Co život dal a vzal

Marie Koutová, předsedkyně Regionu Polabí

Těch darů byla celá řada – stěžejním ale bylo to, že jsem mohla dělat práci, kterou jsem si zvolila a která mi přinesla uspokojení a pocit naplnění. Začínala jsem pracovat jako směnová sestra na ortopedicko-traumatologickém oddělení OÚNZ Kolín (později Nemocnice Kolín) a po dvou letech se stala staniční sestrou. Život mi dal perfektní vrchní sestru Marii Janglovou a úžasného primáře doc. MUDr. Václava Smetanu. Naučili mě úctě ke všem, kteří tvořili pracovní tým na oddělení – od pomocnic přes sanitáře a sestry až po lékaře. To byl nesmírný dar a nejkrásnější pracovní roky.

Později jsem působila jako vrchní sestra chirurgického oddělení v téže nemocnici. I to byly roky, na které ráda vzpomínám. Ještě totiž fungovala soudržnost mezi špitálníky, nebyly vydávány pokyny k tomu, aby se mezi sebou pracovníci jednotlivých oddělení nebavili.

I když jsem z Kolína po odvolání z funkce z vlastního rozhodnutí odešla. Nechala jsem za sebou čtvrt století života a musela se rozloučit s kolegyněmi, které jsem měla ráda, vážila si jich pro jejich odbornou zdatnost a oddanost povolání, na oplátku já jsem měla jejich důvěru a respekt. To se nevychloubám, konstatuji.

Po výběrovém řízení jsem dva roky pracovala jako hlavní sestra Lázní Poděbrady, a. s. Byla to dobrá zkušenost, i když pracovní atmosféra mi nevyhovovala, práce mě neuspokojovala a věděla jsem, že tady nechci zůstat natrvalo. I tam jsem ale poznala řadu sester, které byly odborně zdatné, i když jako „lázeňské“ jsou někdy v očích zdravotnické veřejnosti považovány za ty, které mají snadný život. Ale věřte, že tomu tak není.

Přihlásila jsem se do dalšího výběrového řízení na hlavní sestru Železniční polikliniky v Nymburce a vyhrála. Život mi dal další šanci pracovat v jiném oboru, opět se něčemu učit, poznávat nové lidi.

Po více než třech letech jsem odešla do zcela jiné sféry zdravotnické činnosti. Pracuji jako vrchní sestra v Alzheimercentru Filipov u Čáslavi. Zúročuji zde všechny dosavadní zkušenosti a beru to jako další dar od života. Tady jsem si plně uvědomila, jak je v životě všechno relativní. Našimi klienty jsou i lidé s akademickými tituly, se znalostí několika jazyků, kdysi s význačným postavením. A dnes si nepamatují ani to, zda před půl hodinou jedli.

Je to výzva k pokoře, připomenutí toho, že na zdejším světě nejsme nastálo, že si máme vážit každého dne, který můžeme prožít a uvědomovat si ho. Vím, že jsem příliš malou součástí světa, abych ho mohla přetvořit, zlepšit mezilidské vztahy, zabránit hrůzám válek. Ale každý den si opakuji větu: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo neudělá nic, protože se domnívá, že může udělat jen málo.“ To platí i o mé činnosti v ČAS.

Už z vyprávění o Regionu Polabí je jasné, že s Českou asociací sester jsem spjatá téměř dvacet let, i když v počátečních dobách to byly kluby sester, které vznikaly brzy po listopadových událostech roku 1989. Byly to měsíce plné nadšení a jsem nesmírně šťastná, že jsem je mohla prožít. I to byl dar. Řadu let si kupuji plánovací záznamník, kam si ale nepíšu plány, nýbrž stručnou charakteristiku uplynulého dne. Už v lednu 1990 mám poznámku KLUB SESTER. Než situace vykrystalizovala a začala činnost ČAS v té struktuře, jak ji známe dnes, uplynulo hodně vody. Byla jsem předsedkyní první regionální organizace ČAS, dvakrát jsem kandidovala a byla i zvolena do prezidia, nyní jsem již také druhé volební období předsedkyní sekce, resp. regionu.

Dostalo se mi té cti, že jsem byla ve finále soutěže Sestra roku. V oboru vzdělávání tenkrát vyhrála jiná kolegyně – vítězství mi život vzal, ale okamžitě mě obdaroval slovy pana profesora Pafka, který byl v porotě. Po soutěži mě potkal a řekl, že on chtěl, abych byla vítězkou já, ale že byl přehlasován. Nebylo ocenění od takového člověka velkým darem? Všechno, co jsem v ČAS udělala, ocenily kolegyně vloni udělením Ceny Florence Nightingale. Dávala jsem čas, nervy, starosti a dostala uznání. A tak je to v životě stále. Musím souhlasit s jiným rčením: „Všechno zlé je pro něco dobré.“ Do budoucna doufám, že Česká asociace sester zůstane nadále nepolitickou organizací s vysokou prestiží, že bude mít dostatek vůdčích osobností, správné cíle a dobrý směr.

Fota z archivu Marie Koutové

 

• tisk
• předplatit si