Canisterapie na dětské neurologii

Canisterapie je způsob terapie, který využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka, přičemž pojem zdraví je zde myšlen podle definice WHO jako stav psychické, fyzické a sociální pohody. Canisterapie je součástí zoorehabilitace, jde o podpůrnou formu psychoterapie, která je založena na kontaktu člověka se psem a jejich vzájemné pozitivní interakci. Důraz klade především na řešení psychologických, citových a sociálně-integračních problémů lidí všech věkových kategorií.

Canisterapie na dětské neurologii FTNsP Krč 

Od roku 2008 působím ve FTNsP Krč s dvouletou fenkou jorkšírského teriéra jako dobrovolnice - canisterapeutka občanského sdružení Lékořice. Nejprve jsem docházela na oddělení sociálních lůžek, od roku 2009 pak na dětskou neurologii. Toto oddělení se zabývá diagnostikou a neoperační léčbou chorob nervového systému (mozku, míchy, nervů, svalů) a poúrazovými stavy. Věkové rozmezí pacientů je zde od 0 do 19 let. S klienty, se kterými se zde setkávám, přichází i jeden z rodičů, který  s dítětem po dobu hospitalizace zůstává na oddělení. Nároky na psího terapeuta jsou veliké. Jde o zdravotnické zařízení, které je z mnoha hledisek omezeno hygienickou prevencí. Pes proto musí být perfektně připraven, psychicky, fyzicky i exteriérově v nejlepší kondici (úprava srsti, drápů, zubní hygiena, čistý postroj apod.). Rovněž osoba vedoucí psa musí disponovat základními znalostmi a dovednostmi, aby mohla plně spolupracovat s personálem. Návštěvy se řídí dle potřeby oddělení. Při příchodu mne zdravotníci nebo herní terapeutka instruují, na který po­koj zajít nejdříve (jde většinou o pacien­ty, kteří nemohou z postele do herny nebo na chodbu oddělení). Zde se větši­nou setkám i s rodiči, kteří jsou u dítě­te přítomni, a ti si již průběh mé návště­vy u dítěte řídí sami. Projeví-li přání, je možné vložit fenku do postele k dítěti, kdy si s ním hraje nebo jenom s dítětem leží a nechá se hladit. Rodiče si s canisterapeutkou rádi pohovoří, neboť roz­hovor s někým „zvenčí" je pro ně i ví­taným rozptýlením a vytržením z obav o dítě i stereotypu hospitalizace.

V herně se setkávám s dětmi, kte­ré se hry se psem účastní aktivně, sta­vějí mu překážky, vodí si ho na vodít­ku, někdy se s ním v doprovodu rodi­čů procházejí po nemocniční zahradě, rovněž ho velmi rády krmí pamlsky, vítají, když jim nosí předměty, které mu házejí (fenka ochotně přináší co­koli: hračky, bačkůrky, ponožky, mo­bilní telefony rodičů, klíče a další). Pro tříletou pacientku na vozíčku bylo vel­kou zábavou, když jezdila s fenkou po dlouhé chodbě oddělení - jednou fen­ka táhla vozíček s dívenkou, podruhé pak fenku vezla na vozíčku dívenka. Velmi oblíbenou činností dětí se v poslední době stalo poslouchání psí­ho srdce fonendoskopem, do hry se mnohdy zapojí i rodiče. Poslech srdce psa je pro děti nejen zajímavou zába­vou, ale díky němu také ztrácejí obavy z vlastního vyšetření.

Jednou z mnoha pacientů byla asi devítiletá dívka, která měla kvůli dost ošklivému pokousání fobii ze psů. Když jsem přišla s fenkou za dětmi do herny, dívka odtud utekla, ale vzhledem k to­mu, že herna je částečně prosklená, měla možnost pozorovat, jak si ostatní děti se psem hrají. Po chvíli byla ochotná vejít do místnosti, posadit se na stůl a odtud hru se psem pozorovat. Postupně se osmělovala stále více a na konci návštěvy již chodila po chodbě oddělení s fenkou na vodítku. Pravda je, že nedovolila, aby se k ní pes přiblížil na dosah a rovněž mu odmítala házet pamlsky, ale již to, že byla ochotná být s ním v jedné místnosti a vodit ho na vodítku, bylo velkým úspě­chem, v nějž nikdo, kdo situaci znal, ani nedoufal. Škoda jen, že jsem se s dívkou setkala na oddělení jen jednou.

Několik týdnů jsem měla možnost setkávat se na oddělení s 10letou pacientkou, která byla kvůli často se opa­kujícím epileptickým záchvatům odká­zána pouze na pobyt na lůžku. Se psem se proto vídala velice ráda. Fenka u ní byla v posteli, kde si s ní dívka hrála, dávala jí různé povely, nechala se v po­stýlce přeskakovat a podlézat, hledat pamlsky, přinášet ponožky, které jí há­zela. V době po záchvatu, kdy byla veli­ce unavená, ležela s fenkou v náruči a já jí četla knížku. Občas dívka fence ve své náruči obsah knížky převyprávěla.

Jindy jsem na oddělení seděla u lůžka dítěte, které bylo napojeno na infúzi. Psa jsem měla na klíně, dítě ho hladilo a spolu jsme si o něm povída­li. Leží zde i děti po lumbální punkci, které se nesmějí hýbat, fenka zde tedy s nimi rovněž v klidu leží a je přítom­na našemu rozhovoru.

Nakonec ocituji z dopisu paní M. D., matky ročního Kubíčka, se kterou jsem měla možnost setkat se opakovaně: „Můj syn léčící se na krčské neurologii se v průběhu náročné léčby ponořil do sebe, často po celý den apaticky ležel, nereago­val na příchozí lidi, neměl zájem o hrač­ky, nenavazoval oční kontakt. Rovněž já jsem se necítila psychicky dobře. V té­to pro nás těžké době do pokoje jedno­ho dne vstoupila paní s malým pejskem. Kubíček po dlouhé době procitl a díval se na pejska. I mně přítomnost psa zved­la náladu, zejména když zaujal Kubíčka. Při druhém pobytu v nemocnici už jsme pejska znali a Kubíček se velice radostně zapojil do hry s ním. Není to jen pomoc nemocným, ale i pro nás maminky, kte­ré s dětmi ležíme v nemocnicích, je to ví­taná pomoc i rozptýlení z nemocničního stereotypu."

Eva Křemenová, Dobrovolnické centrum Lékořice

Literatura:

1. Kolektiv autorů. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovi­ce: DONA, s. r. o., editor Miloš Velemínský.

 

• tisk
• předplatit si