Zvládání psychických jevů v ošetřovatelské péči

Stále více lidí trpí psychickými potížemi nebo se u nich projevují psychické problémy, jako je ztráta orientace, beznaděj nebo sebepoškozování. To má různé příčiny a změní to také přístup sestry k postiženému, který je léčen na jiná onemocnění. Tématem tohoto článku je beznaděj.

Naděje, případně beznaděj, je fenomén, se kterým se sestry často setkávají. Především při jednání s chronickými pacienty, s pacienty s nemocemi, které ohrožují život, nebo s psychiatrickými pacienty je beznaděj a zápolení s ní často důležitou oblastí při profesionálním vytváření vztahů mezi sestrami a pacienty. A i když se sestry často setkávají s lidmi, kteří v důsledku své nemoci ztratili naději nebo se cítí bezmocní, probírá se toto téma v této profesní skupině zřídka. Tomuto problému se také sotva věnuje pozornost v učebnicích nebo v ošetřovatelském výzkumu. Na tomto základě se budeme dále nejprve blíže zabývat pojmem naděje, než uvedeme možné formy ošetřovatelských intervencí.

Co je to naděje?

Naděje slouží vlastní stabilizaci člověka a posílení osobní identity a integrity. Naději může mít člověk jen tehdy, má-li i pocit kontroly a sebedůvěry. Naději popisují lidé jako pozitivní emoci provázenou důvěrou. Souvisí s nějakou perspektivou, ať už je to uzdravení, vyšší kvalita života nebo i důstojné umírání. Proti tomu stojí pocity bezmoci nebo spíše beznaděje. Naděje je protikladem zoufalství. Hraje důležitou roli v náboženské víře. Náboženství nebo spiritualita mohou být nositeli nebo zdroji naděje, a naděje se vztahuje vždy na něco, co ještě není, ale co vypadá jako dosažitelné. Ernst Bloch se jako filozof zabýval „principem naděje“ a řekl: „Jde o to, aby se člověk naučil doufat.“ (Bloch, 1959) Podle toho se u beznaděje nejedná o nezměnitelný stav. Bloch spíše upozorňuje na možnost, že se lidé mohou učit a být v tom podporováni.

Naděje a beznaděj v ošetřovatelské péči

Otázky naděje a beznaděje jsou stále předmětem jednání s psychiatrickými pacienty. Interpersonální, případně existenciální krize, která často souvisí s psychickým onemocněním, vede často k pocitům beznaděje v době, kdy naděje na uzdravení má zásadní význam. Vědecká pracovnice Patricia Deegan vycházi z toho, že vypuknutí psychické choroby často znamená pro postiženého a jeho okolí katastrofu a tato událost nejprve vyvolá pocity beznaděje. Na cestě k uzdravení (recovery) je „znovuzrození naděje“ základní, předpokladem pro překonání nemoci. Pro zdravotníky je výzvou, aby postižené v tomto novém objevení naděje podporovali.

Beznaděj v ošetřovatelském procesu

Beznaděj vzniká často z pocitu bezmoci. Z toho vyplývá, že je třeba brát vážně upozornění na chybějící pocit kontroly. Např. když mají pacienti pocit, že nejsou dostatečně zapojeni do léčby, případně když ze svého pohledu nejsou konfrontováni s proveditelnými rozhodnutími. V rámci shromažďování informací by se měly sestry také ptát na individuální aspekty naděje. I když uzdravení nebo vyléčení nejsou vždy v popředí, přesto je třeba v psychiatrické oblasti zohlednit jisté situace a zabránit terapeutickému negativismu. Často jsou např. schizofrenickým pacientům a jejich blízkým prezentovány vzhledem k jejich prognóze ponuré scénáře, zatímco v rozporu s takovým tvrzením mnozí nemoc překonali a žijí „normální“ život. Zvláště pečlivě je třeba provést anamnézu i u lidí v depresivních fázích. Vědecké průzkumy prokázaly, že beznaděj nastoupí jako součást nemoci a v nejhorším případě může mít za následek sebevražednou krizi. Informace shromážděné v rámci anamnézy, jakož i existující odborné vědomosti, jsou podkladem pro rozhodnutí, zda se má stanovit ošetřovatelská diagnóza „beznaděje“ a plánovat odpovídající intervence. Možným cílem by mohlo např. být, že pacient rozpozná, nad kterými oblastmi má kontrolu, a může se podílet kupř. na plánování léčby. Díky upozornění na možnosti lze znovu získat naději na další kroky.

Intervence při diagnóze „beznaděje“

Aby mohly sestry účinně zpracovat jev beznaděje, je třeba, aby se soustředily na posílení schopností sebepéče, a ne tolik na péči zaměřenou na deficity. Světová psychiatrická organizace v této souvislosti prosazuje: „Tradiční péče zaměřená na nemoc by se měla rozšířit na integrační, vícerozměrné koncepce na bázi pozitivního postoje a snížení převládající skepse vůči možnosti uzdravení.“

Aby se toho dalo dosáhnout, měly by se použít následující strategie:

• Posílení vztahu mezi sestrou a pacientem. Vytvoření profesionálního vztahu je předpokladem pro úspěšnou intervenci a je ho mezi jiným dosaženo tím, že pacienti mohou kdykoliv navázat kontakt se sestrami. Navíc je třeba, aby byl postižený povzbuzován, a současně je třeba projevovat porozumění pro situaci a podporovat pacienta. Profesionální vztah může přetrvat jen tehdy, když sestra sice vzbudí naději, ale nikoliv naději falešnou.

• Mít kontrolu. Naděje vzniká i tehdy, když postižený a jeho blízcí mají vědomosti o nemoci a lécích. Nejistota vyvolává beznaděj. Cílem musí být, aby si postižený díky pozitivnímu myšlení, možnostem kontroly symptomů a aspektů prevence recidivy rozšířil možnosti zvládat své onemocnění.

• Najít smysl. Zkušenost těžkého onemocnění představuje zpravidla existenční krizi v životě postiženého, ale i jeho okolí. Sestry přebírají podstatné úkoly, když jde o to, aby se nemoc zapracovala do pacientova životopisu a řešily se otázky smyslu. Tak hledají pacienti smysl své nemoci nebo hledají oporu v náboženství. Hledání smyslu se může podpořit i tím, že pacient najde důvěru ve schopnosti přírody nebo vědy. V tomto může být nápomocný plán ošetřovatelské péče – stanovit malé realistické cíle, a tak díky malým úspěchům umožnit znovunabytí sebedůvěry a kontroly a nejprve nevědomky vštípit postiženému téma naděje. Naději musí objevovat všichni zúčastnění společně.

(Eisold A, Schulz M. Umgang mit psychischen Phänomenen in der Pflege. Heilberufe, 60, 2008, č. 7, s. 11–12. Překlad PhDr. Alena Štrajtová, alena.strajtova@volny.cz. Redakčně upraveno a zkráceno.)

 

• tisk
• předplatit si