První ošetřovatelská škola v dějinách ošetřovatelství

„Konečně 29. května 1916 bylo uskutečněno naše dávné přání míti ošetřovatelskou školu,“ pronesla diplomovaná sestra A. Mánková ve svém projevu na II. sjezdu diplomovaných sester ošetřovatelek v roce 1932. Je třeba se zamyslet nad tím, proč konečně a proč Mánková hovořila o dávném přání.

Až do 19. století byla ženám a dívkám možnost vzdělání zcela zapovězena. Možnosti kvalifikačního vzdělání přicházejí až ve 2. polovině 19. století, kdy se dívkám otvírají první hospodyňské školy, vyšší dívčí školy pro dívky z majetných rodin (neposkytovaly kvalifikaci, ale na svou dobu kvalitní všeobecné vzdělání), na začátku 20. století se objevují průmyslové školy zaměřené na různé pracovní činnosti.

Možnosti ošetřovatelského vzdělávání na přelomu 19. a 20. století

Pro nekvalifikované ošetřovatelky se v 70. letech 19. st. nabízely ošetřovatelské kursy pořádané Ženským výrobním spolkem českým. Na přelomu 19. a 20. století zajišťoval školení Ústřední spolek českých žen, který např. v roce 1900 v Praze realizoval osmiměsíční teoretický i praktický výcvik ošetřovatelek nemocných. Vzpomeňme i Dámský pomocný spolek Červeného kříže pro Království české (předchůdce pozdějšího Československého červeného kříže), ale i Spolek pro povznesení stavu ošetřovatelského. Ten měl v rozvoji ošetřovatelství a ošetřovatelského školství velký význam. Jeho cílem bylo věnovat se odborné průpravě žen v ošetřování nemocných. Jedna z prvních diplomovaných ošetřovatelek Josefa Andělová-Křivánková absolvovala šestitýdenní ošetřovatelský kurs při nemocnici v Havlíčkově Brodě, který vedli primář MUDr. Zahradník a řádové sestry. Kurs byl zaměřen zejména na chirurgii.

Proč nebyla zřízena ošetřovatelská škola dříve?

Všechny kursy, byť kvalitně vedené, nemohly nahradit systematickou kvalifikační přípravu na ošetřovatelské povolání, po které ošetřovatelská praxe několik let marně volala. Můžeme se pouze dohadovat, proč nebyla česká ošetřovatelská škola zřízena dříve, třeba již ve 2. polovině 19. století. Snad to byl strach z konkurence vídeňské ošetřovatelské škole? To sotva. Nedostatek zájmu úřadů? Dobře se vědělo, že se lékařská věda ubírá mílovými kroky kupředu, že si lékař sám ve své lékařské praxi nevystačí a že potřebuje někoho, kdo bude svědomitě a kvalifikovaně ošetřovat nemocné a poctivě plnit jeho ordinace. Odkryjí nám dosud mlčící archivy svá tajemství, která skrývají? Uvidíme.

Co předcházelo otevření školy

Ať byly důvody „pozdního“ otevření ošetřovatelské školy jakékoliv, podstatné je, že ošetřovatelská škola konečně, jak říká Mánková, po dlouhém čekání spatřila světlo světa.

Až do roku 1916 byla ošetřovatelská péče na území budoucí Československé republiky většinou v rukách řádových sester, diakonek a několika vycvičených ošetřovatelek Červeného kříže. Většinu ošetřovatelské služby však vykonávaly opatrovnice (tehdejší oficiální název) neškolené. Nicméně tlak na dostatečně kvalitní přípravu pro ošetřovatelské povolání byl již tak silný, že nebylo možné déle zřízení školy odkládat.

V roce 1914 vyšlo nařízení zdravotního odboru ministerstva vnitra č. 139 o ošetřování nemocných z povolání provozovaném, jež schvalovalo zřízení ošetřovatelských škol poskytujících kvalifikační přípravu pro ošetřovatelskou péči. Budova školy a internát v Ječné ulici č. 4, připravené k přijetí žákyň již koncem září 1914, účelně zařízené a odpovídající vážnosti povolání budoucích ošetřovatelek, čekaly marně 1,5 roku na příchod mladých děvčat. Otevření školy se oddalovalo pro válečné poměry, nedostatek lékařů učitelů, kteří byli přetíženi prací v nemocnici nebo na válečném poli. Takže až koncem května 1916 zasedlo do nových školních škamen prvních 15 žákyň – budoucích ošetřovatelek. Vedle české školy byla otevřena i německá ošetřovatelská škola, jež sídlila na Karlově náměstí.

