Nejnovější britské zkušenosti v sociální péči

Koncem dubna 2009 (29.–30. 4.) proběhla v Brně ve spolupráci OSZSP a nadace F. Eberta odborná konference pod názvem Kam kráčejí sociální služby v ČR – boj o přežití, nebo zvyšující se kvalita? Konference se zúčastnila také pětičlenná delegace svazu UNISON z Velké Británie.

Konference na otázku, která byla v titulu položena, neodpověděla. A ani nemohla. Prostřednictvím britských zkušeností, z nichž některé zde byly prezentovány, a díky znalostem britského systému se naše vize organizace sociálních služeb může jen projasnit. Chce to ale vidět, naslouchat a přemýšlet. Negativní zkušenosti jiných nás mohou odvrátit od chybných rozhodnutí. Poučíme se, nebo ne? Budeme bojovat o přežití? Nebo u nás kvalita sociálních služeb poroste? Kam kráčíme?

Britský skandál v domácí péči

Britský ideál: lidi je třeba co nejdéle ponechat v jejich přirozeném prostředí a nestěhovat je do kolektivních zařízení, služby přijdou za nimi domů. To je hezky znějící heslo, které dnes stále častěji zaznívá i z našich politických kruhů. Jak jeho naplnění vypadá v každodenním běžném životě britských seniorů, kde už bylo zavedeno do praxe? S tím přítomné seznámila Kay Peters, předsedkyně odborové organizace UNISON v hrabství Surrey, která má na starosti odboráře v nevládním a soukromém sektoru komunitní péče. Podrobně nás seznámila s průzkumem televizního programu BBC s názvem Britský skandál v domácí péči, který se před nedávnem objevil na obrazovkách. 

Péče o seniory dříve a dnes

V Británii dnes více než třetina lidí starších 65 let žije zcela osaměle. Britové byli, stejně jako my, zvyklí na to, že za daně, které platí státu (částečně i na zajištění zdravotnické péče), se o ně stát po zdravotní stránce postará doslova „od kolébky do hrobu“, a to na vysoké úrovni a bezplatně v okamžiku čerpání jakékoliv zdravotní (a sociální) péče. V případě, že se o ně neměl doma kdo postarat, odešli do nějakého kolektivního zařízení, které poskytovalo péči víceméně odpovídající jejich potřebám. V posledních letech se však tento systém radikálně změnil. Především péče o staré lidi byla v 90. letech z více než tří čtvrtin privatizována a poskytují ji různé nevládní a soukromé komerční organizace. Pochopitelně za úhradu. Velká pečovatelská zařízení byla uzavřena a lidé vráceni do domácího prostředí, kam za nimi docházejí pečovatelé, kteří jim pomáhají s každodenní rutinou.

„Na vlastní oči“ BBC

Reportéři BBC, kteří se naoko přihlásili jako noví zaměstnanci pečovatelských služeb, byli bez problémů okamžitě přijati. Neměli žádné pečovatelské vzdělání nebo aspoň školení, stačilo, že řekli, že mají nějaké zkušenosti s péčí o starší příbuzné. Dostali jen čtyři dvacetiminutová DVD, na která se měli doma podívat. „Jejich“ pečovatelská společnost se stará o 15 000 (!) seniorů v jejich domovech. V teorii má každý senior vlastní plán péče, do kterého se mají zapisovat provedené úkony – v praxi je auto pečovatelské služby plné zmačkaných papírů, které nikdo netřídí, nevyplňuje ani nekontroluje – prostě na to není čas. Pečovatelé dostanou z centrály po telefonu několik adres, které mají ten den navštívit; v průběhu směny k nim pak přibývají další. Na konci směny mohou být i o několik hodin pozadu, ale telefonáty pokračují dál.

A klienti? Zůstávají doma v posteli bez jídla a bez pomoci dlouhé hodiny, protože nějak „vypadli“ ze seznamu péče pro ten který den nebo se k nim pečovatel pro nával práce prostě nedostal. Že pečovatelé přicházejí poskytovat „péči“ v naprosto nevhodnou dobu pro klienta, je samozřejmé – jak jinak, při tom počtu lidí, které musejí obsloužit? Lidé, kteří kdysi vedli aktivní a důstojný život a řádně platili daně, jsou dnes, kdy jsou staří a bezmocní, ponecháni sami sobě, bez kontaktů, bez jídla, bez léků, bez pomoci, zmatení a opuštění. „Jeden starý pán, bývalý voják, který bojoval za svou zem, vyprazdňoval svůj sáček s močí do koberce, aby ulevil svému močovému měchýři, protože k němu pečovatel nepřišel 14 hodin. Vykoupat nebo aspoň osprchovat ho nikdo nepřišel po šest měsíců. Tento člověk, kdysi hrdý a důstojný, je často nucen jíst solené smažené brambůrky ze sáčku třikrát denně, protože pečovatelé nemají čas přijít a připravit mu teplé jídlo.“

Jiným příkladem z průzkumu byla „starší žena, kterou našli silně krvácející z konečníku. Pečovatelé o ni měli strach, ale nevěděli, co si počít. Volali svému vedoucímu o radu, ale ten jim řekl, ať ji umyjí a jdou k dalšímu klientovi“. Většina pečovatelů se snaží poskytovat klientům kvalitní péči, ale často ani nevědí, co daný člověk potřebuje, jaké léky má brát, jakou dietu dodržovat – individuální plány péče buď neexistují vůbec, nebo jsou naprosto neaktuální. Každá návštěva má trvat 20 nebo 30 minut. Plány návštěv vůbec nepočítají s časem na cestu, s přestávkami na oddech, s nepředvídanými situacemi. Každá návštěva se přitom musí písemně zaznamenat – na tento administrativní úkon plány také nepamatují, ale je to to jediné, co je skutečně tvrdě vyžadováno. „Jedna návštěva trvala 3 minuty – dost času na pozdrav, zapsání záznamu do knihy a rozloučení.“

V čí prospěch?

