Co život dal a vzal

Veronika Křičková, DiS., předsedkyně zdravotně-sociální sekce ČAS

Předsedkyní sekce zdravotně-sociální jsem od roku 2003. V roce 2007 byly nové volby, ve kterých jsem opět uspěla. Vystudovala jsem Vyšší školu sociálně-právní v Praze a nyní pracuji jako zdravotně-sociální pracovník v Psychiatrické léčebně Kosmonosy na oddělení v Sadské. K práci mě to táhlo od dětství. Stále jsem někoho zachraňovala a snažila se slabším a nemocným pomoci. Jsem ráda, že jsem si tento obor zvolila, třebaže má řadu negativ. Ať již je to nedostatečné finanční ohodnocení, psychická zátěž, nedostatečné pracovní podmínky, absence extramurálních zařízení, velký počet pacientů na sociální pracovníky. Také mi vadí, že jsme stále považovány za ty, které jsou jen od peněz pacientů a za takové „popelky“, které udělají naprosto vše. A také mi vadí, že jsme stále jakoby trpěny, že nás vlastně není potřeba. Zajímavé je, že pokud sociální pracovnice z nějakého důvodu chybějí, pak teprve vedení zjistí, že jejich práci jen stěží může zastat někdo jiný.

Na druhé straně cítím, že jsem někomu potřebná, že pacienti, byť jsou na tom sebehůře, to nevzdávají a bojují. Z toho pak mohu čerpat i energii i pro sebe. Také jsem poznala řadu kvalitních a profesionálních kolegyň, které kolikrát nemají ke své práci ani počítač, a přesto vykonávají sociální práci na vysoké úrovni. Velmi si vážím práce v naší sekci, kterou s kolegyněmi vykonáváme s nadšením a z přesvědčení, že chceme naši profesi přiblížit na úroveň kolegů v zahraničí. V současné době jsem na mateřské dovolené. Od synových sedmi měsíců jsem na jeden půlden v týdnu nastoupila do práce, neboť mé místo zůstalo volné. Nikdo se nepřihlásil, a pokud ano, nesplňoval podmínky. Takto jsem do práce jezdila až do března tohoto roku, kdy jsme konečně sehnali sociální pracovnici. Musím na tomto místě poděkovat vrchní sestře Martě Štemberové, která se za ty dva roky musela naučit řadu úkonů sociální práce, a musím zkonstatovat, že to zvládla na jedničku. V naší nelehké práci je velmi důležité, jaký člověk ji vykonává, jaké na ni má osobnostní předpoklady a zdali je dostatečně empatický. Velmi důležité je, zda to dělá jako poslání, anebo si odsedí svých osm hodin a jde domů. Není snad nic horšího než pracovat s kolegou nebo kolegyní, kteří nejsou profesionálové. Ráda bych představila i své kolegyně z předsednictva naší sekce. Jsme tým, který pracuje na všem společně a vzájemně spolupracuje. Tím jim všem chci poděkovat za to, co všechno pro naši profesi dělají a také říct jim, že mi je s nimi moc dobře. Anna Hubertová je v předsednictvu již od roku 2003. Je vedoucí sociálních pracovníků ve FN Hradec Králové. Již několik let je členkou Akreditační komise MZ ČR, kam byla navržena naší sekcí. Sociální práce jí vzala iluze o provázanosti sociální péče se zdravotnictvím. Resorty MZ ČR a MPSV spolu nespolupracují, tak jak bychom chtěli, ekonomika je stále na prvním místě před humanitou a pomocí těm nejpotřebnějším. Božena Kasíková je v předsednictvu také od roku 2003. Je již v důchodu, ale stále pracuje v židovské obci jako sociální pracovnice a pro naši sekci vykonává funkci pokladnice. Bez její pracovitosti a pečlivosti bychom nemohli organizovat žádné konference. Alena Makarová je v předsednictvu od roku 2007. Je vedoucí sociálních pracovníků z VFN Praha. Říká, že sociální práce se nedá naučit, s těmito dispozicemi se člověk rodí. Iluze o tom, že hodní lidé jsou a budou, neztratila, i když při současných změnách ve společnosti, v zákonodárství, váhá nad pojmy, jako je klidné a důstojné stáří.

Mgr. Věra Marková je v předsednictvu od roku 2007. Je vedoucí sociálních pracovníků FN v Motole. Patří k našim inovátorkám, je velice činorodá a patří jí velký dík za výpočet minimálních personálních požadavků pro zdravotnická zařízení, který zpracovala k návrhu vyhlášky MZ ČR. V práci získala respekt ke všem obětavým kolegyním, k našim klientům, kteří bojují s nemocí, s nevyhovujícím sociálním prostředím a nevzdávají to. Vzala jí ale iluze o upřímnosti politických frází.

Mgr. Mirka Polachová je v předsednictvu od roku 2007. Pracuje v PL Bohnice na LDN. Co jí práce dala? Příležitost rozvíjet vlastní názory a prostor pro zdravou míru pochybování. A pokud jí něco vzala, tak jen slepou víru v jakékoli dané jistoty. Po letech práce v sociální oblasti si myslí, že dospělý člověk si musí být jistý především sám sebou.

Helena Šlenkrtová je v předsednictvu od roku 2003. Je vedoucí sociálních pracovníků FTNsP, Praha. Bez ní by nebyla žádná schůzka předsednictva ani konference, neboť vždy každou naši členku musí zapsat a vydat osvědčení o účasti na konferenci. Práce jí dala poznání, že služba lidem je to nejtěžší povolání na světě. Každému nebyly dány stejné podmínky, někdo naši pomoc nutně potřebuje, jiný jí jen využije a někteří rádi přenesou svůj problém na nás a myslí si, že je vše vyřešeno. Důležité v naší profesi je udržet si zdravý odstup, neboť jen tak je člověk schopen druhému pomoci. Práce jí vzala jen některé iluze a občas klidný spánek.

 

• tisk
• předplatit si