Může si pacient za své choroby?

Chtěla bych se tentokrát trochu za­ myslet nad možným zpoplatněním léčby nemocí, které si vlastní nekáz­ní sami způsobujeme. Tedy nad téma­tem, o kterém se u nás (možná popr­vé v historii) začalo diskutovat. Zmi­ňováni jsou kuřáci, obézní, sportovci, kteří se pouštějí do extrémních pod­niků, řidiči, kteří zaviní autonehodu, alkoholici a různí další lehkomyslní­ci a požitkáři. 

Na jedné z konferencí sester jsem slyšela problém vysvětlo­vat na příkladu muže s artrózou, kte­rý po jednoduché úvaze raději volí polknutí tablety proti bolesti před nastolením stravovacího a pohybo­vého režimu, který stojí mnohem víc času a námahy a asi i peněz. Předná­šející uzavřel s tím, že člověk s tako­ výmto přístupem by si měl na léčbu připlácet.

Má to svoji logiku, ale i úskalí. My nevíme, a zdravotníci mi prominou, ani oni, za co si jednoznačně a nezpo­chybnitelně můžeme. Vedle medicín­ského pohledu je to i problém filoso­fie, která si klade otázky o podstatě člověka a jeho možnostech ve vztahu k prostředí a dalších věd o člověku. Stejné otázky vyslovoval už Hippo­krates, když upozorňoval na to, že by­chom se měli více než o to, jakou ne­moc léčíme, zajímat o to, jakého člo­věka léčíme.

A tak nemyslím, že by podle pravi­dla viny bylo možno zpoplatnit kupří­kladu pacienta s rakovinou plic, kon­krétně podle toho, zda kouří či nikoli. Je to kritérium úzké a nevypovídají­cí o všech okolnostech. A pak bychom si museli být jisti, že naše protikuřác­ké kampaně jsou dokonale účinné, alarmující a přesvědčivé, museli by­chom úplně odstranit reklamy na ta­bák, rozšířit nekuřácká místa, pro­hloubit zdravotní výchovu ve školách, zintenzivnit prevenci kouření, rozšířit počet míst na odvykání kouření apod. U obézního bychom museli rozhod­nout, zda opravdu jsou kila navíc jen důsledkem čiré rozmařilosti. U men­tálního anorektika bychom vážili vi­nu ambiciózních či lhostejných rodi­čů, vliv módních agentur apod.

Vývoj medicíny 20. století v ce­lém vyspělém světě směřoval k poje­tí, že člověk není odpovědný za svou nemoc a není za ni vinný. Proto by neměl ani za to, co se s ním děje, tr­pět pocitem viny. Tak byli vychová­ny sestry, lékaři i my. Dnes jsou slyšet častěji i opačné názory. Člověk si mů­že prakticky za každou nemoc – i tu, kterou má geneticky podmíněnou. Tyto názory plynou z psychologizace onemocnění, kdy jsou choroby pova­žovány jen za projevy celkového psy­chického stavu organismu a z toho plynoucího životního způsobu člově­ka. Léčit by se měly příčiny a člověk v celku. Modernější a novější je poje­tí člověka v jeho jedinečnosti ducha a těla, tedy pojetí zdraví jako osobní­ho vlastnictví, za které je třeba pla­tit. Ale člověk je nedokonalý a nemá andělská křídla. Občas udělá něco, co jeho zdraví neprospívá. Ideál neexistuje a existovat asi nebude. Dis­kuse jsou u nás na začátku – a nejspíš to nebudou jenom zdravotníci, kdo rozhodne, zda a za co si připlatíme z důvodu viny.

Jarmila Škubová

 

• tisk
• předplatit si