Kursy na první státní ošetřovatelské škole

Naše první státní ošetřovatelská škola neposkytovala pouze kvalifikační vzdělání pro výkon práce ošetřovatelek. zajišťovala i vzdělávání v kursech.

Ve třetím roce svého působení škola pořádala tři kvalifikační kursy.

1. Stálý kurs pro výcvik ošetřovatelek nemocných z povolání na sestry pro veřejnou sociální péči. Kurs byl určen pro diplomované ošetřovatelky, aby se mohly uplatnit jako specialistky ve veřejném zdravotnictví, zejména ve službě pro tuberkulózní nemocné a ve službě pro kojence. Kurs trval šest měsíců. Teoretická nebo praktická výuka se konala každý den. Posluchačky praktikovaly v ústavech a v nově zřizovaných ambulancích a poradnách. Součástí výuky byly exkurse do zařízení pro péči o různě postižené děti a do dalších ústavů. Požadavky k přijetí:

• intelektuální schopnosti pro službu ve veřejné oblasti, porozumění pro sociální práci;

• předchozí odborné vzdělání – diplom dvouleté ošetřovatelské školy;

• předchozí odborná praxe ošetřovatelky – uchazečky musely absolvovat tříletou odbornou praxi ošetřovatelky na lůžkovém interním a kojeneckém oddělení a na oddělení šestinedělek. Část praxe u lůžka mohla být doplněna během kursu.

Uznávalo se i absolutorium dvouleté sociální školy společně s kursem pro ošetřování nemocných. Posluchačky bydlely v internátě v Salmovské ulici v Praze II.

Školné se platilo 10 korun měsíčně. Ošetřovatelkám, které pracovaly ve všeobecné nemocnici na Karlově náměstí, zůstaly zachovány jejich finanční příjmy po celou dobu trvání kursu. Ostatním účastnicím kursu poskytlo ministerstvo vnitra finanční výpomoc ve výši 50 korun za měsíc.

U tohoto postkvalifikačního kursu můžeme sledovat první krůčky specializačního vzdělávání sester, které se v plné míře začalo realizovat v Brně (nynější NCONZO) a v Bratislavě od roku 1960. Mimochodem sociálně zaměřené kursy byly u ošetřovatelek velmi oblíbeny a vítány s nadšením. Absolventky kursů se uplatňovaly v postupně zakládaných poradnách pro děti, matky, těhotné ženy, pro nemocné tuberkulózou apod. Poradenská práce byla do značné míry samostatná a rozmanitá a naplňovala ošetřovatelky uspokojením z dobře vykonávané práce. Sociální oblast byla shledávána jako naprosto ideální pro seberealizaci odborně vzdělaných ošetřovatelek.

2. Výcvik v ošetřování zdravých a nemocných kojenců, v péči o kojence a malé děti. Podmínky k přijetí byly stejné jako pro dvouleté kvalifikační studium diplomovaných ošetřovatelek (viz Florence č. 9, strana 15-16). Tato příprava trvala jeden rok.

3. Kurs pro výcvik pomocných ošetřovatelek nemocných (válečných ošetřovatelek) na diplomované ošetřovatelky byl poprvé otevřen v roce 1919. Kurs trval devět měsíců, zahrnoval teoretickou i praktickou výuku.

Požadavky k přijetí:

• stejné, jako požadavky k přijetí do ošetřovatelské školy;

• tříletá praxe pomocné ošetřovatelky u lůžka nemocných ve vojenských zdravotních ústavech, ve spolkových, záložních nemocnicích nebo v civilních nemocničních ústavech.

Praktická část výcviku se realizovala ve Všeobecné nemocnici, v Zemském nalezinci v Praze, v České dětské nemocnici. Výcvik byl bezplatný, zaopatření posluchaček (stravování, praní prádla) zajišťoval internát. Ministerstvo vnitra poskytovalo účastnicím kursu finanční výpomoc nejvýše 30 korun měsíčně. Po ukončení kursu začaly ihned pracovat ve Všeobecné nemocnici, stejně jako absolventky dvouletého školení. Diplomované ošetřovatelky nevítaly žádnou formu zkrácené studia či krátkodobé kursy s nadšením. Argumentovaly tím, že se ošetřovatelka musí na svou práci komplexně připravit během dvouletého studia. Tudíž kursy nemohou nahradit plnohodnotné studium. Navíc v praxi nebylo jasné, které výkony spadají do pravomoci diplomovaných ošetřovatelek, nerozlišovalo se mezi hrubým úklidem a ošetřovatelskými činnostmi. Diplomované i pomocné ošetřovatelky dělaly všechny všechno, což snižovalo postavení vzdělaných ošetřovatelek.

