Historie českého ošetřovatelství do roku 1989

Před vznikem křesťanství se zkušenosti s ošetřovatelstvím a léčením předávaly v rodech z generace na generaci jen ústním podáním. Hlavními zdroji léčení byly slunce, vzduch, voda a léčivé byliny. Jinak se zaříkávači obraceli o pomoc k vybájeným nadpřirozeným silám.

Pomoc v nouzi, pomoc trpícím, chu­dým a nemocným je přirozenou vlast­ností člověka. Z Kristova učení vychá­zely první křesťanské řády, jejichž po­sláním bylo též pečovat o druhé. U nás už v letech 929-967 Boleslav II. nejen zakládal benediktinské kláštery, ale stál také u zrodu prvního hospice - útulku pro nemocné kupce a pocestné v Praze na Františku.

Vedle benediktinů existovaly další církevní ošetřovatelské řády a kongre­gace. V 11. st. působili johanité a Vo­jenský a špitální řád sv. Lazara Jeruza­lémského, ve 12 st. Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty (řád maltézských ry­tířů) a johanitky, ve 13. století řád křižovníků s červenou hvězdou (založený sv. Anežkou Českou), v 16 století řád Mi­losrdných bratří, v 17. století řád sv. Alž­běty, Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského, v 19. a 20. sto­letí kongregace Šedých sester a různé kongregace III. řádu sv. Františka. Vliv na rozvoj ošetřovatelství měly také vál­ky a epidemie. V době křižáckých vý­prav bylo vytvořeno mnoho vojenských ošetřovatelských řádů.

Péče o chudé a opuštěné od 10. století

V 10. století vznikaly první špitály. Měly ráz převážně charitativní. Dávaly přístřeší starým, chudým a opuštěným lidem a poskytovaly základní hygienic­kou péči a stravu. Ošetřovatelskou pé­či poskytovali zpravidla řeholníci a řeholnice. Lékařská péče byla minimál­ní a využívala např. přikládání baněk, pití různých lektvarů. Špitály byly od­kázány na dobročinnost bohatých. Až v 17. a 18. století se primitivní špitály začaly měnit v nemocnice.

Péče o nemocné, chudé a strádající probíhala také individualizovaně. Tu­to péči poskytovaly hlavně ženy. V té­to činnosti vynikala např. sv. Zdislava z Lemberka. Poutníci, nemocní a po­třební u ní nalézali vždy nejlaskavější přijetí. Podporovala je, kde jen mohla. Byla proto všemi milována a nazýva­li ji matkou chudých. V kronice Dalimilově čteme: „Pět mrtvých boží mocí vzkřísila, mnoha slepým zrak navráti­la, chromých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veli­ké divy činila."

Další významnou postavou české­ho ošetřovatelství byla sv. Anežka Čes­ká (1. pol. 13. st.). Byla zakladatelkou a spoluzakladatelkou mnoha klášterů a postavila špitál sv. Františka při kos­tele sv. Haštala. Založila špitální bra­trstvo vycházející z ideálů chudoby sv. Františka z Assisi. Celý svůj život věnovala pomoci chudým a nemoc­ným. Dokonce se traduje, že napsala první pokyny, jak v klášteře ošetřovat chudé a nemocné.

Významnou osobností českého ošetřovatelství je příslušník řádu mi­losrdných bratří, lékař Joachim Vrabec, který na konci 18. století velmi usiloval o zavedení odborných před­nášek na lékařské fakultě pro opatrov­níky a porodní báby. V r. 1770 vyšla je­ho knížka Výborné naučení pro báby a jiné osoby. Výukou v oblasti ošetřovatelství do 18. století byla pouze křesťanská víra, neboť její základy jsou postaveny na vzájemné úctě a pomoci bližnímu.

