Nedostatek zdravotnického personálu v sociálních službách, aneb když sestra „nemůže“

Nedá mi to, abych se nezmínila o jednom velikém problému, a tím je nedostatek zdravotnického personálu v sociálních službách. Vím, že tento problém je v celé naší republice, ale ne všichni mají odvahu o něm mluvit. Někteří jen mlčí a čekají, jak to všechno dopadne.

Začnu trochu odjinud. Ve všech zařízeních, která spadají pod sociální služby, zastávají zaměstnanci různé pozice. Přesto je klienti i rodinní příslušníci nazývají ,,sestrami“. Snad jen v dětských zařízeních bývají nazýváni ,,tetami“. A je úplně jedno, jaké mají oblečení, barvu šatů a co mají napsáno na vizitce. Proto i já budu v této chvíli mluvit o sestrách – a myslím tím všechny pracovníky v sociální péči, všeobecné sestry i ošetřovatelky. Změnila se snad skladba klientů a není již třeba zdravotnického personálu v sociálních službách? Odcházejí snad běžně klienti z domovů pro seniory, z hospiců a pečovatelských domů zpět ke svým rodinám a tam se v plném zdraví dožívají vysokého věku? Potom bych chtěla v takovém zařízení pracovat, protože to by teprve byla pro personál ta správná motivace – vidět plně uzdraveného seniora, kterak si se svou rodinou užívá podzim života.

Kdo bude přebalovat klienty a vynášet mísy?

Tato práce a práce všech, kteří pracují ve zdravotnictví a sociálních službách, je hluboce podhodnocená. Sama vidím, když chodí žákyně zdravotních a sociálních škol na praxi, jak jim tato práce ,,nevoní“. Vždyť ony budou přece studované a budou dělat jen odbornou práci, ale přebalit klienta nebo vynést mísu? Na to přece nebudou tak dlouho studovat. Hlavně že budou mít vzdělání, však už se chytnou i v nějakém jiném oboru. Málokterá žákyně, která dělá praxi, ať už v sociálních službách, nebo v nemocnici, uvažuje o tom, že bude v tomto povolání pokračovat. To jen něco málo z názorů, které jsem si vyslechla od mladých děvčat, která se rozhodla studovat právě tento nelehký obor.

Sestra jako rukojmí – klient to přežije

Kdo tedy bude toto povolání vykonávat, až sestry, které stále ještě berou svou práci jako poslání, půjdou do důchodu? Kdo se postará o naše rodiče, kdo se postará o nás? Jako sestry v těchto zařízeních jsme bezmocné, protože si klienty nemůžeme brát za rukojmí.

Nikomu z nás to nedá, aby klient pocítil, jak nedokonalé jsou zákony. Přitom se šetří na úkor klientů i personálu. Jak chcete vysvětlit rodině, že já prostě vaši maminku polohovat nebo nakrmit nemohu, protože to není v mé kompetenci, a musím na to zavolat jinou sestru? Jak chcete říct klientovi, že ho prostě nevykoupete jen proto, že to nemáte v náplni práce, a musíte počkat na sestru, které můžete maximálně asistovat? Jak říkat klientům a rodinám „já nemůžu, nejsem k tomu kompetentní, nejsem za to placená, i když vzdělání mám“?

Nešvar: práci ošetřovatelek provádějí všeobecné sestry

Ano, mluvím o tom, že ošetřovatelky už nejsou. Všechny jejich výkony teď provádějí všeobecné sestry. Pracovníci v sociální péči ze zákona nesmějí, a ti, kteří by mohli – ošetřovatelky –, už nejsou. A i když jsou to lidé s letitou praxí a vědomostmi, dnes už prostě své zkušenosti využít nemohou – nejsou k tomu kompetentní. Je opravdu tak těžké vytvořit zákon, který by ukládal počet zdravotnického personálu v sociálních službách? Kolik politiků, senátorů a úředníků, kteří o tom všem rozhodují, se byli podívat v některém zařízení? Nemyslím někde v dílně, kde sedí šikovní klienti a vyrábějí krásné předměty, ale u těch, kteří ošetřovatelskou a zdravotní péči potřebují, kteří se sami nenajedí, nepřebalí, neumyjí, neoblečou ani neotočí na druhou stranu, protože ten bok, na kterém leží, už je opravdu bolí. U těch, kteří jsou vděční za každé vlídné slovo, za každou minutu, kdy je sestra třeba jen pohladí. 

Ví se, co péče klienty sociální péče „obnáší?“ Asi ne

Kolik politiků a úředníků má někoho z rodiny v takovém zařízení a pravidelně ho navštěvuje, aby měl možnost poznat, co všechno tato práce obnáší? A právě tito lidé někde u stolu naprosto přesně vědí, jak to má v takovém zařízení vypadat, kolik je potřeba zaměstnanců a jakých profesí. A aby toho nebylo málo, přidají ještě spoustu papírové práce. Někdy mám pocit, že kvalita péče se hodnotí podle toho, čím více je vyplněných papírů. Tady už dávno nejde o lidi, jde tu jen o peníze, o to, kde ušetřit a jak nejlépe to napsat na papír, tak aby ,,ti nahoře“ byli spokojeni. Čím více papírů, tím lepší péče.

Je smutné, když klient přijde s dotazem za sestrou a začne větu takto: „Sestři, nezlobte se, já vím, že nemáte čas...“ Vždyť ti klienti to vidí a vnímají, a když se jich zeptáte, co by si přáli, často odpovídají: ,,Aby tu sestřička mohla být se mnou trošku déle, aby tak nespěchala...“ Ale sestřička ten čas prostě nemá, protože toho musí za směnu ještě spoustu stihnout.

Široká veřejnost by se měla dozvědět o tom, kdo se stará, vlastně kdo se může a nemůže starat o jejich příbuzné. Možná nic nezměním, možná se někdo přidá, možná se článek dostane do rukou někoho ,,tam nahoře“, kdo má srdce a rozum. A možná se opravdu dočkáme toho, že povolání sestry bude zase posláním a sestra bude zase ten anděl, který přinese úlevu na duši a úsměv na rtech nemocného.

Sedla jsem a psala

Tento článek jsem nenapsala proto, abych někoho poškodila nebo urazila. Chtěla jsem jen poukázat na nedostatky v naší legislativě, na to, jak to opravdu funguje. Také na to, že reforma zdravotnictví a sociálních služeb je důležitá a že i zaměstnanci ve zdravotnictví a sociálních službách jsou jen lidé a každý jednou bude nějakou tu pomoc potřebovat.

Hana Svatušková, Ostrava

Podle Bulletinu č. 4/2009, OSZSP

 

• tisk
• předplatit si