Změny ve výuce dvouletého studia

V roce 1930 byly změněny podmínky k přijetí do ošetřovatelské školy. Školné za dvouleté studium včetně internátního poplatku se zvýšilo ze 3000 Kč na 6000 Kč. Byl omezen počet stipendijních míst na státní útraty. Kapesné, doposud poskytované žákyním 2. ročníku, bylo zrušeno. Ošetřovatelská škola propůjčovala přednáškovou místnost a všechny učební pomůcky k přednáškám a demonstracím pro krátkodobý kurs ošetřovatelské techniky. Ten byl pořádán pro praktické ošetřovatelky zaměstnané ve všeobecné nemocnici a v nemocnici na Vinohradech. Během let docházelo ke změnám učební osnovy. Jisté úpravy učinila miss Parsons v době svého působení na škole ve 20. letech. Mnohé z nich se ukázaly jako ne příliš efektivní. Jak vypadala učební osnova z roku 1941, můžeme vidět na obrázku. Poměr teoretické a praktické výuky činil 1 : 7. Praktická výuka zaznamenala od doby svého vzniku značný posun kupředu. V počátcích působení ošetřovatelské školy dívky praktikovaly na základních odděleních nemocí vnitřních, chirurgie, na dětském a ženském oddělení Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. V roce 1941 byla realizována praktická výuka na těchto ústavech: Všeobecná nemocnice, Zemský ústav péče o dítě, Zemská porodnice, Zemský ústav pro choromyslné, Sociální ústavy města Prahy.

Výuka ošetřovatelské techniky a praktická výuka

Po dobu sedmdesáti dnů docházely žákyně na oddělení nemocí vnitřních, na chirurgické oddělení, kde měly tzv. denní službu pokojovou a noční služby. V dětské nemocnici konaly denní pokojovou službu, docházely na ambulanci a do poradny pro vrozené krevní choroby. Zde praktikovaly 21 dní. Praxi v sociálních ústavech nekonala pro časové omezení všechna děvčata. Ty šťastnější se seznámily s prací v poradně pro matky a děti do 14 let, v jeslích, v rodinách. V Ústavu pro choromyslné probíhala praktická výuka na pokojích nemocných po dobu 30 dnů. V rámci teoretického předmětu „dieta v nemoci“ bylo zajištěno praktikum v kuchyni, kde se dívky seznamovaly s vařením diet po dobu 22 hodin (výčet pracovišť není vyčerpávající).

Výuka ošetřovatelské techniky probíhala v odborné učebně, která byla postupem let zřízena a vybavována potřebnými pomůckami, včetně ošetřovatelského modelu člověka.

Po řádném probrání učební látky v prvním semestru 1. ročníku docházely žákyně po šestičlenných skupinkách za vedení sestry představené a obou školních sester na ranní práce do nemocnice. Postupně se přidával počet „pracovních“ hodin, takže žákyně praktikovaly celé dopoledne nebo odpoledne. Poté, co se dostatečně seznámily s problematikou školní stanice, nastoupily celodenní směnu.

Škola požadovala z každého oddělení písemné hodnocení žákyň. Nevychovávala pouze ke kvalitní instrumentální ošetřovatelské péči. Dívky byly vedeny k tomu, aby si vypěstovaly opravdový vztah k lidem, zejména k opuštěným, zanedbaným, a k ohroženým dětem. To se lze naučit pouze u lůžka nemocného. Jak napsala Emilie Ruth Tobolářová: „Kdo neviděl na vlastní oči a neošetřoval ubožáka, který trpěl např. tuberkulosou, příjicí nebo rakovinou v nejpokročilejších stádiích, nedovede si plně představiti, co znamená prevence a zachraňování člověka v začátcích choroby.“

