Hluk na operačním sále a jeho vliv na pohodu pracovníků a komunikaci

Zvýšený hluk na operačním sále může ohrožovat bezpečnost pacienta a vyvolávat u personálu stres. Ve studii, do níž bylo zahrnuto devět nemocnic, byl měřen hluk pozadí a průměrný hluk během operací v různých chirurgických oborech a bylo zjištěno, že tento hluk je vyšší než hladina hluku doporučovaná WHO pro nemocniční prostory, v nichž probíhá péče o pacienty. U operací, u nichž sestry odpovídaly také na otázku, jak slyšely tichou, normální a hlasitou řeč, byla odhadnuta úroveň rušení hovoru a bylo zjištěno, že sestry a další pracovníci museli značně zvyšovat hlas, aby jim bylo dobře rozumět.

Úvod

Poznámka k měření

Nejdříve je třeba představit základní jednotku měření zvuku, decibel (dB). Je to logaritmická jednotka měření a používá se proto, že lidské ucho je schopno vnímat široký rozsah hladin akustického tlaku. Použití logaritmické škály toto měření usnadňuje. Například každé zvýšení o 10 decibelů představuje přibližně zdvojnásobení vnímané hladiny zvuku, to znamená, že zvuk o intenzitě 60 dB je vnímán přibližně jako čtyřikrát hlasitější než zvuk o intenzitě 40 dB. Rovněž je třeba poznamenat, že průměrné hladiny akustického tlaku (Leq), také označované jako průměrné hladiny hluku, jsou obvykle měřeny na korigované (A-weighted) decibelové škále, která odfiltrovává frekvence pod 1 kHz, aby co nejlépe odrážela to, jak lidské ucho vnímá hluk.

Východiska

Vlivu hluku v nemocnicích včetně operačních sálů je věnováno stále více pozornosti, i když, jak vyplývá z přehledového článku z roku 2005, výzkum hladiny hluku v nemocnicích je prováděn už přes 40 let. V uvedeném článku, který se pokouší zjistit průměrnou hladinu hluku v nemocnici v různých dobách, uvedli vědci souhrnný přehled literatury zabývající se hlukem v nemocnici a využívali výsledky z různých studií, aby odhadli průměrnou hladinu hluku v nemocnici v denní a noční době v letech 1960 a 2004, stejně jako zvýšení hladiny hluku za rok (Busch-Vishniac, 2005). Uvedli, že průměrný hluk v denní době, uváděný v publikovaných studiích, byl v roce 1960 57 dB(A) a v roce 2004 se zvýšil na 72 dB(A). Průměrný hluk v noční době byl v roce 1960 42 dB(A) a do roku 2004 došlo ke zvýšení na 60 dB(A). Tyto hladiny překračovaly WHO doporučené denní a noční hladiny hluku 35 dB(A) a 30 dB(A), a to i v roce 1960. Od roku 1960 do roku 2004 docházelo ke zvýšení denní hladiny hluku o 0,38 dB ročně a noční hladiny hluku o 0,42 dB ročně. Logická otázka zní: Dá se očekávat, že toto zvyšování hladiny hluku bude pokračovat?

Podle dvou nedávno publikovaných studií se zdá, že hladiny hluku na operačních sálech jsou ještě o něco vyšší než tyto průměrné hladiny hluku v nemocnici. Například v jedné studii z roku 2004, v níž byl hluk měřen pouze na ortopedických operačních sálech, se průměrný hluk (Leq) pohyboval od 74,8 do 82,1 dB(A). V jiné studii z roku 2007, v níž byl hluk měřen na operačních sálech různých chirurgických oborů, se uvádí, že největší hluk je na ortopedickém operačním sále – 66,3 dB(A), pak následuje neurologie s 64,5 dB(A) a urologie s 63,6 dB(A). Tato studie uváděla také špičkové hodnoty neboli velmi hlasité zvuky přesahující 100 dB. (Není známo, jaký dopad mají tyto velmi hlasité zvuky ani jaký mají vliv na poškození sluchu, ale tyto špičkové hodnoty zcela jistě znamenají zvuky, které mohou pracovníky vylekat nebo odvést jejich pozornost.)

