Číslo 5 / 2009
České zdravotnictví a judaismus
Tento příspěvek přináší stručnou informaci o kulturních odlišnostech, které je v evropských zemích včetně České republiky třeba mít na paměti při ošetřování pacientů či klientů lázeňské péče, kteří náležejí k židovským ortodoxním pospolitostem. Jsou to odlišnosti založené na náboženských předpisech judaismu a při péči o ortodoxní věřící, kteří je striktně dodržují, je záhodno seznámit se aspoň s jejich podstatou a v co největší míře je respektovat.
Z praktického hlediska jde při ošetřování o tři hlavní oblasti, a to
1. plnění náboženských povinností,
2. hygienu,
3. stravování.
Evropská zdravotnická a lázeňská zařízení nejsou obvykle technicky vybavena tak, aby bylo možné zajistit všechny detaily náboženské praxe, které stanoví předpisy biblického a rabínského náboženského práva. Přesto je možné poskytnout klientům aspoň základní zázemí pro dodržování liturgických, hygienických a stravovacích zvyklostí. Poukazujeme tedy na ty momenty, kterým jsou česká zdravotnická zařízení schopna vyhovět. Na prvním místě přitom stojí nezbytný tolerantní přístup a pochopení zdravotnického personálu pro všechny zvláštnosti dané tradiční kulturou judaismu. Ochota a tolerance přispívají velmi podstatně ke spokojenosti pacientů a klientů a úspěšně doplňují profesní stránku léčby a ošetřování.
Plnění náboženských povinností
Judaismus náleží spolu s křesťanstvím a islámem k monoteistickým náboženským soustavám. Pojem „judaismus“ se přitom neomezuje pouze na víru, ale zahrnuje také rozsáhlý systém etických a nábožensko-právních norem, které mají svou platnost dodnes a dodnes se podle nich řídí každodenní životní praxe věřících Židů.
V dnešním judaismu existuje řada směrů od ultraortodoxního (chasidé) po zcela liberální, a navíc v diaspoře i v samotném Izraeli žije vysoké procento sekulárně zaměřeného židovského obyvatelstva. Způsob chování sekulárních Židů se v podstatě neliší od běžných evropských norem, zato je nutno dodržovat určitá pravidla v kontaktu s ortodoxními věřícími, kteří vedou tradiční způsob života včetně zachovávání náboženských příkazů. Přitom pro zdravotnickou a ošetřovatelskou praxi je velmi důležitá zásada, že veškerá pravidla je možné porušit, jestliže nastane situace ohrožení života.
Plnění náboženských povinností se týká především věřících mužů, ženy jsou od mnoha povinností osvobozeny. Základní náboženskou povinností každého věřícího Žida je modlitba, buď individuální (soukromá), nebo veřejná (v synagoze, v rámci synagogální bohoslužby). Poněvadž judaismus není náboženstvím církevního typu a organizace, není v něm zdůrazněna úloha kněze. Individuální i veřejná modlitba tak je věcí každého jednotlivce a každý dospělý muž může kdykoliv převzít funkce, které souvisejí s vykonáváním obřadů synagogální bohoslužby nebo svátků. Duchovní představitel obce – rabín – má především povinnosti učitele a duchovního rádce ve věci náboženského práva. Podmínkou konání veřejné bohoslužby je přítomnost deseti dospělých mužů – minjan (počet). Ve všední den i ve svátek se konají pravidelně tři denní modlitby – ranní, odpolední a večerní, při nichž se věřící obracejí k východu, tj. ideálně směrem k Jeruzalému jakožto tradičnímu kultovnímu centru.