Slavný citát S. M. Klosové

V r. 1939 otevřela kongregace boromejek v Nemocnici Pod Petřínem vlast­ní církevní ošetřovatelskou školu, kte­rá získala právo veřejnosti - tj. vycho­vávala i civilní žákyně. Fungovala až do r. 1948, kdy byla nejprve slouče­na s Vyšší sociální školou zdravotní na Alšově nábřeží. Představená školy S. M. Klosová po válce při vyřazování absolventek vyslovila dnes už slavný citát - myšlenku, kterou si do života odnášejí už celé generace sester: „Kte­rá je to síla tak mocná v člověku, že jej vede k tomu, aby své nejlepší schopnos­ti, svou fyzickou výkonnost věnoval tr­pícím nemocným? Snad vás udiví, když odpovím za vás, že je to tajemná, těžko definovatelná touha lidského srdce po štěstí, po naplnění života. Vím, s jakou chutí a s jakým nadšením vstupujete do svého nového povolání... Jděte jako pravé dcery českého národa ke svým nemocným a rozdávejte všem z pokla­dů svého ušlechtilého srdce. Svět zaku­sil, co dokáže pýcha a nenávist, dokaž­te nyní, co dokáže láska!"

Florence Nightingale

Florence Nightingale (1820-1910) po­zvedla ošetřovatelství na skutečné po­volání a pokládala je za odvětví medi­cíny. Již v mládí začala Florence pro­jevovat zájem o tehdejší dosti palčivou sociální otázku - začala navštěvovat lazarety a nemocné lidi v místních ves­nicích, zajímala se o nemocnice a ošetřovatelství. Byla to velmi vzdělaná že­na. Když jí bylo 25 let, oznámila rodi­čům, že se chce stát ošetřovatelkou. Rodiče ji vyslali na cesty, aby její roz­hodnutí zmařili. Na cestách však na­vštívila nemocnici a školu pro diakonistky v Německu. Následujícího roku se tam Florence vrátila a navštěvova­la tříměsíční výcvik v ošetřovatelství. To jí po návratu do Londýna umožni­lo získat místo správkyně zařízení pro dámy v nemoci. Studovala ošetřova­telské systémy Anglie a dalších zemí Evropy, a tak získala na svou dobu vel­ké ošetřovatelské a zdravotnické vědo­mosti.

Své vynikající ošetřovatelské schopnosti prokázala v krymské válce. Na vlastní žádost byla vyslána do Tu­recka zavést do britských vojenských lazaretů ženské ošetřovatelky. Zpočát­ku byl postoj armády a lékařů téměř nepřátelský. Později nechala uveřejnit doslova alarmující informaci o téměř neexistující hygieně a necitlivé péči o raněné. Teprve pak jí bylo umožně­no provést v těchto polních nemocni­cích reformy. Zavedla do armády srov­návací lékařské statistiky.

Po svém návratu z krymské války byla odměněna značnou částkou pe­něz, kterou věnovala na založení ošet­řovatelské školy v Londýně v r. 1860. V této vůbec první ošetřovatelské ško­le na světě byly vychovávány sest­ry pro ošetřovatelskou práci. Po jejím vzoru vznikaly školy podobného typu prakticky po celém světě. Své poznatky o ošetřovatelství shrnula F. Nigh­tingale do několika knih. Hlavní vliv na ošetřovatelství měla publikace Po­známky o ošetřovatelství. Mnohé po­kyny pro ošetřování nemocných v ní zveřejněné jsou platné dodnes.

První ošetřovatelské školy v Čechách

Až v 2. polovině 19. st. pronikala do nemocnic medicína a lékaři potřebo­vali pomocníka, který by byl při ošet­řování nemocných schopný odborné komunikace a racionálního myšlení. Sestra byla vůči lékaři povinna napros­tou poslušností. V případech, kdy se lékař mýlil, musela projevit naprostou loajálnost, a aby nedocházelo zbytečně k nedorozumění a pochybám ze stra­ny pacienta, se nepovažovalo za příliš vhodné, probírala-li sestra s pacien­tem lékařské záležitosti.

