Co život dal a vzal

Eva Kvasnicová, členka prezidia ČAS – sekce chirurgických oborů

Letos je tomu 39 let, co jsem maturovala na SZŠ v Šumperku v oboru dětská sestra. S odstupem času si nemohu stěžovat, život je stále pestrý a nemám čas se nudit nebo propadat depresím.

Během své dlouholeté praxe jsem potkávala lidi, kteří mě obohatili nejenom v profesi, ale i v životě. Nebylo vždy vše růžové, každý jsme jiný, a v tom jsme jedineční, a proto i negativa ve vztazích hodnotím pozitivně pro sebe. Donutila mě zamyslet se a jít dál, přidat další vědomosti a získat zkušenosti třeba i v jiném oboru – a ne že jich bylo u mne zrovna málo. Díky povolání mého manžela a mé flexibilitě říkám někdy s nadsázkou, že jsem „malý turista“ po českém zdravotnictví, a to myslím opravdu Čechy a Moravu.

Začínala jsem na dětské psychiatrii, vyzkoušela jsem si roli učitelky OPPN (odborná praxe – péče o nemocné a zdravé děti), vyzkoušela jsem i jesle. Ty jsem ale záhy opustila, protože to, co jsem tolerovala cizím dětem, bylo obtížné tolerovat u vlastních. Chtěla jsem z nich vychovat samostatné jedince s možností vlastního názoru a volby, být jim trochu i kamarádem a přítelem do nepohody. Myslím, že se to povedlo, a dnes jsou to dospělí lidé, zakládají vlastní rodiny a jsou spokojeni i vlastním výběrem povolání, které se ani v jednom ze tří případů nedotýká zdravotnictví.

Znám práci v kartotéce, odborných ambulancích, ale i práci uklizečky, kdy jsem sice s 18letou praxí tuto práci vzala, jelikož jsem chtěla pracovat v nemocnici a jiná možnost, jak se dostat v devadesátých letech v některých okresních nemocnicích do pořadníku na pozici sestry u lůžka nebyla. Nelituji těchto měsíců, i když je pravdou, že děti měly velký problém, jak vysvětlit novým spolužákům, že jsem zdravotní sestra, ale v jejich nemocnici musím pracovat jako uklizečka. I to se stávalo, ale vše mělo dobrý konec a já, díky vytrvalosti své nadřízené uklizečky, která znala poměry v dané nemocnici, jsem se dočkala pozice sestry dříve, než jsem doufala.

I ke svému oblíbenému oboru – chirurgii, jsem se dostala díky tomu, že na dětském oddělení nebylo volné místo, právě když jsem se chtěla vrátit z jeslí k lůžku do nemocnice. Vzala jsem tedy chirurgii a už jsem se na dětské oddělení nevrátila, až po letech na krátké období. Zalíbila se mi různorodá činnost sestry na chirurgii i septické jednotce. Kolektiv, který mě přijal, se snažil naučit mne v nejkratší době výkony, se kterými jsem se na dětském oddělení v uplynulých letech nesetkala. Bylo toho hodně, znovu jsem otevírala učebnice, lékaři mi odpovídali na všetečné dotazy, sestry předváděly sesterské výkony u dospělého pacienta a já si chirurgii zamilovala.

Doplnila jsem si PSS v chirurgii, léty i v jiných oborech, které jsem pokládala za potřebné, když jsem vykonávala vedoucí funkce. Mám filozofii, že pokud mám někoho vést, měla bych znát a ovládat minimálně základy, a proto i dnes se ve funkci hlavní sestry Vojenské nemocnice vzdělávám a chodím do pohotovostních služeb, abych věděla, co tato práce obnáší, s jakými problémy se mohou sestry potkávat a jestli jim já, ve své pracovní pozici, mohu pomoci. Konečně i mě uspokojuje skutečnost, že jsem stále schopna zvládat tempo a náročnost dnešního ošetřovatelství a odborné výkony, kterých přibylo.

Zkoušela jsem studovat vysokou školu, ale vzhledem k mým prioritám, ze kterých jsem nechtěla slevit (rodina, práce, mimopracovní činnosti – ČAS), jsem studium zvládala jedině po nocích, a to by nemuselo mít dlouhodobě dobrý ohlas na mém zdravotním stavu. Zhodnotila jsem svůj věk a možnosti a držela se priorit a svého psychického i fyzického zdraví. Nemám pocit méněcennosti, jako některé kolegyně, jen z toho důvodu, že nemám ukončenou vysokou školu. Mohu se stále věnovat rodině, zálibám a tomu, co si myslím, že umím – ošetřovatelství a práci pro ostatní sestry v ČAS, kde působím v různých funkcích od sloučení s Českou společností sester, kde jsem byla členkou od roku 1993. Pokud mi vydrží energie a podpora rodiny, která se podílí stále i na organizování mých aktivit v sekci chirurgických oborů při organizování kongresů, tak jsem svůj profesní, ale i skutečný život nepromarnila a mohu jen konstatovat, že je skvělý a stojí za to se s ním někdy i porvat.

 

• tisk
• předplatit si