Když stůně duše

Pracuji na jednotce intenzivní péče chirurgické kliniky 2. LF UK a ÚVN jako všeobecná sestra. V naší profesi se nesetkáváme jen s bolestí fyzickou po prodělaných operačních výkonech, úrazech, s bolestí související s léčbou nádorových onemocnění, ale i s bolestí mnohdy neviditelnou, pro mnohé těžko rozpoznatelnou, bolestí duše.

Pro napsání tohoto článku jsem se rozhodla po absolvování dvou kursů, které se tímto tématem zabývaly. Byly to kurs psychosociálních dovedností a kurs s tématem traumatu. Obsahem kursu Trauma jsou možnosti rozpoznávání traumatu a péče o traumatizované osoby.

Trauma se kolem nás vyskytuje v mnohých podobách jak v soukromém, tak profesním životě. Vzniká působením vnějšího činitele (nemoc, úraz, pohlavní zneužití), jsou při něm vyřazeny nebo zablokovány biologické a psychické adaptační mechanismy člověka. Trauma je tou částí přirozeného fyziologického obraného procesu, který nebyl dokončen, kdy nervový systém člověka není poškozený, nýbrž je v nerovnovážném stavu. To znamená, že po stresu nepřichází řešení ani úleva. Problém zůstává (Nevím si rady! Co s tím?! Co bude dál?!). Znamená prudký zásah do normálního fungování systému rodiny, těla. Vzniká velmi silný emoční nápor a panika. Jsou známy dva typy traumatu, šokové a vývojové (dlouhodobé).

Šokové trauma

Chci se zaměřit na trauma šokové, při kterém reagujeme buď pasivně, nebo aktivně. Aktivní reakce je prudká, obvykle nepřiměřená a pro mnohé nepochopitelná. Reaguje zde celé tělo, dochází k tzv. výbuchu emocí (neutěšitelný pláč, někdy až agrese, křik). Somatické reakce způsobují změny fyziologických funkcí, tachykardii, hypertenzi, tachypnoi nebo i hypoglykémii. K aktivní reakci patří i pocity horka. Tato šoková reakce má neději na dobrou intervenci zvenčí, léčbu a dobrou prognózu.

Při pasivní reakci, tzv. „mrtvý brouk“, se pacient stáhne do sebe, mlčí, dívá se skrze vás, neslyší a nevnímá dění kolem sebe. Somaticky se objevuje pocit zimy, hypotenze, sklon k mdlobám, nauzea a tinitus. Není schopen pohybu, komunikace, koordinace pohybů a uvolňují se svěrače.

Pokud se tato reakce v průběhu několika hodin, maximálně po jednom až dvou dnech, obrátí do aktivní, je to v pořádku a prognóza je také optimistická. Pokud se tak nestane, vyvíjí se těžko řešitelné trauma dlouhodobé. Po reakci aktivní či pasivní krátkodobé pacient pociťuje brzy úlevu. Všeobecně platí, že čím rychlejší reakce, tím rychlejší úleva.

Kazuistika

Pacientka, 45 let, první den po operačním výkonu s diagnózou inoperabilní kolorektální karcinom. Tento výsledek operace neočekávala, věřila v úspěch. Bohužel ani nejmodernější zobrazovací metody nedokázaly rozsah onemocnění odhalit. Lékař operatér pacientce velice citlivě vysvětlil situaci a seznámil ji s plánem léčby ve spolupráci s onkology.

Ve tři hodiny ráno (pacienty máme trvale napojeny na monitory) zjišťuji odchylky ve fyziologických funkcích, případnou tachykardii a hypertenzi. Šla jsem se přesvědčit, zda nedošlo k nějaké pooperační komplikaci. Už při prvním kontaktu s pacientkou si všímám třesu jejího těla, těkavého pohledu, nekoordinovaných pohybů rukou. Paní mi nebyla schopna odpovědět na otázky, zda pociťuje bolest či zda něco nepotřebuje. Právě u ní probíhala akutní šoková reakce, které předcházela po celý den reakce pasivní. Pacientku doslova bolela duše, cítila obrovský strach ze smrti, z budoucnosti, nechápala tvrdou realitu a nevěřila „vlastním uším“. Nebyla schopna ani plakat. Nějak instinktivně a proti všem hygienickým předpisům jsem si sedla k pacientce na postel a chytila ji za ruku. Po chvilce se rozplakala a začala ze sebe chrlit své obavy. Později usnula a spala až do rána. Po dohodě s lékařem a pacientkou jsme ráno kontaktovali naše psychologické oddělení. Toto je ukázkový případ traumatu, které po počáteční utlumené reakci přešlo v aktivní šokovou reakci.

Co může sestra udělat

Poskytnutí bezpečného prostředí, tepla a pocitu sounáležitosti může mít zásadní vliv na další vývoj léčení a na psychický stav. Nedoporučuje se konejšit větami typu „To bude dobré“, „Neplačte“, „Já vím, jak se cítíte“. Ty často vyvolávají vztek a prostředí nedůvěry. Pokud je to možné, nenecháváme pacienta samotného. Je vhodné (se souhlasem pacienta) zapojení rodiny a třeba i přátel, pokud si to pacient přeje. Vyslechněme jeho pocity, podpořme ho a nechme vyventilovat emoce. Tyto reakce můžou přijít ve vlnách i několik dní po sobě, kdy se střídají s uvolněním a pocitem optimismu. Pokud je to možné, je vhodné se souhlasem pacienta kontaktovat psychologa či psychoterapeuta, který se o bolavou duši dále postará i po propuštění domů. Z vlastní zkušenosti vím, že traumatem nepro- cházejí jen samotní pacienti, ale i jejich rodiny a přátelé. Tady víc než jinde platí, že ve dvou se to lépe táhne a že se vyplatí táhnout za jeden provaz. Dostala jsem odpovědi na spoustu otázek. Už vím, že když se se mnou pacient hádá, zda lék dostal, či nikoli, může to být proto, že se u něho začíná vyvíjet trauma. Pacienti velice často mívají krátkodobé výpadky paměti, objevují se vizuální fantazie a mikrospánek. Jednoduše podání léku zaspí nebo se jim zdálo, že lék již dostali.

Já říkám: „Když je nemocná duše, stůně celé tělo.“ A od toho se odvíjí průběh a výsledek léčení. A mysleme také na sebe, naučme se odpočívat a relaxovat. 

Dana Krásová, Chirurgická klinika 2. LF UK a ÚVN

 

• tisk
• předplatit si