Hlukem vyvolaná ztráta sluchu, která je spojena s průměrným denním vystavením hluku silnějšímu než 80 dB, se při vystavení průměrnému hluku na operačním sále nepředpokládá. Přesto byla v předchozí studii ztráta sluchu u ortopedických chirurgů připisována dlouhodobému vystavení ucha hluku vrtaček a pilek používaných při operacích. Tento hluk často přesahuje 100 dB, ale pouze po krátké časové úseky. Nicméně zvážíme-li, že Úřad pro bezpečnost práce (Health and Safety Executive) uvádí, že vystavení ucha hluku 107 dB(A) po dobu jedné minuty je stejné jako vystavení ucha hluku 80 dB(A) po dobu 8 hodin, může dlouhodobé vystavení ucha hluku elektrických zařízení produkujících velký hluk každý den po mnoho let vést ke zhoršení sluchu. Hluk v rozmezí 60–70 dB(A), který je zřejmě na operačních sálech běžný, je třeba spojovat spíše s problémy bezpečnosti pacienta a pracovním stresem zaměstnanců. Jasněji řečeno, studie prokázaly, že aby bylo slyšet 90 % slov, musí být vyslovena o 10–15 dB hlasitěji, než je průměrná hladina hluku v daném prostředí. Když je hluk na operačním sále asi 65 dB(A), personál na operačním sále musí zvýšit hlas na 80 dB(A), aby mu bylo dobře rozumět – zejména když obvykle komunikuje přes masku. Proto by mohlo snadno dojít k chybné komunikaci, a to, že lidé musí mluvit hlasitě – až 80 dB(A) – může mít za následek napětí a únavu, aspoň během některých úseků operace. Rozmanité důvody, které jsou považovány za příčiny vzniku chyb a nežádoucích událostí v chirurgii, nebyly dosud zcela zpracovány, ale protože práce v chirurgii je často složitá a kognitivně náročná, úroveň hluku zhoršující srozumitelnost vyžadující značné zvyšování námahy při mluvení a hlukové špičky, které mohou rušit, představují problém.

Je nutné vzít v úvahu, že ke zvýšené hladině hluku přispívají určité aspekty chirurgie a prostředí operačních sálů. Například na podlahy, pulty a stěny jsou používány rezistentní materiály, které umožňují častou a snadnou dezinfekci; chirurgické nástroje jsou běžně vyráběny z kovu, aby vydržely manipulaci při čištění; místnosti jsou relativně malé. V důsledku používání tvrdých materiálů a relativně malých místností se vyskytují delší doby dozvuku, což znamená, že trvá déle, než se zvuk rozptýlí. Špatně zkonstruované a špatně fungující ventilační systémy mohou také přispívat ke zvýšení hladiny hluku. Na operačních sálech by se vzduch měl vyměnit za hodinu víckrát než na ostatních nemocničních odděleních a vzduch musí procházet přes účinné filtry, aby se snížilo riziko infekce chirurgické rány – tyto požadavky představují vyšší nároky na ventilační systémy, které jsou hlučnější, pokud nepracují optimálně.

Cíle a metody

Cílem této studie bylo vypočítat průměrnou a špičkovou hladinu hluku a získat informace o jeho spektrálních vlastnostech. Dalším cílem bylo získat informace o tom, jak sestry vnímají snadnost komunikace při operacích v různých chirurgických oborech. K měření hluku při operacích byl používán mikrofon umístěný na stole asi metr od stěny a 1,20 m nad zemí. Mikrofon byl připojen ke kalibrovanému hlukoměru Larson Davis 824 (obr. 1), nastaveném na pomalé odečítání hodnot. Výzkumní pracovníci si pokaždé od chirurgů vyžádali souhlas k měření hluku při operaci po dobu minimálně 15 minut. Byly vybírány jak plánované, tak neodkladné operace, které probíhaly od 8 do 18 hodin v pracovních dnech od července 2004 do července 2006. Mimo dobu operace byl u více než 90 % operačních sálů, na nichž byl měřen hluk během operace, měřen rovněž hluk pozadí.

