Zkušenosti se zoorehabilitací ve FTNsP

Zooterapie (zvířaty podporovaná terapie) je souhrnným termínem pro metody rehabilitace a psychosociální podpory zdraví, které jsou založeny na využití vzájemného pozitivního působení při kontaktu mezi člověkem a zvířetem.

Podle využití zvířete v zoorehabilitaci označujeme jako canisterapii využití psa, felinoterapii využití kočky, hipoterapií nazýváme rehabilitační metodu, která využívá pohybu koně a jeho přenosu na člověka, a současně psychologické působení jízdy na koni. Léčebné využití dalších zvířecích druhů označují názvy delfinoterapie, lamaterapie, insektoterapie, ornitoterapie.

K léčbě a rehabilitaci nemocných lze využít i malá domácí zvířata – drobné savce, akvarijní ryby, obojživelníky či plazy. Hospodářská zvířata na farmách (kozy, ovce, prasata) užívá „farminotherapy“. Pozitivní léčebný účinek mohou mít i volně žijící zvířata; unikátem je v této souvislosti stádo muflonů, volně se pohybující v areálu Fakultní Thomayerovy nemocnice s poliklinikou v Praze.

Využití morčete

Morče je pro svou velikost, mírnost a odolnost nejčastěji využíváno v aktivačních a terapeutických programech pro děti předškolního věku. Má uklidňující vliv, odvádí pozornost od bolesti a náročného vyšetření. Je psychickou oporou při dlouhodobé hospitalizaci, při stresových situacích. Účastní se psychoterapie citově deprivovaných a zneužívaných dětí, je rovněž vděčným námětem rozhovorů. Využívá se k prolomení komunikačních bariér u dětských pacientů s autismem a elektivním mutismem. Pozitivní roli hraje morče při postupném zlepšování vážných až kritických zdravotních postižení u pacientů v kómatu, a to i po nejtěžších mozkových příhodách. V této souvislosti se rovněž oceňuje dobrá možnost bezproblémového pokládání morčete na lůžko nebo invalidní vozík pacienta. Kladné působení morčete lze kombinovat s obdobným vlivem psa, kočky či králíka.

Morče bylo ve Fakultní Thomayerově nemocnici s poliklinikou poprvé představeno na oddělení sociálních lůžek, kde je pacienti přijali s velkou radostí. Většina z nich mne požádala, abych ho položila na jejich lůžka; ostatní pacienti si ho chtěli pouze zblízka prohlédnout, popřípadě si o něm popovídat. Největší úspěch byl zaznamenán u pacienta (nar. 1930) po CMP, který bývá převážně na lůžku, pouze za přítomnosti manželky je posazován na vozík. Jeho hybnost je velmi omezená, velmi dobře však vnímá mluvené i čtené slovo. Sám reaguje několika slovy, a to velmi pomalu. Je schopen projevovat své emoce. Když jsem mu morče ukázala, projevil přání mít ho u sebe na lůžku a dotýkat se ho. Zvíře tam v klidu leželo, pacient na jeho tělíčko s dopomocí položil ruku, usmíval se a po zhruba deseti minutách usnul, stále s rukou na morčeti.

Další moje návštěva s morčetem se uskutečnila na přání dětského oddělení, kde byla delší dobu hospitalizována 13letá dívka s neinfekčním plicním onemocněním. Pacientka si velmi přála návštěvu nějakého zvířátka, ale pes nepřicházel v úvahu vzhledem k jejímu náboženskému vyznání, které ho považuje za nečisté zvíře.

Dívka přijala morče velmi nadšeně. Aktivně se účastnila rozhovoru o něm, chovala a česala ho. Velkou radost také měla, když se na morče přišel podívat někdo z ošetřujícího personálu oddělení. Občas si ho vzala na lůžko a ležela s ním. Při našem posledním setkání před jejím propuštěním do domácí péče si dívka morče vyfotografovala a požádala mne, abych s ním vyfotografovala také ji samu.

Další případ – pacientka na oddělení geriatrie, ročník 1947, stav po CMP – morče indikováno ošetřujícím lékařem. Pacientka na oddělení přijata z JIP; pouze omezeně hýbe levou rukou, nemluví, ale zdá se, že mluvenému slovu rozumí a dle mimiky v tváři i pozorně naslouchá.

Při mé první návštěvě byla nemocná velmi apatická, měla studené ruce. Na pokyn fyzioterapeutky jsem jí morče položila na lůžko a její levou ruku položila na jeho tělíčko. Pacientka nedala najevo nelibost, po několika minutách se její levá ruka prostřídala s rukou pravou. Vzhledem k tomu, že na návštěvě byla přítomna i fenka, která je využívána na canisterapii, byla po domluvě s personálem rovněž položena na lůžko. Fenka se aktivně zajímala o obličej pacientky, později jsme ji z lůžka vyndali, morče bylo ponecháno. Po několika minutách pacientka s rukou na morčeti usnula, při další návštěvě již sama levou rukou zvíře vyhledávala a hladila. Začala pohybovat rty. V návštěvním programu se pokračuje i nadále, a to jednou týdně zhruba na půl hodiny. Při návštěvě na pacientku hovořím, při tom buď sama, nebo za pomoci fyzioterapeutky střídavě pokládám na tělíčko morčete její ruce.

Morče a pes

Zatím posledním pacientem, u kterého je morče využíváno, je 47letý kvadruplegik napojený na umělou plicní ventilaci, hospitalizovaný již několik let na JIP (neurologie). Ošetřující lékař u něj povolil využití zoorehabilitace, a to jak s morčetem, tak se psem. Pacient je velmi dobře orientovaný, vzhledem k zavedené tracheostomii mluví pouze šeptem, ale velmi dobře může vyjádřit a sdělit své pocity, potřeby a přání. Na každou mou návštěvu je z JIP převezen na vyšetřovnu a umělá plicní ventilace je poháněna baterií. Nejdříve jsme využili fenku, která se pacientovi tiskla na krk a tvář a na jeho výslovné přání ho očichávala a olizovala. Potřeba kontaktu s tělíčkem zvířete byla natolik velká a silná, že jsem raději přistoupila k využití morčete, které je klidné a snese bez hnutí i dlouhodobější kontakt. Morče je přikládáno na levou i pravou stranu hlavy a krku, pacient se ho dotýká i rty. Zvíře na přání pacienta vkládám do jeho nehybných rukou, kdy je může pozorovat a přitom si se mnou i přítomnou fyzioterapeutkou a zdravotní sestrou povídat. Návštěvní program u tohoto pacienta pokračuje i nadále, a to jednou týdně zhruba na jednu hodinu.

Eva Křemenová, Dobrovolnické centrum Lékořice, FTNsP, Praha

Literatura

1. Kolektiv autorů. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějo- vice: Dona, s. r. o., 2007.

Ilustrační fota archiv Lékořice

 

 

• tisk
• předplatit si