Komunikace s duševně nemocným pacientem

Komunikace v nejširší definici znamená sdělování a přijímání informací, ale i pozorování jiného člověka, při němž pozorovatel odečítá určitou informaci o pozorovaném. Rozlišujeme komunikaci verbální a neverbální. Verbální má formu psanou i mluvenou. Neverbální, někdy označovaná jako „řeč těla", je prvotní formou dorozumívání a je srozumitelná sama o sobě. Verbální komunikace bez neverbální neexistuje. I v situaci, kdy člověk ví, že ho posluchač nevidí, doprovází svůj projev gesty a mimikou.

Každá komunikace má svůj účel i cíl. Výměna informací vždy znamená „aktivní" účast všech zúčastněných, i když nám druhý odpoví mlčením. I v případě, že nedostaneme odpověď, vyvolává vyslaná informace u příjem­ce reakci, kterou je možno odezírat z jeho obličeje nebo jednání.

Agresivní pacienti

Agrese znamená nízkou toleranci k psychické zátěži či bolesti. Projevuje se afektivním až násilným a životy ohrožujícím chováním. Spouštěcím podnětem k agresi bývá obava z boles­tivého zákroku, fatálního vývoje ne­moci, mnoha znevýhodnění a omeze­ní, která nemoc přináší. Přibývá pa­cientů, kteří agresí reagují na ztrátu zaměstnání a dlouhodobý stres z exis­tenčních starostí. Agresivně jednají ta­ké lidé pod vlivem psychotropních lá­tek, drog a alkoholu, které ruší zábra­ny a schopnost sebekontroly. Agresivně se mohou chovat rov­něž lidé s duševními poruchami - čas­to útočí schizofrenici, paranoidní pa­cienti, drogově závislí, mimořádně sebestřední a úzkostní pacienti.

Agresivní pacient se projevu­je zvýšeným neklidem (lze ho odpo­zorovat z jeho neverbální komuni­kace), nervózně popochází, kope do prostoru i do předmětů, tluče před­měty o stůl, silně gestikuluje celý­mi pažemi, v obličeji vidíme rostoucí rozrušení, vnímáme sílící hlas, slyší­me agresi v řeči - vulgarismy, urážky, výhrůžky, agresivní pacient často narušuje osobní zónu zdravotníka - hrozící nebezpečí!

Jak správně komunikovat s agre­sivním pacientem? Reakci bychom mě­li odvíjet od příčin agrese, proto musí­me zjistit, co bylo spouštěcím momen­tem, a zareagovat rychlými otázkami po příčině neadekvátních emocí. Tím získáme určitý čas na rozmyšlenou. Vyjádříme spoluúčast, např. „Já vám dobře rozumím", „Je mi to líto", „ Po­saďte se prosím, o všem si teď promlu­víme" apod.

Významnou roli hraje hlas lékaře nebo sestry, který má být klidný, vlíd­ný, níže položený a tišší, nepříjemnou situaci lze zvládat i motoricky - poma­lými pohyby a gesty. Při komunikaci s agresorem si udržujeme bezpečnou vzdálenost, respektujeme své vzájem­né osobní prostory a myslíme na to, abychom měli nějakou únikovou ces­tu. Snažíme se agresora posadit, od­zbrojovat svým vlastním nadhledem a klidem. Důležité je se nenechat vy­provokovat a nebát se omluvit, bude-li příčina hněvu oprávněná. Agresi zvy­šuje situace, kdy k pacientovi stojíme čelem a udržujeme stálý oční kontakt! 

Úzkostní pacienti

Příčinou úzkosti může být již povahový rys, ale i přehnaná obava o vlastní zdra­ví, strach z bolesti, ze smrti, z budouc­nosti, o rodinu, finanční zabezpečení. S úzkostným pacientem mluvíme vlídným a přesvědčivým hlasem, poma­lou srozumitelnou řečí, bez okřikování, napomínání, užíváme mírná a klidná gesta. Úzkostný člověk potřebuje vnímat naše pozorné naslouchání, potřebuje vysvětlit svoje obtíže a očekává vyslove­ní naděje, že společně budeme hledat ře­šení. Vhodné věty, které můžeme pou­žít: „Pokud vás dobře poslouchám, trápí vás...", „Posaďte se klidně, popovídáme si", „Ráda vám pomůžu, když mi všech­no v klidu řeknete" atd.

Depresivní pacienti

Mezi projevy deprese patří smutek, ne­zájem, bezmoc, nerozhodnost, zpoma­lená řeč a hlas, trápení, mluvení o od­chodu ze života, někdy i pokus o se­bevraždu. Depresivní pacienti jsou mimořádně citliví na své zdraví a na ja­koukoliv negativní poznámku o svém stavu. Nutné je vážit každé slovo, pa­cienti jsou velmi vztahovační. Nemoc­nému musíme věřit jeho trýzeň, trpě­livě s ním mluvit, nevymlouvat mu je­ho smutek větami typu: „Podívejte se, ten je slepý, ten nemá nohu." - to spí­še ublíží, protože pacient vnímá kritiku vůči sobě a má pocity viny.

Závěr

Komunikovat neznamená pouze mlu­vit! Při správně vedené komunikaci s pacientem musíme vědět, co chceme říct, kdy informaci sdělit, zvolit správ­né místo pro sdělení a rozhodnout, jak nejlépe informaci podat. Obecně dbejme na to, abychom mluvili zřetelně, srozumitelně, ne­komplikovali svá sdělení, zvolili při­měřené tempo a tón řeči. Při komuni­kaci sledujme reakci pacienta, všímej­me si jeho poznámek, projevů zmatku, hněvu, úzkosti. Je nutné brát v úvahu jeho pocity a dát mu možnost aby se v dostatečné míře vyjádřil. Udržujme přiměřený oční kontakt a kontroluj­me, zda pacient informaci pochopil.

Mgr. Jitka Čermáková, Psychiatrická klinika, FN Hradec Králové

Literatura:

1. LINHARTOVÁ V. Praktická komunikace v medicíně. Praha: Grada Publishing, 2007. 

2. HONZÁK R. Komunikační pasti v medicí­ně. Praha: Galén, 1997.

3. VALENTA J. Učíme se komunikovat. 1. vydání, Kladno: AISIS, 2005.

 

 

 

• tisk
• předplatit si