Údaje o hluku, zjištěné při měřeních, byly na konci dne staženy do počítače pro pozdější analýzu. Jakmile bylo shromažďování údajů dokončeno, byly pro jednotlivé chirurgické obory stanoveny průměrné korigované (A-weighted) hladiny hluku (Leq) a nekorigované špičkové hladiny hluku a jejich rozsah. U operací, u nichž byly údaje o hluku v oktávových kmitočtových pásmech 500, 1000 a 2000 Hz a u nichž sestry odpovídaly na otázku: Slyšela jste během této operace dobře (vyberte jednu možnost): tichou řeč, normální řeč, nebo hlasitou řeč?, byly také stanoveny úrovně rušení hovoru (preferred speech interference levels – PSIL).

Výsledky

Měření hluku

Celkem bylo měření hluku trvající minimálně 15 minut provedeno během 365 operací na 57 operačních sálech v 9 nemocnicích ve třech městech provincie Ontario. V tab. 1 je uvedena distribuce měření hluku podle šesti kategorií trvání v rozsahu od 15–30 minut do 120–208 minut. Aby bylo možné vyhovět doporučení amerického Národního institutu pro bezpečnost a zdraví při práci, aby byl hluk při práci měřen minimálně po 70 % doby expozice, bylo oněch 87 měření, která trvala minimálně takto dlouho, vyčleněno z celkového počtu 365 měření, která jsou uvedena také (tab. 1).

Celkem 6 % všech provedených měření trvalo 15–30 minut, 68 % měření trvalo 30–60 minut, 18% měření trvalo 60–90 minut a 8 % měření trvalo více než 90 minut. V souboru měření hluku, trvajících minimálně 70 % intraoperační fáze, trvalo 53 % měření minimálně 60 minut.

Hluk pozadí

Měření hluku pozadí na operačních sálech probíhalo mimo dobu operace, když byly ještě v chodu ventilační systémy, a trvalo 5–15 minut. Tab. 2 uvádí průměrnou hladinu hluku pozadí (Leq) a obr. 2 znázorňuje průměrné hladiny hluku pozadí podle oktávového kmitočtového pásma ve třech nemocnicích, kde proběhlo přes 50 % měření hluku, trvajících minimálně 70 % intraoperační fáze. Z tab. 2 vyplývá, že hluk pozadí se v nemocnici č. 1 pohyboval mezi 41,9 a 54,0 dB(A), v nemocnici č. 2 mezi 46,9 a 55,5 dB(A) a v nemocnici č. 3 mezi 45,5 a 55,4 dB(A), což značí významnou variabilitu v hladině hluku v nemocnicích. Nejnižší hladina hluku pozadí byla zjištěna na operačním sále č. 8 v nemocnici č. 1 (41,9 dB/A/) a nejvyšší na operačním sále č. 4 v nemocnici č. 2 (55,5 dB/A/), což je rozdíl téměř 14 dB.

Vzhledem k tomu, že nejnižší hladiny hluku pozadí byly naměřeny v nejstarší ze všech tří nemocnic, stáří nemocnic nebylo dobrým prediktorem zvýšeného hluku.

Je třeba také upozornit na to, že všechny hladiny hluku pozadí, tj. hluku na neobsazeném operačním sále, uvedené v tab. 2, byly vyšší než hladina hluku doporučovaná WHO pro místa, kde v denní době probíhá péče o pacienty, tj. 35 dB(A).

Rozložení průměrného hluku pozadí podle oktávového kmitočtového pásma, uvedené na obr. č 2, ukazuje, že v hladinách hluku podle oktávového kmitočtového pásma není žádný podstatný rozdíl, kromě nízkých frekvencí (250–16 Hz), kdy se hladiny hluku v nemocnici č. 2 lišily, když byly vyšší asi o 20 dB. Za zvýšenou hladinu hluku v tomto zařízení byl pravděpodobně odpovědný ventilační systém. Důvod zvýšené hladiny hluku pozadí v ostatních zařízeních zůstává nejasný.

