Ženy, které měnily zdravotnictví 13. – Iva Holmerová

doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D.

Svůj profesní život zasvětila Iva Holmerová našim nejstarším spoluobčanům. Byla spoluzakladatelkou a duchovní matkou Gerontologického centra, které po revoluci vzniklo přestavbou jeslí v Praze 8, a dodnes je jeho primářkou. Vedle toho je předsedkyní České gerontologické a geriatrické společnosti a předsedkyní České alzheimerovské společnosti.

Co je to vlastně dlouhodobá péče?

Dlouhodobá péče je poskytována li­dem s omezenou soběstačností, a to po delší dobu. U nás ji poskytují jak ně­která zařízení sociálního typu, tak ně­která zařízení zdravotnická. Termín dlouhodobá péče se zatím v naší pra­xi nevžil v tom pravém slova smyslu a je příliš ztotožňován s pojmem LDN. V materiálech OECD, Evropské komi­se i WHO se dlouhodobá péče definu­je jako komplex služeb poskytovaných lidem s omezenou soběstačností, a to o „over the extended period of time" či­li po nějaký delší čas, aniž by bylo zapo­třebí definovat, jak přesně dlouhý čas to musí být. Dlouhodobou péčí tedy nero­zumíme jen určitý typ péče lůžkové, ale spektrum služeb, které se skládá ze slu­žeb jak zdravotnických, tak sociálních, a dalších oblastí, kam patří například využití moderních technologií a také speciálně uzpůsobené prostředí.

Dlouhodobá péče ve zdravotnickém zařízení

Některá zařízení sociálních služeb u nás v poslední době zaznamena­la velký pokrok spočívající v tom, že zatímco dříve měla spíše charak­ter nemocniční, dnes hodně zcivilnila, zútulnila se. Podobají se už spí­še domovu než nemocničnímu za­řízení. Zdravotnická zařízení mají v tomto ohledu co dohánět. Někte­rá jsou nejen neútulná, ale pro star­ší lidi také nepřehledná, kupříkladu velkými lesklými plochami, chodba­mi bez orientace a madel. Často ví­dáme nové pavilony, které jsou svým provedením luxusní, třeba je to mra­mor a kov nebo leštěná žula a kov, ale když se na ně podíváme pohledem starého člověka, je to mnohdy pro­stor, ve kterém se špatně orientuje. Ve zdravotnických zařízeních akut­ní péče člověk ale nepobývá dlouho a vedle sebe mívá rodinného přísluš­níka, případně další lidi. Jsou ale jiná zdravotnická zařízení, kde člověk se­trvává dlouho. To se týká třeba psychiatrických léčeben nebo léčeben pro dlouhodobě nemocné. Tam je prostředí nesmírně důležité.

Pracovat by se mělo na každém de­tailu a prostředí by se mělo upravovat podle potřeb lidí. Je to úkol samotných zdravotníků, protože žádný architekt při projektování nového zařízení ne­ní tak moudrý, aby detailně věděl, co kde má být. Na zútulnění a uzpůso­bení prostředí je čas i během provo­zu, který sám napoví, co by bylo dobré udělat. Například vidíme-li stopy ví­cerých rukou na zdi na jednom místě na chodbě, je to jasné svědectví o tom, že tam schází madlo či jiná pomůcka. V principu platí, že staří lidé vyžadují, aby byly prostory dostatečně osvětle­né, bezpečné a esteticky příjemné.

Zdravotnické neznamená odlidštěné

Ve zdravotnických zařízeních, kde se člověk zdržuje delší dobu, by měli lidé žít pokud možno normálním životem. Důležité kupříkladu je, aby byl zacho­ván režim dne a noci a aby bylo mož­né nosit „civilní" oblečení - přes den pohodlné domácí šaty, na noc oble­čení noční. Když jsem v praxi prosa­zovala civilní oblečení, narážela jsem na odpor kolegů, kteří argumentovali tím, že je to nehygienické. Konkrétně jde o typický příklad, jak v praxi va­dí, že neexistuje definice dlouhodobé péče. Zdravotnictví tím má danou bariéru, která nepadne do doby, než bude následná péče definována jako doléčo­vací, rehabilitativní atd. A péče dlou­hodobá jako péče o lidi s omezenou so­běstačností.

Jak se stará kočárkárna proměnila v recepci, kde voní káva

V roce 1994 jsem byla na stáži ve Vel­ké Británii, v jedné z nemocnic. Do­dnes si vzpomínám na dojem, jaký na mě udělal vstup do vestibulu. Krásně tam voněla káva. A tahle atmosféra pro mě byla nezapomenutelným zážitkem. Při vstupu do nemocnice je skoro kaž­dý nemocný (někdy i jeho doprovod) v psychickém stresu a v očekávání spí­še nepříjemných věcí. Vůně kávy půso­bí domácky, je to něco podobného, jako by se někdo, od koho očekáváte zlobný obličej, najednou usmál. Byl tam ješ­tě stoleček s křesílky, kávovar, kde dvě dobrovolnice vařily kávu, kterou nabí­zely pacientům i návštěvám. Celé prostředí působilo nesmírně civilně. V tomto příjemném prostředí jsem si vzpomněla na naše Gerontologické centrum, které jsme zřídili přebudo­váním starých sídlištních jeslí. Tehdy jsem si uvědomila, jak asi na příchozí působí vchod do našeho zařízení, který vznikl zadaptováním kočárkárny. Uvě­domila jsem si, že máme co zlepšovat. Rozhodla jsem se, že hned po návratu naše vstupní prostory také polidštíme. Nakonec jsme z té staré kočárkárny vy­budovali útulnou recepci, kde opravdu od té doby voní káva a hlavně jsou tu re­cepční, kteří lidem poradí.

Vstup do zařízení je nesmírně dů­ležitý, a proto by právě vstupním pro­storám měla být věnována zvláštní pé­če. Když lidé přijdou do recepce, kde na ně někdo vstřícně promluví, je tam vstřícné a útulné prostředí, spadnou z nich nepříjemné pocity.

Prostředí opravdu léčí

Naše zdravotnictví dokáže investovat do nákladných technologií, avšak drob­nosti (barvy, záclony, prostředí pro po­sezení s návštěvami, včetně možnos­ti pohoštění apod.), které dávají zaří­zením dlouhodobé péče lidský rozměr, podceňuje. Přitom právě toto prostředí je vydatným pomocníkem léčby. Vylé­čení člověka je zásluhou do značné mí­ry lékařů, sester a ostatního zdravotnic­kého personálu, ale právě jen do značné míry. To ostatní spočívá v tom, že člo­věk má schopnost se sám vyléčit, zaho­jit. A to je potenciál, který lze umocnit vhodným materiálním i lidským pro­středím. Tam, kde se člověk cítí dobře, zmobilizuje své síly k uzdravení.

Podle rozhovoru zpracovala jš

Foto Marta Jedličková

 

• tisk
• předplatit si