V areálu zdravotnického zařízení není nutná existence synagogy, věřícím stačí zajistit dostatečné soukromí a dbát na to, aby na příslušnou dobu nepřipadla vyšetření, lázeňské kúry atd. Dále platí naprosté pochopení a respekt vůči modlícím se osobám, žádný náhodný svědek by neměl dát najevo překvapení nebo zvědavost. Platí to především pro ranní modlitbu, kdy si muži nasazují na hlavu a ruku tefilin (modlitební řemínky) a zahalují si hlavu a ramena talitem (modlitební šál). Tiché i nahlas recitované modlitby přitom věřící často doprovázejí rytmickými úklonami. Modlitba se neomezuje jen na pravidelné denní a sváteční hodiny, ale v ortodoxních společenstvích je spojena s řadou běžných životních úkonů, kdy se pronášejí krátké liturgické texty jako prosba o Boží pomoc nebo poděkování. Nejčastěji se můžeme setkat s přednesem požehnání před jídlem, před započetím cesty apod., a poděkování po jídle, po návratu z cesty atd.
Řád židovských bohoslužeb je přesně stanoven a vymezen střídáním dne a noci, všedních dnů a svátků. Podle tradičního (liturgického) židovského kalendáře den začíná předchozího večera a večer opět končí. Toto členění má význam pro trvání svátečního klidu. O všech židovských svátcích platí pro věřící zachovávání zákazu fyzické práce, s výjimkou situace, kdy by šlo o ohrožení života. Ke svátkům se jako nejpřednější počítá šabat (sobota), který uzavírá všední život každého týdne odpočinkem a duchovním obrozením při modlitbě a studiu náboženských textů. Židovský liturgický rok začíná na podzim. Kromě zachovávání zákazu fyzické práce platí v judaismu příkaz držet o některých svátcích půst: na Jom kipur a Devátý Av se drží celodenní půst, o polosvátcích se drží celý nebo poloviční půst. Konání této náboženské povinnosti záleží na zdravotním stavu, od přísného půstu jsou osvobozeni nemocní či příliš staří lidé, děti a těhotné ženy. Ke slavení svátků včetně šabatu náleží používání tradičních kultovních předmětů. Pacienti nebo lázeňští hosté mohou mít pro takovou příležitost vlastní drobné rituálie jako svícny, pohár na žehnání vína, pokrývku na sváteční chléb, kořenku apod.
Vedení všech zdravotnických a lázeňských zařízení, stejně jako hotelů, by mělo vyhovět nejzákladnějším zvyklostem spojeným se zákazem fyzické práce o šabatu a svátcích. Je to např. včasná příprava hygienických potřeb v koupelnách a umývárnách, asistence personálu při přivolávání výtahu tam, kde neexistuje jeho automatický provoz, příprava hotových jídel tam, kde se běžně servíruje švédský stůl atd. Samozřejmě i rodinný život se v ortodoxních společenstvích řídí striktními pravidly a zvyklostmi. Hlavou rodiny a náboženskou autoritou je otec, matce patří úcta a respekt. Obřady životního cyklu se odehrávají jak v rámci židovské komunity – náboženský obřad, tak v domácím prostředí – slavnostní hostina. Ve vztahu věřících židovských mužů a žen je základem důraz na cudnost a manželskou věrnost. Pro rodinné slavnosti, které by se mohly konat na půdě zdravotnických zařízení, platí totéž jako pro slavení svátků. Jejich hlavní částí je náboženský obřad, který se odehrává ve větším společenství věřících; výjimkou může být obřízka, která se ze zdravotních důvodů musí konat v mimořádném termínu.