Průměrný a maximální hluk v chirurgii

V tab. 3 jsou uvedeny hladiny hluku (Leq) a rozsah hluku a nevážené špičkové hodnoty a jejich rozsahy pro všechny chirurgické obory, jednak na základě všech měření hluku při operacích, jednak na základě podskupiny delších měření. Obr. 3 ukazuje průměrné Leq podle oktávového pásma na základě všech měření ve čtyřech chirurgických oborech. K odvození těchto parametrů byly hlukové údaje transformovány z logaritmických jednotek na jednotky energie, následně byly vypočítány aritmetické průměry, které byly převedeny zpět na decibely.

Je třeba si všimnout, že po bližším prozkoumání spektrální kvality byla tři měření hluku v oční chirurgii vyhodnocena jako atypická a byla odstraněna ze souboru 365 měření, kterých tak zůstalo 362, a protože dvě tato měření trvala minimálně 70 % intraoperační fáze, byla rovněž odstraněna z podskupiny 87 měření, kterých pak zbylo 85. Parametry v této podskupině byly vypočítány pouze pro obory, kde byla k dispozici měření trvající minimálně 70% intraoperační fáze alespoň u 4 operací. V důsledku toho nemohly být údaje pro oční chirurgii vypočteny, protože pouze dvě měření trvala po 70 % intraoperační fáze.

Parametry hluku z podskupiny delších měření mnohem pravděpodobněji představují skutečné hladiny hluku u všech operací. Proto jsou v této studii považovány za přesnější údaje vycházející z podskupiny delších měření a na obr. 3 jsou uvedeny hladiny hluku (Leq) podle oktávového kmitočtového pásma, vycházející z podskupiny delších měření. Na základě podskupiny delších měření se průměrný hluk pohyboval od 61,6 dB(A) v kardiotorakální chirurgii až do 69,0 dB(A) v ortopedické chirurgii, což dává rozdíl 8,2 dB mezi nejméně hlučným a nejhlučnějším oborem chirurgie. Hluk na ortopedickém operačním sále byl o 5,9 dB vyšší než hluk ve druhém nejhlučnějším oboru, kterým byla urologie – 63,9 dB(A). Avšak rozdíl mezi urologickou a kardiotorakální chirurgií, která je nejméně hlučným oborem, byl mnohem menší (2,3 dB).

Pokud se podíváme na obr. 3, vidíme, že hladiny hluku podle oktávových kmitočtových pásem pro tři obory chirurgie s největším počtem měření hluku, trvajících minimálně 70% intraoperační fáze (ortopedickou, gynekologickou a obecnou chirurgii) a pro neurologii ukazují shodný trend, dokud se při kmitočtu zhruba 2000 Hz údaje pro ortopedickou chirurgii neodchýlí a nestoupnou víc než u ostatních oborů; u kmitočtu 16 000 Hz je hluk v ortopedické chirurgii o 8–10 dB vyšší než u ostatních oborů. Vyšší průměrné hladiny hluku při vyšších frekvencích, objevující se v ortopedické chirurgii, jsou pravděpodobně důsledkem používání pilek a vrtáků.

Tab. 3 také uvádí nevážené špičkové hodnoty. Hluk, který je poměrně konstantní, má špičkovou hodnotu velmi blízko Leq, zatímco hluk s velkými výkyvy má špičkovou hodnotu o hodně vyšší než Leq. Existují určité obavy, že vystavení ucha velmi proměnlivému hluku je pro sluch mnohem škodlivější než vystavení ucha konstantnímu hluku.

V tab. 3, v podskupině delších měření hluku, nebyly nejnižší a nejvyšší špičkové hodnoty naměřeny v oborech s nejnižší a nejvyšší průměrnou hladinou hluku. Nejnižší špičková hodnota byla naměřena v plastické chirurgii (102,6 dB/F/) a nejvyšší špičkOvá hodnota byla naměřena v ORL (116,4 dB/F/). To není nečekané, protože není žádný důvod, proč by špičkové a průměrné hodnoty hluku měly korespondovat. Poněkud nečekané je však to, že všechny průměrné špičkové hodnoty přesáhly 100 dB a tři jsou dokonce 110 dB a více, což značí opravdu velmi hlasitý hluk.

