Zkušenosti ze zahraničí. Hygiena v domovech pro seniory

Individuální přístupy k hygieně – přísné dodržování hygienických zásad může být otázkou života či smrti, avšak při každodenní práci se vyskytnou situace, kdy čistota není vše.

Navzdory velmi energické prosbě rezolutně vystupující geriatrické sestry se dementní obyvatelka domova důchodců v Zehlendorfu zpěčuje nechat se vykoupat či jen osprchovat. Co dělat?

Bývalá kolegyně z práce, která ji navštěvuje, je zděšená, jak se kdysi tak čisťounká žena změnila. Na jedné straně se nemocná stará paní už nedokáže starat o svou čistotu a vzhled, přitom však potřebuje pomoc. Na druhé straně neměly sestry zamítat přání svých svěřenců. Ve svém pojetí hodnocení dává Naomi Feil k uvážení, že dementní pacienti zpracovávají ve své demenci nezvládnuté konflikty z předchozích vývojových stupňů. Neměli bychom to v žádném případě narušit, nýbrž bychom měli dementním pacientům pomoci, jak hodnocení těchto konfliktů zpracovat.

Tento příklad to ukazuje: psychologický pojem hodnocení (validace) se vždy neslučuje s pravidly hygieny. I u nedementních obyvatel domovů může právo na sebeurčení jedince vyžadovat postup, který zcela neodpovídá představám sester o čistotě a hygieně. Když se např. obyvatel domova po celý svůj život koupal jen jednou týdně, jinak se jen zběžně umyl, měl by i ve vysokém věku tento zvyk zachovávat. A mělo by to platit i tehdy, když tělesné výpary budou obtěžovat personál i jiné rezidenty.

Násilím?

Jak lze přece jen sloučit rozdílné nároky na hygienu a hodnotící přístup k rozdílným životním okolnostem? Podle zlých pověstí se hygienické představy v některých domovech prosazují dokonce násilím a obyvatelé jsou ke sprchování nuceni. Nehledě na to, že je to proti lidské důstojnosti, neřeší se tím dilema. Plamenné diskuse v kursech dalšího vzdělávání to ale dokládají: Sestry jsou si naprosto vědomy skutečnosti, že musí splnit protichůdné nároky. Jak postupovat u dementního pacienta s otevřenou ranou kontaminovanou MRSA? Izolovat se nedá, neustále si sundává obvaz a hygienická opatření nechápe. I když se mu vše vysvětlí a on všechno odkývá a přitaká každé větě, za pět minut vše zapomene. A nesmí se mu zamknout dveře, neboť jeho pokoj je vlastně jeho domov; konec konců není vězeň a pokoj není vězeňská cela. Když člověk provádí hodnocení individuálních životních okolností, je přinucen nebrat v úvahu poznatky o hygieně. Proto jsou také hygienické předpisy pro pečovatelské domovy v berlínském řetězci domovů a nemocnic méně přísné než pro nemocnice ve stejném řetězci. V plánu hygieny pro domovy seniorů z roku 2004 se k opatřením při výskytu MRSA uvádí: „V zásadě žádná izolace obyvatel domovů jako v nemocnici.“ Pro nemocnice to není jednoduché. Obyvatelé domovů jsou při přijetí na kliniku důkladně vyšetřeni, zda u nich není nákaza MRSA, a ta je často objevena. Izolovaná lůžka na izolovaných pokojích přinášejí nemocnicím ekonomické ztráty. Je to i časově náročnější, protože se personál musí převlékat do ochranného oděvu, než vstoupí na izolovaný pokoj. To jistě neslouží k tomu, aby se již tak komplikovaný vztah mezi nemocnicemi a domovy důchodců zlepšil. Bylo by ale pěkné, kdyby různé profesní skupiny v různých zařízeních měly více vzájemného pochopení a nepřisuzovaly hned druhým, že porušily řádnou péči. Neboť koncepce, teorie a modely ošetřovatelské péče nejsou žádná dogmata, nýbrž by měly být přizpůsobeny zvláštním danostem místa a individuálním vlastnostem pacientů.

(Hieber M. Hygienevoschriften. Heilberufe 60, 2008, č. 7, s. 64–65. Překlad: PhDr. Alena Štrajtová, alena.strajtova@volny.cz. Redakčně upraveno.)

 

• tisk
• předplatit si