Hlavními obřady životního cyklu jsou obřízka, bar-micva, svatba, pohřeb. Mužská obřízka je ustanovena v Tóře a patří k základním příkazům judaismu jako znak příslušnosti. Koná se osmý den po narození chlapce, a to i o šabatu a všech svátcích, protože pro primární náboženský úkon neplatí zákaz práce. Jestliže má dítě zdravotní problémy, je možné odložit obřízku o měsíc, ale ne na šabat nebo svátek. Obřízku vykonává mohel, který má náboženskou a chirurgickou kvalifikaci k tomuto úkonu, a obřad probíhá v synagoze (v ortodoxních komunitách) nebo v nemocnici za přítomnosti zástupců komunity. S obřízkou je spojeno zároveň pojmenování chlapce, dívky dostávají jméno při první návštěvě otce v synagoze po jejich narození. Bar-micva, bat-micva (syn smlouvy, dcera smlouvy) je obřad obdobný konfirmaci, kdy je třináctiletý chlapec přijat do náboženského společenství jako jeho plnoprávný člen. Obdobná slavnost pro dívky ve věku dvanácti let se prosadila teprve v minulém století. Svatebnímu dni předcházejí (mimo zásnub a sepsání svatební smlouvy) tři tradiční ceremonie, a to vyvolání ženicha v synagoze k předčítání z Tóry, očištění nevěsty v rituální lázni a týdenní oddělení snoubenců, kteří se uvidí teprve při odhalení nevěsty před vlastním obřadem. Rituální očištění nevěsty se koná několik dní před svatbou za asistence matky; sefardské (orientální) komunity je pořádají jako velkou slavnost, zatímco v aškenázských komunitách je přísně soukromé. Vlastní svatební obřad se koná pod svatebním baldachýnem v synagoze nebo ve zvláštním sále, případně (v souladu s historickou tradicí) na otevřeném prostranství v sousedství synagogy. Konečně při obřadech spojených s úmrtím hrají v ortodoxních pospolitostech významnou roli speciální židovské organizace – pohřební bratrstva, která zajišťují všechny části obřadu podle předepsaných pravidel. Kromě obvyklé liturgie jsou důležité hygienické postupy počínaje rituálním očištěním a úpravou mrtvého a konče umytím rukou na hřbitově po pohřbu. Tradiční ritus předpisuje pohřeb do čtyřiadvaceti hodin po úmrtí, v moderní době je možný i převoz těla, ale v co nejkratší době.
Hygiena
Judaismus klade důraz na očišťování před každou činností spojenou s náboženskými úkony. Jde přitom o jednoduché umytí rukou, ne o složitější rituál omývání, jako je tomu v islámu. Kromě přísného zachovávání běžných hygienických zvyklostí se rituální mytí rukou děje pravidelně před modlitbou a před jídlem, kdy se pronáší příslušné požehnání a poděkování za jídlo jako boží dar. Dalším stupněm rituálního očištění je vstup do speciální lázně, který židovské ortodoxní pospolitosti dodržují před začátkem šabatu, po nemoci, u žen při očištění nevěsty před svatbou a očištění po menstruaci. V židovské obci slouží těmto účelům mikve (rituální lázeň), která je dostupná i hostům. Současná mikve představuje moderní lázeňské zařízení, jehož centrem je ovšem tradiční bazének s předepsanou výškou vody, která musí pocházet z přírodního zdroje (dešťová, říční, mořská). Pokud není k dispozici dostatek přírodní vody, je dovoleno doplnit hladinu v mikve z vodovodní sítě, a podobně, jestliže v obci neexistuje takto vybudovaná lázeň, může ji nahradit blízká řeka nebo jezero. Před vlastním rituálním očištěním je nutné se umýt v běžné lázni – sprše, pak se věřící ponoří do bazénu. Ponoření musí být úplné, včetně vlasů až po temeno hlavy, a nic nesmí bránit přístupu vody k tělu; proto se v lázeňské přípravně odkládají veškeré šperky, odstraňuje se líčení, lak na nehtech, musí se také vyčistit zuby a vypláchnout ústa, rozpustit a rozčesat vlasy. Rituálnímu očištění v mikve je přítomen lázeňský, u žen lázeňská, kteří dohlížejí na správnost celého postupu, a jakmile proběhne podle regulí, prohlásí je za platné.
Jelikož zařízení rituální lázně se v evropských zdravotnických zařízeních běžně nepředpokládá, je třeba zajistit ortodoxním pacientům využití mikve v blízké židovské obci nebo umožnit bezpečný přístup k přírodnímu zdroji tekoucí vody v okolí.