Komunikace

U 289 z 365 operací sestry odpověděly na otázku „Slyšela jste během této operace dobře: tichou řeč, normální řeč nebo hlasitou řeč?“ Ve 45 % sestry odpověděly, že byly schopné rozumět tiché řeči, v 53 % normální řeči a ve 2 % hlasité řeči, což je téměř stejný poměr jako poměr zjištěný v předchozí studii používající stejnou otázku. Protože tak málo sester odpovědělo, že rozumělo pouze hlasité řeči (2 %, čili 5 operací), nemohla být tato kategorie zahrnuta do analýz. U 284 operací, u nichž byla tato otázka zodpovězena, byl hluk měřen po dobu minimálně 70 % intraoperační fáze operace u 76 chirurgických zákroků; sestry uvedly, že u 35 těchto operací rozuměly tiché řeči a u zbývajících 41 zákroků normálně hlasité řeči. Je zajímavé, že když sestry uváděly, že při operaci rozuměly tiché řeči, byla průměrná hladina hluku 63,8 dB(A) s rozsahem od 56,3 do 73,7 dB(A), zatímco při operacích, u nichž sestry uváděly, že rozuměly normální řeči, byla průměrná hladina hluku 67,5 dB(A) s rozsahem od 56,5 do 75,1 dB(A). Tento rozdíl 3,7 dB byl statisticky významný (p = 0,04). To znamená, že subjektivní hodnocení srozumitelnosti řeči obíhajícími sestrami během dvou kategorií operací bylo potvrzeno záznamy hluku pořízenými hlukoměrem. Jinými slovy, není pochyb o tom, že sestry jasně rozlišovaly, kdy bylo těžší a kdy snadnější porozumět tomu, co se během operace říkalo. Další podpora jejich schopnosti rozlišovat mezi různými hladinami hluku je poskytována srovnáním spekter oktávových kmitočtových pásem u operací, při nichž byla tichá a normální řeč srozumitelná. Největší rozdíl v hladinách hluku při těchto operacích byl při frekvencích 2000 a 4000 Hz, což jsou oktávová pásma související se souhláskami. Když byly porovnány průměrné hladiny hluku u operací, při nichž byla srozumitelná tichá a normální řeč, byl zjištěn rozdíl 3,7 dB, ale když byly u operací, při nichž byla srozumitelná tichá a normální řeč, srovnány průměrné hladiny hluku v oktávových pásmech 2000 a 4000 Hz, byl rozdíl dokonce ještě větší, a sice 5,4 dB(A) (p = 0,01), respektive 6,1 dB (p = 0,04). Na frekvencích méně důležitých pro mluvení byly rozdíly v hladinách hluku menší a nebyly statisticky významné, což se dalo očekávat.