Kdo mohl být přijat

Cílem kvalifikační přípravy na ošetřovatelské povolání bylo připravit vzdělané ženy k ošetřování nemocných v nemocnicích a soukromých ústavech, připravit je k administrativní práci, pro vyučování v ošetřovatelských školách i pro různé oblasti sociální a zdravotní péče.

Ministerské nařízení si vymiňovalo, aby školy byly spojeny s nemocnicí, ve které bude řízen praktický výcvik v základních oborech ošetřování nemocných. Bezprostřední dozor a vedení žákyň byly svěřeny představené školy. První představenou byla jmenována Františka Faifrová.

Ke studiu mohlo být přijato pouze 15 dívek za následujících podmínek:

• rakouské státní občanství;

• věk 18–30 let;

• mravní bezúhonnost;

• tělesná a duševní způsobilost pro ošetřování nemocných; 

• absolvování měšťanské školy;

• doklad, že nepečují o nezletilé dítě nebo nevedou vlastní domácnost;

• také se bral zřetel na zájem o ošetřovatelské povolání.

Řádové sestry byly přijaty na žádost svých představených. Žákyně byly přijímány ke studiu na základě přijímací zkoušky, které se věnovala náležitá pozornost. Dívky se podrobovaly testu inteligence, z počtů a českého jazyka. Josefa Andělová-Křivánková vzpomíná: „Zkoušce byl přítomen ředitel Všeobecné nemocnice v Praze a představená školy F. Faifrová. Zkouška byla písemná, a to diktát (Psí život), kde se vyskytovalo hojnost i a y, trojčlenka a sdělení, z jakého důvodu chci být ošetřovatelkou.“

Přísné zdravotní požadavky na studentky

Fyzickou a duševní zdatnost zkoumala školní lékařka MUDr. Seemannová, která na škole působila od roku 1924. Sledovala zdravotní stav žákyň po celou dobu jejich studia. Zřetel se také bral na výšku dívek. Byly přijímány jen ty, jejichž výška byla nad 155 cm. Diplomovaná sestra Tobolářová uvádí, že se zdravotní kontroly konaly jednou týdně, jednou měsíčně byly dívky zváženy. Lékařka sledovala možné skryté vady, které by mohly bránit poskytování ošetřovatelské péče nemocným. V anamnéze žadatelky nesměla figurovat proběhlá tuberkulóza, hostec (bolestivá kloubní nemoc), v rodinné anamnéze nesměl být např. nedávno proběhlý břišní tyfus. Ke studiu též nebyly přijímány žadatelky s astenickým habitem, dívky chudokrevné, se zvětšenou štítnou žlázou (důvod nejčastějšího odmítnutí), s varixy na dolních končetinách, a dokonce ani s plochými chodidly. Možnost studia mohla být odepřena dívkám s kožními chorobami, „protože vzbuzují odpor a snadno se vracejí, takže postižené dívky nelze pak použíti ke všem pracím“. „Namále“ mohly mít dívky s poruchami zraku (5 a více dioptrií znamenalo nepřijetí do školy) a nedoslýchavé.

Nároky na všeobecné vzdělání

Minimálním požadavkem bylo absolvování osmileté školy s dobrým prospěchem. Avšak téměř všechny později založené školy vyžadovaly vyšší předběžné vzdělání. Osvědčovaly se dívky, které mimo měšťanskou školu absolvovaly rodinnou, hospodyňskou, event. střední školu. Sama Emilie Ruth Tobolářová (později představená ošetřovatelské školy) nepovažovala předběžné středoškolské vzdělání za nezbytně nutné. Domnívala se, že „teoretické vzdělání odvádí ženy od praktických životních potřeb a prací a naučí je přeceňovati teoretickou stránku a podceňovati služby praktického života, které v poměru k nemocnému jsou nejdůležitější“.

Pěstování kolegiality

Studium trvalo dva roky. Žákyně byly přijaty na zkoušku, tzn. že během prvních čtyř (podle některých zdrojů ze začátku tří) měsíců mohla být dívka vyloučena. Po uplynutí tohoto období byla žákyně přijata definitivně. To ovšem neznamená, že nemohla být i nadále ze studia vyloučena pro neplnění povinností, nedodržování školních pravidel apod.