V této době vykonávaly ošetřova­telskou péči v nemocnicích vedle řeholnic i civilní opatrovnice. Jednoduché zacvičení pro tuto práci prováděly řády nebo vlastní nemocnice. S přibý­vajícím počtem nemocnic byla mno­hem naléhavější potřeba systematic­ké přípravy ošetřovatelek. Pod tímto tlakem byla v r. 1874 v Praze otevřena první ošetřovatelská škola. Její exis­tenci značně ovlivnily Karolina Svět­lá a Eliška Krásnohorská, které stály v čele ženského hnutí a byly horlivými zastánkyněmi ženských práv. Učitelé pocházeli z řad českých lékařů a před­nášeli zdarma. Šlo spíše o organizova­nou výuku dle učebního plánu a osnov ve formě krátkodobých kursů. Tato škola po několika letech z politických důvodů zanikla.

V roce 1916 byla v Praze otevřena česká dvouletá ošetřovatelská škola a její činnost pokračovala i po skonče­ní první světové války. Škola měla vy­sokou odbornou úroveň, vyučovali na ní profesoři a docenti lékařské fakul­ty. První dva roky ji vedla představená Františka Fajfrová. Dalšími velkými osobnostmi školy byly paní Březinová, Sylva Macharová, Ruth E. Tobolářová aj. (viz Florence č. 6-11/2009).

Ovšem sociální poměry sester a ošetřovatelek byly velmi nízké. I na­dále spaly na pokojích s nemocnými a lůžko měly v nejvzdálenějším kou­tě od okna a oddělené pouze zástěnou. Zlepšení tohoto stavu přineslo vládní nařízení z března 1927 o úpravě slu­žebních a platových poměrů ošetřo­vatelů v civilních státních ústavech lé­čebných a humanitních ve Všeobecné nemocnici v Praze.

Absolventek ošetřovatelské školy přibývalo a časem založily Spolek di­plomovaných sester (r. 1928). Pod jeho vlivem se při nemocnicích začaly budovat ubytovny, rozšířily se občanské svobody ošetřovatelek, došlo k úpra­vě pracovní doby, stanovení dovole­né. Spolek pořádal přednášky, pokračovací kursy, pomáhal při zakládání dalších ošetřovatelských škol. Nava­zoval spolupráci se sesterskými orga­nizacemi v zahraničí. V r. 1933 bylo Československo přijato do Mezinárod­ní rady sester a v r. 1937 vydal Spolek diplomovaných sester první vlastní ošetřovatelský časopis - Diplomovaná sestra. Úroveň ošetřovatelské péče po­stupně stoupal. Zlepšilo se sociální po­stavení sester.

O rozvoj ošetřovatelského škol­ství se zasloužila také Alice Masaryková, která pozvala do Prahy tři americké sestry mezinárodního Červené­ho kříže, které pomohly vypracovat koncepci výuky a výchovy pro česko­slovenské ošetřovatelství. Pro zdra­votní službu byly částečně připravová­ny i posluchačky Vyšší školy sociální péče v Praze (r. 1918), na Masarykově státní škole zdravotní a sociální péče (r. 1936), na Státní ošetřovatelské škole ČsČK (r. 1937) a také některé ošetřova­telské řády zřizovaly školy pro diplomovaný ošetřovatelský personál.

V letech 1918-1934 nastal ve slože­ní ošetřovatelského personálu ohrom­ný kvalitativní a kvantitativní rozvoj. Na prahu samostatného státu stá­lo prvních deset diplomovaných sester a v roce 1931 jich v Čechách a na Mo­ravě pracovalo již 1029. Nástup těchto sester nebyl jednoduchý. Mnozí před­nostové klinik je odmítali s tím, že ně­které pomocné ošetřovatelky jsou lepší než diplomované, protože jsou ochotné konat u nemocných všechny práce, za­tímco diplomované sestry musí mít na podřadnější práce k ruce služebnou.