Co je však překvapivé a co se zdá být v rozporu s tím, co bychom očekávali, je skutečnost, že obíhající sestry stojící několik desítek centimetrů od dalších členů operačního týmu uváděly porozumění tiché a normální řeči při operacích s hladinami hluku 63,8 dB(A), respektive 67,5 dB(A). Podle WHO (1999) má tichá místnost průměrný hluk pozadí asi 30–40 dB(A). Proto by člověk mluvící asi o 15 dB hlasitěji, aby si zajistil, že mu bude rozumět na vzdálenost asi jednoho metru, musel mluvit s hlasitostí asi 45–55 dB(A). Protože průměrná hladina hluku v „tiché“ kategorii operací byla asi 64 dB(A), zdá se, že tomu vjemy sester neodpovídají. K dalšímu hodnocení potenciálních problémů s porozuměním řeči byly rovněž vypočítány preferované úrovně rušení hovoru (PSIL) v hlučném prostředí při tichých a normálních operacích. Stanovení PSIL je jedna z nejběžnějších metod používaných k hodnocení schopnosti hluku narušovat řeč v určitém prostředí. Při „tichých“ operacích byla vypočtená úroveň rušení hovoru 56 dB a při „normálních“ operacích 58 dB. Dva zdroje nám pomáhají interpretovat, co tyto hodnoty znamenají. ISO stanoví, že normální řeč v místnostech, kde je PSIL 55 až 60, je dobře srozumitelná na vzdálenost maximálně 0,75, respektive 0,40 m (ISO, 1974). Daniel Raichel, uznávaný odborník na problémy hluku, považuje PSIL 53 dB za horní hranici, při níž je normální ženský hlas srozumitelný na vzdálenost 1 m, a PSIL 58 dB za horní hranici, při níž je normální mužský hlas srozumitelný na vzdálenost 1 m. Proto je pravděpodobné, že obíhající sestry a instrumentářky, které jsou z 90 % ženy a mluví téměř celou dobu přes masku, musí vynakládat značné úsilí, aby zajistily, že jim bude rozumět, aspoň v některých okamžicích během operace.

Diskuse

Hladiny hluku během operací a na operačních sálech, kde byly tyto operace prováděny, v době, kdy tam žádná operace neprobíhala, překračovaly hladiny hluku doporučované WHO ve výši 35 dB ve dne a 30 dB v noci. Nejpravděpodobnější příčinou zvýšeného hluku pozadí byl minimálně v jedné ze tří nemocnic, v nichž byla spektra hluku zkoumána, nesprávně fungující systém ventilace a topení.

V této studii bylo zjištěno, že se průměrné hladiny hluku v devíti chirurgických oborech pohybují od 61,6 dB(A) do 69,8 dB(A) a průměrné špičkové hodnoty od 102,4 dB(A) do 116,4 dB(A). Ve čtyřech oborech, v nichž byla provedena také analýza oktávových kmitočtových pásem, měla spektra do 1000 Hz podobný tvar, ale poté byly průměrné hladiny hluku v každém oktávovém pásmu v ortopedické chirurgii asi o 10 dB vyšší. Bylo to pravděpodobně způsobeno hlukem elektrických pilek a vrtaček, často používaných při ortopedických zákrocích. Pokud jde o hluk pozadí, překračovaly hladiny hluku ve všech chirurgických oborech hladiny hluku doporučované WHO.

Analýza oktávových pásem neodhalila jiné příčiny zvýšeného průměrného hluku v ortopedii, gynekologii, neurologii ani obecné chirurgii, což jsou obory chirurgie, v nichž byla tato analýza rovněž prováděna. Důvody, proč je průměrný hluk ve všech chirurgických oborech vyšší než 60 dB, mohou být následující: rezonující místnosti, používání kovových nástrojů, které vydávají hlasitý hluk, jsou-li upuštěny, elektrické nástroje, které jsou velmi hlasité, časté poplachové signály u anesteziologických přístrojů atd.

I když jsou elektrická zařízení příčinou toho, že ortopedické operace měly nejvyšší celkovou průměrnou hladinu hluku, dopad na komunikaci nemusí být odpovídajícím způsobem větší než v ostatních oborech, protože personál se může vyhnout mluvení v době, kdy jsou elektrické pilky a vrtáky v provozu.

Pokud jde o nutnost zvýšit intenzitu signálu asi o 15 dB nad hladinu hluku, aby byla zajištěna dobrá komunikace, musí chirurgický personál mluvit velmi hlasitě (75 dB/A/), přinejmenším během některých úseků operace. To vyžaduje velkou hlasovou námahu.

U chirurgických zákroků, při nichž byl hluk měřen hlukoměrem, a sestry současně hodnotily snadnost komunikace, uváděly sestry zhoršování srozumitelnosti řeči při zvyšování hladiny hluku. Když byly tyto operace hodnoceny podle oktávových pásem, byl největší rozdíl mezi oběma skupinami hodnocení komunikace zjištěn v pásmech 2000 a 4000 Hz, což je rozsah frekvenčního pásma souhlásek. Souhlásky nesou většinu informace ve slově a jsou pro srozumitelnost řeči mnohem důležitější než samohlásky.

