Číslo 2 / 2010
Co život dal a vzal
Božena Jelínková, předsedkyně dermatovenerologické sekce ČAS
V roce 1972 jsem odmaturovala na střední zdravotnické škole v Prostějově. Skončila blažená studentská léta s prázdninovými brigádami v okresní nemocnici a přede mnou se otevřela realita života, spojená se skutečným, a ne vždy snadným zaměstnáním-posláním ve zdravotnictví. Ale měla jsem profesi, kterou jsem moc chtěla dělat a díky tomu jsem jí zůstala věrná dodnes! Kromě jednoho roku, kdy jsem se věnovala dětem v jeslích, jsem vždy pracovala a dosud pracuji u lůžka, na klinických pracovištích jednoho zaměstnavatele — KÚNZ Brno a po delimitaci FN Brno. Své první pracovní zkušenosti po maturitě jsem sbírala na III. interní klinice KÚNZ v Brně, vedené prof. MUDr. V. Ryšánkem, DrSc. Nebylo to vždy lehké. Pacienty s různými (mnohdy velmi složitými) interními diagnózami jsme často ukládali i na přistýlky. Technika: naše ruce, nafukovací polohovací podložní kola, skleněné zkumavky s korkovou zátkou k odběrům biologického materiálu, pryžové močové katetry k opakovanému použití, tlakový hrnec (vrchol techniky) k vyvařování skleněných injek-čních stříkaček a kovových injekčních jehel, RTG vyšetřování GIT pomocí kontrastní látky. Přesto na tu dobu ráda vzpomínám a čerpám z této školy života pro praxi dodnes.
Další praktické zkušenosti jsem získávala na II. gynekologicko-porodnické klinice KÚNZ Brno pod vedením prof. MUDr. Miloslava Uhlíře, DrSc., který se mj. hodně věnoval rozvoji reprodukční medicíny. A tehdejší technika? Porody v gynekologické poloze na porodním stole, ozvy plodu sledovány pouze kovovým stetoskopem, začaly se používat první ultrazvukové přístroje ke sledování vývoje plodu. Po první čtrnáctiměsíční mateřské dovolené jsem nastoupila na II. chirurgickou kliniku KÚNZ Brno, kterou vedl prof. MUDr. Vladimír Kořístek, DrSc. Byl rovněž členem výzkumného týmu lékařské fakulty, který se v té době věnoval vývoji umělého srdce. Součástí lékařského týmu byl i MUDr. Jan Černý (pozdější profesor a přednosta Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie). Náplní činnosti kliniky byly hlavně cévní a kardiochirurgické operace, primoimplantace kardiostimulátorů, břišní i úrazová chirurgie. V době mého působení na klinice tam byly provedeny i první transplantace jater v republice.
Zde jsem pracovala 10 let. Během nich absolvovala druhou mateřskou dovolenou a dospěla k názoru, že je třeba profesně růst. V té době byla v ošetřovatelství jediná možnost dalšího vzdělávání na IDVZP (dnešní NCONZO) v Brně. V roce 1986 jsem tam ukončila pomaturitní specializační studium v oboru Ošetřovatelská péče o dospělé. V roce 1987 se začalo připravovat otevření nové nemocnice v Brně-Bohunicích a budoucí přednosta nově vznikající II. dermatovenerologické kliniky prof. MUDr. Zdeněk Vlašín, DrSc., mě oslovil, zda bych se nechtěla stát součástí jejího nového týmu. Nabídku jsem přijala. Viděla jsem od roku 1989 naši kliniku vyrůstat „od plenek" a považuji ji tak trochu i za svoje dítě. Nejprve jsem pracovala jako staniční sestra lůžkového oddělení a od listopadu 2005 jsem vrchní sestrou Dermatovenerologické kliniky FN Brno.
S podporou současné přednostky kliniky prof. MUDr. Aleny Pospíšilové, CSc. se snažím zviditelňovat a propagovat obor dermatovenerologie, který je mnohdy ostatními nedoceňován. Samozřejmě že k tomu vedu i náš kolektiv NLZP, vždyť některé sestry na klinice pracují rovněž od jejího vzniku. Podívejte se, kam až jsme se za 37 let mé praxe ve zdravotnictví posunuli — moderní vyšetřovací metody a přístroje (přesnější diagnostika a menší zátěž pro pacienta), používání jednorázových pomůcek (větší bezpečí pacienta i personálu), nové operační možnosti (laparoskopické operace, robotická chirurgie), nové léčebné metody a léky (např. biologická léčba), moderní krytí chronických ran (lepší komfort pacienta, usnadnění práce ošetřujícího personálu), možnosti moderního vybavení zdravotnických pracovišť (el. polohovací lůžka, antidekubitární matrace, pomůcky k usnadnění manipulace personálu s pacientem, k provádění hygienické péče).
Život mi dal dvě vytoužené, milované děti, které mi nyní vynahrazují to, že jsem jim byla nejen mámou, ale často i tátou. Dal mi profesi, kterou mám moc ráda (i když není vždy lehká), mohla jsem se v ní realizovat a poznat spoustu vynikajících spolupracovníků, kolegů a kolegyň i několik skutečných, upřímných přátel. Mohla jsem poznat i vděk pacientů, jako uznání mé práce. Dal mi radost z toho, že jsem se několik let ve volných chvílích věnovala nejen svým, ale i ostatním dětem a mládeži při trénování házené.
A co mi život vzal? Úplnou rodinu, neboť manžel neunesl, že se musí o mou péči dělit. Ukrojil mi minimálně 365 dní, po které jsem si vybojovávala boj nad zákeřnou nemocí a dodnes mě nutí být v tomto směru ve střehu. Nedávno mi nečekaně vzal mou maminku — na to nejsme nikdy připraveni. Ale mou profesi a uspokojení z ní, mi snad už nikdo nevezme! A co bude dál? Uvidíme!
Fota z archivu Boženy Jelínkové
Další články v tomto čísle
- Z lednového zápisníku
- Akcent se představuje
- Trend – poptávka po sestrách. Ne příliš staří pro pečovatelství?
- Trend – poptávka po sestrách. Romové jako pomocníci v nemocnicích
- Čas pro dermatovenerologickou sekci
- Konference traumatologicko-ortopedické sekce a VFN
- Sestry na tanečním sále
- Ošetrovateľské brošne a odznaky
- Nursing Times, 2009, 105, č. 36, 37
- Sladké léčivé zlato. Medová terapie využívaná v ošetřovatelství