Ošetřovatelství v době druhé světové války

Druhou světovou válkou byl přerušen pozitivní vývoj českého ošetřovatelství. Spolek diplomovaných sester byl zru­šen, mezinárodní spolupráce zastave­na. Výuka v ošetřovatelských školách dále pokračovala, válečné hrůzy nalé­havě zvyšovaly potřebu ošetřovatelské­ho personálu. Nejvíce vzdělaných sester pracovalo v největších všeobecných ne­mocnicích - v Praze a v Brně. Malý po­čet ošetřovatelek a jejich práce jim při­nášely i určitou výhodu. Byly uchráně­ny před totálním nasazením.

V květnu 1940 došlo poprvé k ofi­ciálnímu zřízení funkce vedoucí sest­ry ošetřovatelek v nemocnici. Tou prv­ní se stala Jarmila Roušarová v Praze. O rok později vydalo ministerstvo sociálních věcí stanovisko, kde je popis funkce všech funkcionářů ve všeobec­ných veřejných nemocnicích.

Ošetřovatelství v době poválečné

V  této době byla většina nemocnic v ubohém stavu. V poválečném stavu bylo otevřeno mnoho nových ošetřo­vatelských škol, které vznikaly na pod­statně jiných ideologických základech než školy prvorepublikové. Zdravotnic­ké školství se rychle a systematicky roz­víjelo. Podle školského zákona z roku 1948 byly ošetřovatelské školy zařaze­ny do systému odborných škol a došlo k zásadním změnám v obsahu studia.

V  roce 1951 převzala všechny zdravot­nické služby Státní zdravotní správa - sjednocení zdravotnictví. Českosloven­ské zdravotnictví začalo být budováno na socialistických principech. V roce 1948 bylo rozhodnuto o přeměně dvou­letých ošetřovatelských škol na čtyřleté, končící maturitou.

Pod vlivem medicíny ošetřovatel­ství stále více reagovalo na potřeby lékařů a sestry přebíraly úkony, které dříve nebyly v jejich kompetenci. Ošetřovatelství se vyvíjelo instrumen­tálním směrem. V prvním a druhém ročníku zdravotnických škol převa­žovaly všeobecné předměty, v dalších dvou letech odborné.

Ošetřovatelství v období socialismu

V této době vznikala potřeba nového typu zdravotnického pracovníka při­praveného na plnění náročných úkolů pro budování socialistického zdravot­nictví. To vyžadovalo široké odborné, ale také všeobecné vzdělávání. Vzhle­dem k potřebám zdravotnictví po­stupně vznikaly nové obory (porodní asistentky, zubní laboranti, zdravotní laboranti, dětské sestry, radiologičtí laboranti, sanitární pracovníci, léká­renští laboranti, ošetřovatelky).

Na některých zdravotnických ško­lách bylo možno studovat i formou ve­černího studia. Základní ošetřovatel­ské vzdělání získané na střední zdra­votnické škole (SZŠ) však sestře na celý život nestačí. Je nutné, aby si sestra do­plňovala a rozšiřovala své vědomosti a vzdělání. Sestra se ovšem vzděláva­la pouze individuálním studiem nebo čtením odborných časopisů (Zdravot­nická pracovnice s pravidelnou přílo­hou Československé ošetřovatelství).

V roce 1960 byly založeny Institu­ty pro další vzdělávání středních zdra­votnických pracovníků (IPDVZ) v Br­ně a v Bratislavě. Bylo otevřeno vysoko­školské studium pro sestry učitel­ky ošetřovatelských předmětů na SZŠ. Zvyšovala se kvalita odborných znalos­tí sester a ošetřovatelství se začalo for­movat jako samostatný obor. V tomto období působila Česká společnost ses­ter, která byla součástí Českosloven­ské lékařské společnosti. Byla to odbor­ná zájmová instituce se zaměřením na rozvoj ošetřovatelství a odborný růst sester. Společnost sester v omezené mí­ře pořádala vědecké konference, sym­pozia a pracovní dny. Československá společnost sester byla od roku 1982 čle­nem Mezinárodní rady sester (ICN). Jisté změny začaly až po roce 1989.

Obrázek z archivu redakce

 

• tisk
• předplatit si