Nicméně to, že sestry uváděly, že „tichá“ a „normální“ řeč byla při operacích s hladinami hluku mezi 64 a 68 dB(A) srozumitelná, bylo v rozporu s očekáváním, protože hluk pozadÍ v tiché místnosti je 30–40 dB(A) a tichá řeč by neměla přesáhnout 55 dB(A). Také hodnoty PSIL 56 a 58 dB, vypočítané pro „tiché“, respektive „normální“ prostředí řeči, podporují závěr, že přinejmenším během některých úseků operace musí aspoň někteří pracovníci vynakládat značné hlasové úsilí. Bylo zjištěno, že pokud má být řeč dobře srozumitelná, měla by žena stojící 1 metr od ostatního chirurgického personálu mluvit jak při „tichých“, tak při „normálních“ operacích zvýšeným hlasem, aby jí bylo rozumět (Raichel, 1994). Možná, že kdyby sestry byly požádány také o vyhodnocení nutnosti, aby ony samy nebo jiní členové chirurgického týmu zvyšovali hlas, aby jim bylo rozumět, byla by jejich kategorizace přesnější. Nebo je možné, že je vnímání sester zkreslené a že nerozpoznávají hlasovou námahu, kterou jsou ony samy a jejich spolupracovníci nuceni vynaložit, aby jim bylo rozumět. Může to být i tak, že nevnímají pracovní stres, který prožívají kvůli snaze o dobrou komunikaci a soustředění při provádění složitých chirurgických výkonů v pracovním prostředí, které je zhruba o 30 dB hlučnější, než by mělo být, a jehož hlučnost je často zhoršována i velmi hlasitými zvuky.

Tato studie má dvě potenciální omezení. Měření hluku byla prováděna při realizaci úkolů kontroly kvality v rozsáhlejší, primární studii (The hands-free technique’s effectiveness in reducing operating room injuries, glove tears and muco-cutaneous contaminations and the effectiveness of an educational video). To ovlivnilo strategii vzorkování, takže jsme u pěti z devíti chirurgických oborů provedli pouze 4 nebo 5 měření trvajících minimálně 70% intraoperační fáze chirurgického zákroku, nutných k výpočtu průměrného hluku. Nicméně jak hladiny průměrného hluku, tak špičkový hluk v jednotlivých chirurgických oborech, které byly vypočítány v této studii, odpovídaly hladinám, uvedeným v předcházejících studiích zabývajících se operačními sály.

Protože se zdá, že názory sester na hlasitost a srozumitelnost řeči jsou v rozporu s tím, co se očekávalo, je možné, že měly být obíhajícím sestrám položeny zcela jiné otázky nebo stejná otázka s rozšířeným spektrem možných odpovědí a kromě toho další otázka týkající se hlasové námahy, abychom získali odpovědi, které by byly v souladu s očekáváním.

Závěr

Průměrná a špičková hladina hluku při operacích může mít vliv i na bezpečnost pacientů, protože může mít za následek zhoršení komunikace nebo odvedení pozornosti a vyvolávat napětí, stres a únavu. Na základě subjektivních a objektivních měření byly sestry schopny jasně odlišit mezi hlučnějšími a klidnějšími operacemi, ale jejich vnímání srozumitelnosti řeči během hlučných zákroků bylo v rozporu s tím, co se očekávalo. Budoucí výzkum by se měl cíleněji zaměřit na problém pracovního stresu při práci na operačním sále. Rovněž by se měl pokusit přesněji zjistit, proč je prostředí chirurgie tak hlučné, a identifikovat možné intervence na snížení hladiny hluku.

Stringer B, Haines TA, Oudyk JD. Noisiness in operating theatres: nurses’perceptions and potential difficulty communicating. Journal of Perioperative Practice, 2008, 18, č. 9, s. 384–391.

Překlad: Mgr. Libuše Dobrovodská, dobrovodska.l@centrum.cz.)

 

• tisk
• předplatit si