Vybraní lékaři, učitelé na ošetřovatelské škole

Jedním z vážených lékařů, který vyučoval dlouhá léta na ošetřovatelské škole, byl prof. MUDr. Karel Weigner (10. 4. 1887 – 20. 11. 1937). Sledoval vývoj ošetřovatelské školy od jejích počátků a zasloužil se o rozvoj ošetřovatelství v několika směrech. Byl členem kuratoria ošetřovatelské školy od jejího založení, později jejím místopředsedou a předsedou po dobu 10 let. Když byla škola převzata do státní správy a kuratorium bylo rozpuštěno, stal se předsedou Poradního ošetřovatelského sboru (ustanoven v roce 1930 při ČSČK ve spolupráci se Spolkem diplomovaných sester). Současně byl čestným členem Spolku diplomovaných sester, jehož činnost se zájmem sledoval. Podílel se na tvorbě učebních osnov školy. Přednášel anatomii již prvnímu ročníku roku 1916. Tobolářová si považuje za štěstí, že měla možnost vidět pana profesora několik dnů před jeho smrtí. Ošetřovala ho žákyně 2. ročníku a sestra Anna Rypáčková. Prof. Weigner držel Ruth Tobolářovou za ruku a zvolna řekl: „Dobře je vedete. To si člověk teprve uvědomí, j a k j e t o d ů l e ž i t é (zvýrazněno Tobolářovou) – vždyť je vlastně celý den v rukou ošetřovatelky!“ Tobolářová ještě dodává: „A i když někdy nebyl spokojen nebo vytýkal, vždy jsme cítily, že upozorňuje a vytýká přítel. Byl nadevše ušlechtilý člověk a veliký zastánce sester. Hlubokou bolest, kterou cítíme nad jeho ztrátou, je těžké vypsati slovy.“

Prof. MUDr. Josef Pazourek byl ustanoven učitelem na ošetřovatelské škole v roce 1921. Byl manželem d. s. Marie Nápravníkové-Pazourkové, která se stala první civilní sestrou představenou v Masarykových domovech (dnešní Thomayerova nemocnice). Jak profesor Pazourek vzpomíná na své počátky vyučování? „Když jsem tehda vstoupil do posluchárny na gynekologické klinice, abych pronesl svou první přednášku sestrám, přiznávám se, že jsem byl poněkud bezradný, neboť seznámiti sestry s ošetřováním chorých žen za několik hodin byl úkol poněkud nesnadný. Ale již při prvních přednáškách jsem si uvědomil, že čím větší budou znalosti sester, tím lepší bude jejich práce k dobru našich nemocných... Měl jsem obavy, že rozšířené látce přednášek budou se sestry učiti nesprávně, nazpaměť, a nebudou mnohým věcem rozumět. Ale velký zájem sester mě přesvědčil, že sestry správně pochopily moje výklady. Pro mě bylo největší odměnou, když jsem poznal, že se sestry neučily proto, že chtěly umět při zkoušce, ale aby co nejvíce získaly pro praxi.“

Prof. Pazourek nevyučoval pouze pro znalosti, ale i pro porozumění věci. Jeho snahou bylo vychovávat žákyně k správnému učení, správnému myšlení a tříbení charakterových vlastností. Byl toho názoru, že sestra musí uplatnit individuální přístup ve své práci, nejen provádět slepě nařízení. Sestra má podle něj se zájmem přemýšlet o své práci, jak by nejlépe daný úkol provedla, aby prospěla nemocnému. Tedy v práci sestry odmítal mechanickou rutinu. Kladl důraz i na vysokou mravní úroveň sester, která společně s radostným postojem k práci, s vlídností je to, co činí ošetřovatelku sestrou nemocných.

Jedna zajímavost na závěr

Na II. sjezdu diplomovaných sester ošetřovatelek v roce 1932 MUDr. J. Urbánek, šéf zdravotní služby Vítkovických železáren a řídící primář závodní nemocnice, podotýká, že by bylo záhodno, aby bylo ošetřovatelství na lékařských fakultách přednášeno medikům. Tento požadavek byl zdůrazňován na mezinárodním nemocničním kongresu ve Vídni v roce 1931.

Mgr. Jana Mlýnková, ÚTPO 1. LF UK, Praha

Literatura u autorky

 

• tisk
• předplatit si