Stravování
Stravovací zásady (kašrut, rituálně čistá příprava jídel) jsou rovněž stanoveny autoritami judaismu – Tórou, Talmudem – a na ně navazující středověkou rabínskou literaturou a ortodoxní věřící je striktně dodržují i všude mimo domov. V kašrutu se původně rozlišovaly nábožensky vhodné a nevhodné (čisté a nečisté) suroviny a potrava v obecném smyslu, nyní jde především o dodržování rituálně čistého a nečistého v jídelních předpisech. K nejzákladnějším pravidlům patří zákaz mísit mléčné a masité pokrmy či suroviny k jejich přípravě, dále naprostý zákaz požívání krve a při zpracování masa rozlišování čistých a nečistých zvířat podle ustanovení legislativních partií Tóry.
Zákaz míšení mléčného a masitého vyžaduje mj. používání dvojí sady nádobí pro přípravu a podávání jídel, v kuchyni mají být dvě lednice, dva oddělené pulty na přípravu surovin atd. Dále je při sestavování jídelníčku nutné dbát na dobu, kdy se smějí podávat jednotlivé pokrmy: obecně platí, že masité je dovoleno jíst nejméně půl hodiny po mléčném, ale mléčné až 3–6 hodin po masitém, přičemž uvedené intervaly se mohou lišit podle zvyklostí v jednotlivých komunitách.
Zákaz požívání krve znamená použití masa pouze z rituálně zabitého zvířete, kdy sám předepsaný způsob porážky zaručuje odchod krve. Před vlastní přípravou se maso ještě „košeruje“ nasolením a máčením, aby všechny zbytky krve vytekly. Nákup masa z rituálně zabitých zvířat a drůbeže je zárukou, že do kuchyně přijde skutečně maso „košer“, tj. čisté. Na druhé straně je nutné mít aspoň přehled o tom, které druhy živočichů patří mezi „košer“: jsou to domácí býložravci (skot, kozy, ovce), domácí drůbež a běžné ryby, tj. ty, které „mají ploutve a šupiny“. Obecně je známo, že judaismus zakazuje jíst vepřové maso, ale tento zákaz se týká i dalších zvířat, která „nemají rozpolcené kopyto a/ nebo nepřežvykují“. Z ryb není dovolen např. úhoř a podobně také mlži a mořské plody, protože Tóra zakazuje požívat plazy a vše, co se plazí. Naopak na nákup a zpracování ovoce a zeleniny se žádné omezení nevztahuje, a proto příslušníci ortodoxních komunit, kteří se zdržují mimo své prostředí, často volí vegetariánské stravování a jídlo si připravují sami z místních zdrojů. Zvláštnosti ve stravování znamenají pro zdravotnickou praxi jednu z nejdůležitějších položek v organizaci ošetřování židovských ortodoxních pacientů a zajišťování košer stravy vlastními silami může být velmi složité. Místní židovské obce sice mají seznamy rituálně čistých surovin a potravin a případně je mohou prodávat, ale hlavní problém představuje úprava jídel při zachování všech zásad kašrutu. Je totiž nutné, aby příslušná kuchyně vyhovovala co do uvedených technických podmínek a zároveň aby se jídlo připravovalo pod náboženským dozorem. Z těchto důvodů je jednodušší dovážet pro pacienty hotové obědy a večeře z některé židovské obce. To ostatně platí také pro výjimečné události, které se případně mohou odehrát v době hospitalizace nebo lázeňského pobytu pacienta, jako např. rodinné oslavy při obřízce, bar micva nebo svatbě. Jsou to ovšem události zásadního náboženského významu, při nichž jsou přítomni zástupci židovské komunity, a jestliže mají proběhnout na půdě zdravotnického zařízení, doporučuje se všechno předem konzultovat.