Součástí školy byl internát, který fungoval při ošetřovatelských a po válce při zdravotně-sociálních školách až do 50. let. Internát sloužil jako výchovný prostředek. Emilie Ruth Tobolářová říká: „Dostáváme k výchově materiál (tím má na mysli žákyně) dosti různorodý: s různým stupněm vzdělání, z různého společenského prostředí, různě výchovný, různého náboženství, různých názorů a zvyků. Tím je náš úkol znesnadněn. [...] Aby byl dosažen jednotný základ pro všechny, abychom z nich vytvořily „sestry“ – k tomu slouží výchova internátní, [...] bydlí v pokojích po 3 až 4. Již to nutí k přizpůsobení a ohleduplnosti jedné ke druhým, celý první rok si svoje ložnice uklízejí samy, i podlahu, a žehlí si zástěry. Mají určitý druh samosprávy, [...] jsme měly dívku velmi chudou. Nikdo to nevěděl, až když všechny měly odjeti na vánoční prázdniny. Vybraly mezi sebou zcela tiše částku na zpáteční jízdenku, samy. To vše je pro budoucí sestry nesmírně výchovné. Vychovává jedna druhou.“ K vedení žákyň byly určeny tři osoby – představená školy a dvě školní sestry. Každá školní sestra vedla jeden ročník jako třídní učitelka po celou dobu studia. Bydlely se svými žákyněmi na poschodí, chodily s nimi na přednášky, vyučovaly ošetřovatelské technice. Učitelky se snažily v dívkách pěstovat nesobeckost, přesnost v práci, sebekázeň a sebeovládání. Učily je správnému vztahu k nadřízeným, lékařům, ke spolupracovnicím. Vštěpovaly posluchačkám, že blaho nemocného je první a nejpřednější povinností ošetřovatelky.

Učební plán

Příprava k ošetřovatelskému povolání trvala dva roky. V prvním roce byly zejména přednášky, druhý rok byl převážně zaměřen na praktický výcvik. Přednášeli univerzitní profesoři a asistenti a přednášky byly děvčaty vysoko ceněny.

Jak vypadal první učební plán? Zahrnoval následující předměty:

• anatomie (30 hodin) – prof. MUDr. Weigner

• fyziologie (30 hodin) – prof. MUDr. Babák

• patologie (20 hodin) – prof. MUDr. Prusík

• choroby vnitřní – prof. MUDr. Maixner

• chirurgie – doc. MUDr. Horák, později prof. MUDr. Jirásek

• choroby dětské – doc. MUDr. Brdlík

• choroby kojenecké – prim. MUDr. Mann

• gynekologie – prof. MUDr. Zikmund

• další přednášky – kožní choroby, laboratorní metody, administrativa ústavů, zdravotní zákonodárství, sociální péče aj.

Na výuku i službu vzpomíná Josefa Andělová-Křivánková: „V úvodní přednášce (která mi zůstala v paměti pro její skvělý obsah) pojednával prof. Thomayer o úkolech vzdělané a ušlechtilé sestry – ošetřovatelky. Při přednáškách jsme psaly, neboť odborné knihy jsme neměly. Velkým nedostatkem školy bylo, že jsme postrádaly výuku ve správné ošetřovatelské technice, neboť tehdy nebylo kvalifikované síly pro tento úkol [...]. V druhém roce školy jsme převzaly ošetřovatelskou službu na I. interní klinice prof. Maixnera. Byla to těžká práce. [...] Tehdejší systém byl ten, že na větších pokojích byly tři ošetřovatelky, na malých dvě. Vrchní sestra byla zkušená praktická ošetřovatelka (tehdy se jí říkalo opatrovnice), k ruce jí byla druhá a posléze třetí opatrovnice, která byla vlastně uklízečkou.“ Učební plány doznaly v době mezi světovými válkami značných změn. Dokonce jednotlivé ošetřovatelské školy si vypracovávaly své učební plány podle svých potřeb, což bylo předmětem kritiky ošetřovatelského školství.

Mgr. Jana Mlýnková, Ústav teorie a praxe ošetřovatelství 1. LF UK v Praze

Literatura u autorky

Archivní dokumenty jm a archiv NCONZO

 

• tisk
• předplatit si