo­ručení konkrétních míst k umístění madel. U zcela imobilních osob je dů­ležitá nejen prevence dekubitů a s tím spojené pomůcky typu antidekubit­ních matrací, podkládacích polštá­řů, speciálních podložek aj., ale i roz­vaha například nad zvedákem do va­ny a jeho typu. Ale i drobné pomůcky, jako jsou kupříkladu různé podavače upadlých předmětů nebo navlékač punčoch, mají pro nemocné s pohy­bovým handicapem veliký význam. Zdravý člověk si nedokáže předsta­vit, jak velký problém s sebou sníže­ní mobility nese a jak jsou odpovída­jící pomůcky nesmírně důležité. Pak naši nemocní říkají „ta hůl, sestřič­ko, je moje nejlepší kamarádka!“ ne­bo „vy nevíte, jak mi podavač usnad­ňuje život!“...

Kazuistika

Je to už několik let, co jsme převzali do péče 90letou nemocnou po operačním řešení fract. colli femoris, hospitaliza­ce byla ukončena na žádost syna, který chtěl maminku domů s tím, že se o ni postará. Situace nevypadala dobře, pacientka byla febrilní, nepohyblivá, dekubity na sakru a bocích, ba i v ope­rační ráně, na patách. Nemocnou jsme převzali k denní péči, syn (55 let) zů­stal s maminkou doma a nepřetrži­tě o ni pečoval. Ochotně a rychle se od nás učil, my jsme v první fázi do­ poručili antidekubitní matraci a pravidelné polohování, podkládání kon­četin. Nemocná byla propuštěna s an­tibiotickou léčbou, s permanentním katetrem. Stařenka byla neuvěřitelně vitální, a když pominuly teploty a je­jí stav se stabilizoval, začali jsme s cvi­čením v lůžku, pak došlo i k posazová­ní. Odstranili jsme permanentní kate­tr a po počátečních potížích došlo zase k normální mikci. Syn si vypůjčil toa­letní židli a mamince pomáhal v pře­sunu z lůžka. Dekubity jsme ošetřova­li pomocí Inadine, postupně se zača­ly hojit.

Asi po měsíci jsme přinesli cho­dítko, to nejjednodušší, s pevným rá­mem, čtyřbodové, a s velikou pomocí syna jsme pacientku poprvé postavi­li. To byla sláva! Znovu jsme ji uči­li zatěžovat končetiny, zvedat kolena, dělat první krůčky. Způsob pohybu v chodítku pochopila neuvěřitelně rychle a dělala pokroky. První cesta na WC s chodítkem byla asi po dal­ším měsíci, pak došlo už i na sedačku do vany, dokázala v jejich malém by­tě dojít do koupelny. Syn vybavil byt sérií madel, aby se měla kde přidr­žet, půjčili jsme nástavec na WC. Na ortopedickou kontrolu jela po třech měsících a prý na ambulanci ne­chtěli věřit, že je to ona, že ten špat­ný stav dokázala takhle zvládnout..Chodítko ale naší nemocné nepřede­psali, syn musel vyhledat obvodního ortopeda...

Půl roku po propuštění z nemoc­nice chodí pacientka bezpečně v cho­dítku, jednou týdně se koupe, přes den chodí na WC a toaletní židli po­užívá jen v noci. Dekubity kompletně zhojeny, jen na patách ještě jsou vidět zbytky defektů. Naše návštěvy jsou i nadále každodenní, věnujeme se především pohybové reedukaci. Při­ nášíme francouzské hole a naše milá Julinka (vztah mezi námi a pacient­kou je moc pěkný, vřelý, plný důvěry, máme se rádi...) si je nedůvěřivě pro­hlíží: „To už se nenaučím, to po mně nemůžete chtít!“ Opak byl pravdou, zvládla základní třídobou chůzi, nau­čila se chodit i po schodech, ale když byla doma sama, chodila výhradně s chodítkem, ve francouzských holích neměla tu jistotu. Když jsme syno­vi půjčovali invalidní vozík, aby mo­hl maminku vyvézt do parku, louči­li jsme se, ukončili jsme naši péči. Už nás nebylo třeba...

(Úžasná paní Julinka zemřela rok nato, ve věku 92 let, příčinou byla roz­sáhlá bronchopneumonie. Ale my na ni rádi vzpomínáme a dokonce ji dá­váme některým našim pacientům za příklad...)

Milica Sklenčková, vedoucí sestra agentury domácí péče Galium, Praha

 

• tisk
• předplatit si