Pečovatelé dostávají za svou práci jen o málo více než minimální mzdu. Pro společnosti organizující domácí péči je to ale práce velmi výhodná, především proto, že neexistují žádné standardy nebo kontrola kvality. Kvalita je hodnocena ve formě dotazníků, které si společnosti vyplňují samy. Průměrné náklady na hodinu práce v domácí péči jsou podle výpočtů některých místních správ kolem 22 liber. Soukromé společnosti tuto službu dodávají v průměru za 12 liber na hodinu. Pro místní správy je tedy takové poskytování služeb finančně jasně výhodnější. Některé místní správy využívají pro zadávání smluv pečovatelským firmám internetových aukcí a ze soutěže samozřejmě vycházejí vítězně nejlevnější soukromé společnosti. Na stížnosti neberou příliš zřetel: „Ne že by pečovatel na návštěvě u klientů nebyl, to zmatení senioři zřejmě na jeho návštěvu zapomněli. Konečně – o návštěvě přece existuje záznam.“

UNISON důrazně varuje před překotnou privatizací péče o zranitelné seniory. Privatizace v Británii vedla k prudkému poklesu kvality služeb a obavám starších občanů o svou vlastní budoucnost. Pokud jde o zaměstnance, došlo ke zhoršení pracovních podmínek a k poklesu mezd. Jediné, co se zvýšilo, jsou zisky soukromých společností poskytovatelů.

Pohádka z jiného světa

Součástí programu pro kolegy z Británie byla také návštěva domova pro seniory Brno-Věstonická. Je to jedno z největších zařízení svého druhu u nás a Britové nevěřili, že by zařízení pro 400 klientů mohlo efektivně fungovat, a dokonce poskytovat péči, při které by se klienti mohli cítit „jako doma“. Přesvědčili se na vlastní oči. A že skoro „vlastním očím uvěřit nemohli“: tělocvičny, dílny, koupelny, ergoterapie, arteterapie, fyzioterapie, canisterapie, kulturní akce... Hezké a přátelské domácí prostředí, usměvavý a laskavý personál, všude čisto a voňavo, individualizovaná péče podle potřeb klientů, pečlivé záznamy, prostě všechno, jak má být.

Jenže v Británii (už) není: starouškové v domovech dostanou najíst a jsou udržováni v čistotě, ale to je asi tak všechno. O nějakou „zábavu“ se jim nikdo moc nestará. A to při srovnatelném (nebo spíš vyšším) počtu zaměstnanců na počet klientů.

Nabídce Ing. Tomáše Havláska k návštěvě v ústavu sociální péče v Tavíkovicích dali britští kolegové jednoznačně přednost před prohlídkou Brna. I když byl velký bazén v areálu momentálně z úsporných důvodů mimo provoz, všechno ostatní, co v provozu je a běžně je klienty plně využíváno, bylo pro kolegy z britské sociální péče jako pohádka z jiného světa. Velmi pochvalně se vyjadřovali k organizaci péče, k nabízeným aktivitám, k vybavení hlavní budovy..., a to nejen v „oficiálních“ komentářích, ale hlavně a především v osobních poznámkách, které si vyměňovali mezi sebou. A když jsme pak dorazili do druhé budovy, kde jsme si mohli prohlédnout chráněné bydlení klientů v hezky zařízených bytech vyzdobených podle jejich osobního vkusu, byli nadšením úplně bez sebe. A pak ještě posilovna, různé dílny, škola... a jako „třešničku na dortu“ si pan ředitel nechal zemědělské hospodářství – skleník, výběhy, kotce a chlévy pro drůbež a domácí zvířata a nakonec stáje s koňmi. Mohli jsme si je pohladit a dát jim mrkvičku. Klienti ústavu se o ně denně starají a účastní se s nimi vozatajských závodů. Něco, co je v podobných zařízeních ve Spojeném království naprosto nemyslitelné. Z „hygienických důvodů“ se tam vůbec žádná zvířata chovat nesmějí. Všichni byli tak plní dojmů a nápadů, které by rádi doma zrealizovali (nebo aspoň začali propagovat), že se ani nemohli dočkat, až tam zase budou.

A ještě jedna maličkost na závěr: Jedna členka britské delegace (Sandra) má těžkou srdeční vadu, silné astma, vysoký krevní tlak a kdoví co ještě (kromě značné nadváhy). Ujde sotva dvacet metrů a do schodů nemůže chodit prakticky vůbec. Po celou dobu svého pobytu byla téměř stále odkázána na invalidní vozík, který si vypůjčila. Ale zatímco jeho majitelka vozík používá velice nerada, aby „zbytečně neobtěžovala rodinu“ tím, že by ji museli vozit, Sandra se chovala docela přirozeně a pomoc okolí brala jako samozřejmost. Samozřejmostí pro ni také je, že i při svém chatrném zdraví pracuje a vykonává odborovou funkci, a také běžně cestuje letadlem po celém světě. Neumím si představit, že by nějaký takto postižený Čech normálně pracoval, a ještě cestoval letadlem do ciziny. Takže na druhé straně na tom začleňování invalidů do zdravé společnosti asi něco bude. Také se máme pořád co učit.

PhDr. Jana Veselá (vesela.jana@cmkos.cz)

 

• tisk
• předplatit si