Povinná mlčenlivost a dilema sestry

V centru Prahy porazilo na přechodu auto 14letého chlapce. Řidič sdělil, že je zdravotník, pacienta naložil do vozu a odvezl do zdravotnického zařízení. Policie jeho matce řekla, že byl převezen do nemocnice, ale neuvedla do které. Vystrašená žena zatelefonovala do zdravotnického zařízení, o němž byla vzhledem k věku dítěte přesvědčena, že tam může být hospitalizováno. Na telefonický dotaz, zda tam skutečně leží, se od sestry dověděla, že není oprávněna sdělovat věci, které jsou předmětem povinné mlčenlivosti. V další nemocnici jí jiná sestra sdělila, že mají zakázáno podávat jakékoliv informace po telefonu. Problém byl nakonec vyřešen tak, že se našla další sestra, která matce zavolala a řekla: „Leží u nás váš syn, je v pořádku, podrobnosti vám řekne pan doktor.“ Nebýt této dobré duše, vystrašená matka by objížděla nemocnice s představou, že když jsou všichni vázáni povinnou mlčenlivostí, ona se nikde nedozví, kde je její syn hospitalizován.

Informace o pacientovi při hospitalizaci

Úmluva o lidských právech a biomedicíně v čl. 10 odst. 1 stanovuje, že každý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví. Platný právní předpis – zákon č. 20/1966 Sb. v platném znění – stanovuje povinnost pracovníkům ve zdravotnictví zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděli v souvislosti s výkonem svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnosti sděluje se souhlasem ošetřované osoby nebo kdy byl této povinnosti zproštěn nadřízeným orgánem v důležitém státním zájmu. Povinnost oznamovat určité skutečnosti uložené zdravotnickým pracovníkům zvláštními předpisy tím není dotčena.

Pokud pacient dá souhlas se sdělením informace, že je hospitalizován, nenastávají problémy. V praxi je však obtížné požadovat, aby se při příjmu sestra zvlášť tázala, zda lze sdělovat, že je pacient hospitalizován, a je obtížné, ne-li nemožné, aby všichni zaměstnanci, kteří se podílejí na ošetřování, měli možnost vědět, zda mohou, či nemohou informaci o hospitalizaci pacienta sdělit. Pokud je kupříkladu k hospitalizaci přivezen pacient po úrazu nebo pro jiný akutní stav, oprávněně lze předpokládat, že souhlasí, aby rodina byla o jeho hospitalizaci informována. U akutních příjmů, kde je akcentována nutnost poskytnout kvalitní péči co nejdříve a nejefektivněji, vyžádání souhlasu k podání informace o přijetí oprávněně ustupuje do pozadí. Z výše uvedeného je patrné, že problém bude asi jiný u pacientů hospitalizovaných na psychiatrii a venerologii. Tam lze spíše předpokládat, že pacient zájem na zveřejnění, kde je hospitalizován, nemá, a tuto skutečnost je třeba respektovat. Informace o hospitalizaci je na těchto odděleních nutno podávat pouze na základě písemného souhlasu pacienta.“

Čeho se týká povinná mlčenlivost?

Žádný právní předpis taxativně nevypočítává, a ani nemůže, které konkrétní skutečnosti při poskytování zdravotní péče jsou předmětem povinné mlčenlivosti. Povinná mlčenlivost se týká zásadních a závažných skutečností, jako je zdravotní stav pacienta, jeho diagnóza, diagnostický a léčebný postup nebo medikace, kterou užívá. Zákonodárce si byl vědom nutnosti ponechat určitou vůli na rozhodování zaměstnanců ve zdravotnictví, když stanovil, že musejí zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvídají v souvislosti s výkonem svého povolání, a tyto skutečnosti nijak nespecifikoval. Právní předpis také nestanovuje, že se to týká všech skutečností.

Sestra nebyla vinna

Pohlížíme-li na věc přísně právně, pak sestra, která bez souhlasu pacienta po telefonu sdělí, že je hospitalizován kupříkladu na JIP interního oddělení, postupovala skutečně v rozporu s právním předpisem a její postup může být hodnocen jako protiprávní, konkrétně jako neoprávněné nakládání s citlivými osobnímu údaji. Nezáleží na tom, že postupovala v dobré víře, zejména pokud sdělila ještě další citlivé osobní údaje. Sestru lze v tomto případě vyvinit, a to proto, že postupovala v dobré víře. Její postup nebyl pro společnost nebezpečným a nesplňoval podmínky stanovené pro trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji. Podle mého mínění zde kvalifikovaný důvod k potrestání sestry není.

První úkol – sjednotit postupy

Zásadním problémem není, zda informaci o hospitalizaci poskytnout, nebo ne, ale naprostá nejednotnost až chaos při řešení podobných situací. Přístup k věci není jednotný na různých odděleních téhož zdravotnického zařízení, natož v několika nemocnicích ČR. Skutečnost, že jedna sestra informaci podává a jiná, na jiném oddělení téhož zdravotnického zařízení, nikoli, vede ke stále častějšímu osočování sester příbuznými a k obviňování z neochoty, necitlivého přístupu a ztráty empatie. Proto je nutné, alespoň v této otázce, postupovat jednotně a v tom smyslu informovat veřejnost. S ohledem na ochranu sester by postup měl být jednotný a upravený vnitřním předpisem zdravotnických zařízení.

Mám za to, že sestra může informovat o tom, že pacient přivezený po úrazu nebo s akutním onemocněním je hospitalizován v daném zdravotnickém zařízení (s výjimkou psychiatrie a venerologie). Nesmí se však vyjadřovat o jeho zdravotním stavu. Je vhodné, právně i eticky zdůvodněné, když sestra na dotaz, zda je, či není pacient hospitalizován v daném zařízení, sdělí daný fakt s tím, že podrobnější informace podá ošetřující lékař při osobní návštěvě.

MUDr. JUDr. Lubomír Vondráček

 

• tisk
• předplatit si