Jiná specifika
Závěrem uveďme, že k odlišnostem daným tradiční kulturou judaismu patří neodmyslitelně zvláštnosti, které lze označit jako vizuální, např. styl odívání a způsob chování ve společenském styku, přičemž právě otázky komunikace jsou pro ošetřovatelskou praxi důležité. V oblasti odívání je nejnápadnější stálé pokrytí hlavy, které zachovávají muži ve všech směrech judaismu kromě liberálního; je to čepička (kipa, jarmulka), klobouk, v chasidských pospolitostech široký klobouk s kožešinovým lemem (štrajml). Vdané ženy obvykle nosí pokrývku hlavy v synagoze a při svátečních obřadech, svobodné mají hlavu nepokrytou. Příslušníci ultraortodoxie (chasidé) jsou i v tomto striktnější a udržují tradiční styl odívání, jehož charakteristickým znakem je oblečení maximálně zakrývající postavu, a to u mužů i žen, bez ohledu na roční období. Vdané ženy dbají o zakrytí vlasů buď stálou pokrývkou hlavy (klobouk, čepec, šátek), nebo parukou, přičemž obličej zůstává odhalen.
Se vztahem mužů a žen souvisí co nejzdrženlivější chování. Např. při pozdravu a představování ortodoxní muži vůbec nepodávají ženám ruku, tedy ani Židovkám, kromě manželky a žen v rodině; tato zásada má kořeny v biblických předpisech o možném rituálním znečištění muže třeba neúmyslným kontaktem s menstruující ženou. Muži si vzájemně ruce podávají, ženy rovněž, a to i příslušníkům jiných vyznání nebo původu. Proto je při seznamování s ortodoxními klienty vhodná zdrženlivost, při podávání ruky se doporučuje taktně počkat na signál z jejich strany a nepozastavovat se nad tím, že se klient třeba jen lehce ukloní.
Pravidlo vyhýbat se dotyku osob druhého pohlaví má kromě běžného společenského dopadu velkou důležitost při ošetřování. I v Izraeli mají ortodoxní pacienti právo požadovat ošetření nebo vyšetření příslušníkem stejného pohlaví, a totéž pravidlo by mělo platit – s ohledem na náboženské cítění pacientů – také ve zdravotnických zařízeních v Evropě. Muže by měl vždy ošetřovat muž (lékař, masér atd.), ženu opět žena. V případě, že vyšetření nebo ošetření ženy musí poskytnout muž, je u výkonu přítomen manžel či jiný člen rodiny, jinak musí asistovat sestra nebo jiný člen zdravotnického personálu. Důvodem je zabránit, aby žena a muž, dokonce neŽid, zůstali v místnosti sami. Výjimku z tohoto zvykového pravidla tvoří opět situace, kdy by šlo o ohrožení života.
Otázky k zamyšlení
1. Jaké předpoklady by mělo splňovat zdravotnické nebo lázeňské zařízení ve vztahu k ortodoxním židovským klientům?
2. Jaké předpoklady (kromě profesní kvalifikace) by měli ve vztahu k ortodoxním židovským klientům splňovat lékaři, sestry a ošetřovatelé?
3. V kterých oblastech mohou česká zdravotnická a lázeňská zařízení vyhovět náboženským a etickým zvyklostem těchto klientů?
4. Jak konkrétně může jejich náboženským a etickým zvyklostem vyhovět vaše zařízení (ordinace praktického lékaře, ordinace specialisty, nemocnice, lázně)?
Základní literatura a audiomateriál, doporučené k podrobnějšímu studiu:
• Židé – dějiny a kultura (ed. L. Pavlát). Praha: Židovské muzeum, 3. doplněné vydání, 2005 (publikace obsahuje podrobný přehled židovských dějin, myšlení, tradic a zvyků od biblických dob do současnosti a v závěru má obsáhlý seznam literatury vydané v češtině)
• Slovník judaik (E. Kosáková a kolektiv autorů). Praha: Židovské muzeum, 2004.
• Dějiny Židů v Čechách a na Moravě. Vzdělávací CD-ROM pro studenty středních škol. Praha: Židovské muzeum, 2000 (audiovizuální CD obsahuje mj. přehled náboženských svátků a tradic, slovníček hlavních termínů a ukázky židovské hudby)
Doc. PhDr. Jiřina Šedinová, CSc. Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK, Praha
Ilustrační fota z knihy V. Sadka, J.Šedinové a J. Machta: Pražské ghetto. Praha: Olympia, 1991 (7), a Eva Wićazová (1)
