Nursing Times, 2010, 106, č. 8. Sexuální zneužívání, domácí násilí aj.

PŘINÁŠÍME VÝBĚR Z OBSAHU ČASOPISU NURSING TIMES, 2010, 106, č. 8.

DUGMORE L, CHANNELL J. Developing a training programme for detecting and tackling childhood sexual abuse (Vývoj vzdělávacího programu, který zdravotnické pracovníky na­učí, jak by měli reagovat na sdělení klientů o sexuálním zneužívání v dětství): 14-15.

Sexuální zneužívání v dětství je všeobecně považováno za faktor při­spívající ke vzniku duševních problémů v pozdějším životě a je spoje­no i s abúzem alkoholu a drog. Brit­ské ministerstvo zdravotnictví (2002) uvádí, že v zařízeních akutní psy­chiatrické péče udává 60 % pacientů sexuální zneužívání v dětství. Přesto se pracovníci psychiatrických zařízení obávají s klienty o těchto věcech hovo­řit, protože si nejsou jisti, jak by měli na jejich sdělení reagovat, a nevědí, jak by jim mohli pomoci.

Článek popisuje zkušenosti s pilot­ním projektem vzdělávání, který reali­zoval Leicestershire Partnership Trust, jenž poskytuje služby pacientům s psy­chickými problémy, mentální retarda­cí a zneužíváním návykových látek. Školicí program byl zaměřen na to, aby personál dokázal s klienty o těch­to citlivých věcech hovořit a věděl, jak postupovat, když se jim pacient se svý­mi zkušenostmi svěří.

MCDOWALL H. What causes domestic abuse and how can nurses effectively support abused women? (Jaké jsou příčiny domácího nási­lí a jak mohou sestry zneužívaným ženám efek­tivně pomáhat?): 16-19.

Domácí násilí je závažný pro­blém veřejného zdraví ve Velké Britá­nii, i když v minulosti bylo považová­no spíš za problém sociální. Výzkumy naznačují, že ve Velké Británii zažije za svůj život nějakou formu domácího ná­silí každá 4. žena bez ohledu na raso­vý původ, sexuální orientaci, třídní pů­vod či věk. Literatura o domácím násilí se zaměřuje především na fyzické nási­lí, ale stejně destruktivní je také emoci­onální a psychické zneužívání.

Britská vláda definuje domácí nási­lí jako „každý případ ohrožujícího cho­vání, násilí nebo zneužívání (fyzického, psychického, sexuálního nebo emocio­nálního) mezi dospělými, kteří jsou ne­bo byli intimními partnery nebo rodin­nými příslušníky bez ohledu na gender nebo sexuální orientaci". Tyto aktivity se odehrávají v domově, tedy v místě, které je všeobecně považováno za úto­čiště, avšak stává se místem hrůzy.

Protože převážná většina domácí­ho násilí je namířena proti ženám, za­měřuje se tento článek především na zkušenosti žen a zkoumá příčiny do­mácího násilí a roli sester v péči o po­stižené. Zdůrazňuje nutnost zlepšení vzdělávání sester v této oblasti, aby by­ly schopny poskytovat ženám holistickou péči - nabídnout jim emocionál­ní, psychickou i praktickou pomoc.

LOWRY J. Raising awareness of the risk of sexually transmitted infections among overseas travellers (Zvyšování informovanosti klientů cestujících do zahraničí o riziku nakažení po­hlavně přenosnými chorobami): 20-22.

Významnou část pohlavních chorob si britští pacienti přivážejí ze zahraničí. Například téměř polovina britských heterosexuálů, u nichž byla v letech 2000 až 2003 zjištěna HIV infekce, se patrně infikovala při pobytu v cizině.

Lidé, kteří jsou mimo domov, zvláš­tě na dovolené, se mohou chovat sexu­álně nevázaněji a vybírat si partnery, s nimiž by se v domácím stereotypu ne­stýkali. Jelikož v některých částech svě­ta je vysoká prevalence určitých pohlav­ních chorob, je důležité, aby cestovatelé o možných rizicích věděli. Dobrou pří­ležitostí k poučení jsou zdravotní kon­zultace, které lidé před cestou vyhledá­vají, nebo také vakcinace, které tito lidé musí absolvovat. Při těchto příležitos­tech jim zdravotníci mohou nabídnout informace o nebezpečí nakažení po­hlavními chorobami a rady, jak by ri­ziko mohli minimalizovat. Tyto inter­vence by měly být individualizované, to znamená přizpůsobené na míru každé­mu klientovi. Míru rizika je třeba zjišťovat přímými, cílenými dotazy a v pří­padě potřeby je nutné poskytnout kaž­dému odpovídající informace týkající se nebezpečí, jež hrozí v oblasti, kam cestuje, a poučení, jak se chránit. Imunizace a kondomy jsou efektivními me­todami ke snížení rizika, ale na prvním místě je nutné klientům poradit, aby se uvážlivě rozhodovali a vyhýbali se akti­vitám, které by mohly ohrozit jejich se­xuální zdraví. 

ODELL M. Are early warning scores the only way to rapidly detect and manage deterioration? (Jsou systémy včasného varování jedinou možností rychlého rozpoznávání zhoršení stavu hospitalizovaných pacientů?): 24-26.

Systematický přehled literatury odhalil složitost ošetřovatelské praxe, pokud jde o rozpoznávání zhoršující­ho se stavu hospitalizovaných pacien­tů a jeho řešení. Zjištění naznačují, že systémy rychlé odezvy a systémy včas­ného varování nemusí být jediným ře­šením problémů rozpoznávání a zvlá­dání známek zhoršení.

Problém detekce a managementu zhoršení zdravotního stavu hospitali­zovaných pacientů je téma, kterému se iniciativy zabývající se bezpečností vě­nují už více než deset let. Zhoršení lze zjistit na základě fyziologických funk­cí, jako jsou puls, tlak krve a respirační frekvence, nebo na základě zhorše­ní mentálního stavu. Při běžném pozo­rování pacienta je možné tyto známky přehlédnout nebo je špatně interpreto­vat. Jedním z řešení je zavedení systémů rychlé odezvy (Rapid Response Systems - RRS), které se používají v USA, Vel­ké Británii a Austrálii. Vycházejí ze sle­dování některé z fyziologických funkcí a při překročení nastavených hranic je spuštěn poplach a pacientovi je nepro­dleně věnována pozornost. Jiným řeše­ním je systém včasného varování (Early Warning Scores - EWS), který vyhod­nocuje skóre několika měřených pa­rametrů. Přes používání těchto systé­mů dochází k úmrtí pacientů, protože zhoršení jejich zdravotního stavu neby­lo rozpoznáno včas. Je třeba hledat dal­ší řešení vycházející ze specifik dané­ho oddělení. Je nutné dále zdokonalo­vat „spolupráci" sestra - EWS, protože někdy sestry na varování systému ne­dbají, pokud jim jejich intuice nedává signál, že se pacient zhoršuje. Proto je třeba více využívat intuice a zkušenos­tí sester, jejich znalostí pacienta a „vzor­ců" zotavování a chování pacientů při určitém onemocnění. To jim umožní rozpoznat, kdy se chování pacienta liší od jim známého „vzorce", a v takovém případě upozornit lékaře.

 

Mgr. Libuše Dobrovodská

 

• tisk
• předplatit si