Číslo 11 / 2011
Náš úkol – usnadnit každodenní život seniorů
Stárnutí populace, zvyšující se průměrný věk, to vše přináší celé společnosti také řadu starostí, především v péči o seniory. Dnes mluvíme o aktivizaci seniorů, protože ta je bezpochyby základním atributem kvalitního života seniorského věku. Aktivizace ale není primárně úkolem pro zdravotnická zařízení, spíše je to starost a povinnost pro sociální služby, často s pomocí města, místa, kde senioři žijí. Patří sem např. klubové a sportovní činnosti, jako seniorské plavání, vycházky, výlety a také všechny fyzické aktivity k udržení mobility, dále pak mentální tréninkové aktivity, např. cvičení paměti, počítačové kursy pro seniory atd. Aktivizace však předpokládá relativně zdravého klienta, který chce a může se účastnit aktivizačních programů.
Pracuji v agentuře domácí péče a ta poskytuje péči zdravotních sester nemocným a tělesně handicapovaným především z řad seniorů. Naši nemocní po úrazech, ortopedických operacích či po proběhlém onemocnění (ictus) se s pomocí sester agentury vrací do „normálního“ života, často však s těžkým pohybovým handicapem... Neobejdeme se bez kompenzačních pomůcek, které významnou měrou ovlivňují míru mobility a soběstačnosti pacienta.
Na trhu je k dispozici celá řada pomůcek – hole, chodítka, invalidní vozíky, madla, nástavce na WC, toaletní židle, sedačky do vany, zvedáky, podavače, polohovací lůžka, antidekubitní pomůcky a další. Naše zkušenost v agentuře je ale taková, že drtivá většina potřebných nezná nabídku trhu, neví, že si lze vybírat z nejrůznějších druhů jednotlivých pomůcek a neznají ani možnost úhrady ceny pomůcky zdravotní pojišťovnou, natož pak mechanismus jejího předpisu. V seniorském věku většinou při zhoršení mobility dochází k hospitalizaci, ať už jde o problém pooperační, poúrazový či spojený se základním onemocněním, např. cévním. A tam vidím problém: v závěru hospitalizace jen málokdy se nemocnému dostane doporučení konkrétní pomůcky, zřídka se někdo klienta či jeho rodinných příslušníků ptá, jak při významné změně pohybových schopností bude žít, zda se dokáže vyrovnat se svým pohybovým handicapem. Jen mimořádně se v propouštěcí zprávě dočteme, že byl nemocnému vydán poukaz na ortopedickou pomůcku. Tak sestra agentury již při první návštěvě doma u nemocného zjišťuje, že pacient nechodí, protože ve francouzských holích je labilní, a neví, že existuje chodítko, že se nekoupe, protože nevydrží ve vaně stát a na dno vany se nedokáže posadit.
Radíme i půjčujeme
Umíme v takových situacích poradit, navigujeme rodinné příslušníky, u kterých odborných lékařů mohou žádat o předpis např. chodítka, půjčujeme katalogy a upozorňujeme na škálu pomůcek. Ale jde o čas, špatně pohyblivý pacient nemůže čekat 3–4 týdny na potvrzený poukaz, proto základní pomůcky půjčujeme. Pojali jsme to tak, že nechceme realizovat půjčovnu pomůcek, ale našim nemocným poskytujeme chodítka, hole, nástavce na WC, sedačky do vany, invalidní vozíky jen proti podpisu, tedy zdarma a na limitovanou dobu tří měsíců. Do té doby si ověří, zda jim pomůcka vyhovuje, a obstarají si vlastní (ne všichni využívají možnost předpisu, často nakupují ve zdravotnických potřebách za plnou cenu) a nám se pak pomůcka zase vrací.
K zapůjčení pomůcky od agentury samozřejmě patří edukace, nácvik chůze o holích, v chodítku, chůze třídobá, dvoudobá, nácvik přesedání z lůžka do invalidního vozíku, doporučení konkrétních míst k umístění madel. U zcela imobilních osob je důležitá nejen prevence dekubitů a s tím spojené pomůcky typu antidekubitních matrací, podkládacích polštářů, speciálních podložek aj., ale i rozvaha například nad zvedákem do vany a jeho typu. Ale i drobné pomůcky, jako jsou kupříkladu různé podavače upadlých předmětů nebo navlékač punčoch, mají pro nemocné s pohybovým handicapem veliký význam. Zdravý člověk si nedokáže představit, jak velký problém s sebou snížení mobility nese a jak jsou odpovídající pomůcky nesmírně důležité. Pak naši nemocní říkají „ta hůl, sestřičko, je moje nejlepší kamarádka!“ nebo „vy nevíte, jak mi podavač usnadňuje život!“...
Kazuistika
Je to už několik let, co jsme převzali do péče 90letou nemocnou po operačním řešení fract. colli femoris, hospitalizace byla ukončena na žádost syna, který chtěl maminku domů s tím, že se o ni postará. Situace nevypadala dobře, pacientka byla febrilní, nepohyblivá, dekubity na sakru a bocích, ba i v operační ráně, na patách. Nemocnou jsme převzali k denní péči, syn (55 let) zůstal s maminkou doma a nepřetržitě o ni pečoval. Ochotně a rychle se od nás učil, my jsme v první fázi do poručili antidekubitní matraci a pravidelné polohování, podkládání končetin. Nemocná byla propuštěna s antibiotickou léčbou, s permanentním katetrem. Stařenka byla neuvěřitelně vitální, a když pominuly teploty a její stav se stabilizoval, začali jsme s cvičením v lůžku, pak došlo i k posazování. Odstranili jsme permanentní katetr a po počátečních potížích došlo zase k normální mikci. Syn si vypůjčil toaletní židli a mamince pomáhal v přesunu z lůžka. Dekubity jsme ošetřovali pomocí Inadine, postupně se začaly hojit.
Asi po měsíci jsme přinesli chodítko, to nejjednodušší, s pevným rámem, čtyřbodové, a s velikou pomocí syna jsme pacientku poprvé postavili. To byla sláva! Znovu jsme ji učili zatěžovat končetiny, zvedat kolena, dělat první krůčky. Způsob pohybu v chodítku pochopila neuvěřitelně rychle a dělala pokroky. První cesta na WC s chodítkem byla asi po dalším měsíci, pak došlo už i na sedačku do vany, dokázala v jejich malém bytě dojít do koupelny. Syn vybavil byt sérií madel, aby se měla kde přidržet, půjčili jsme nástavec na WC. Na ortopedickou kontrolu jela po třech měsících a prý na ambulanci nechtěli věřit, že je to ona, že ten špatný stav dokázala takhle zvládnout..Chodítko ale naší nemocné nepředepsali, syn musel vyhledat obvodního ortopeda...
Půl roku po propuštění z nemocnice chodí pacientka bezpečně v chodítku, jednou týdně se koupe, přes den chodí na WC a toaletní židli používá jen v noci. Dekubity kompletně zhojeny, jen na patách ještě jsou vidět zbytky defektů. Naše návštěvy jsou i nadále každodenní, věnujeme se především pohybové reedukaci. Při nášíme francouzské hole a naše milá Julinka (vztah mezi námi a pacientkou je moc pěkný, vřelý, plný důvěry, máme se rádi...) si je nedůvěřivě prohlíží: „To už se nenaučím, to po mně nemůžete chtít!“ Opak byl pravdou, zvládla základní třídobou chůzi, naučila se chodit i po schodech, ale když byla doma sama, chodila výhradně s chodítkem, ve francouzských holích neměla tu jistotu. Když jsme synovi půjčovali invalidní vozík, aby mohl maminku vyvézt do parku, loučili jsme se, ukončili jsme naši péči. Už nás nebylo třeba...
(Úžasná paní Julinka zemřela rok nato, ve věku 92 let, příčinou byla rozsáhlá bronchopneumonie. Ale my na ni rádi vzpomínáme a dokonce ji dáváme některým našim pacientům za příklad...)
Milica Sklenčková, vedoucí sestra agentury domácí péče Galium, Praha
Další články v tomto čísle
- "Ano" Komoře
- Sestra v následné péči. Hospicová péče – III. část
- Vybrané nové metody léčby diabetické nohy
- Vybraná slova o stáří
- Používání tromboembolických punčoch
- Šetření dekubitů na národní úrovni
- Karcinom z Merkelových buněk
- Vojenský zdravotnický nelékařský personál
- Dezinfekce. Stratégia vzdelávacieho programu hygieny rúk pre klinickú prax
- Inkontinence. Podpora kontinence. Inkontinence a dermatitida. Větší bezpečí díky poradenství