Sexuální problémy mužů a žen

Spokojený sexuální život je součástí pocitu celkového tělesného a duševního zdraví. Sexuální dysfunkce snižují kvalitu života, přinášejí psychické problémy, somatické potíže, emoční napětí či sociální odloučení a mohou mít negativní dopady v reprodukční oblasti. Sexuální neshody působí partnerské problémy a výrazně narušují stabilitu párového soužití.

Prevalence sexuálních poruch se pohybuje kolem 30–50 % a je závislá na celé řadě demografických ukazatelů, především na věku a úrovni vzdělání. WHO definuje sexuální dysfunkce jako stavy, při kterých se jedinec nemůže podílet na svém sexuálním životě podle svých představ. W. Masters a V. Johnsonová popsali v roce 1966 graf cyklu sexuální aktivity ve čtyřech fázích: excitace, plató, orgasmus a rezoluce (obr. 1). Helena Kaplanová a Harold Lief navázali na klíčové schéma svých předchůdců a modifikovali ho v sedmdesátých letech na třífázový model (touha, vzrušení, orgasmus), který asi lépe zevšeobecňuje průběh sexuálního prožitku a je lépe využitelný k popisu patofyziologie sexuálních poruch. Tak jako všechny modely nemůže ani tento zahrnout různé varianty a celou šíři pohlavního prožitku v jeho spletitosti a komplementaritě. Na tuto okolnost nedávno upozornila Rosemary Basson a vložila ji do elegantního nelineárního modelu ženské sexuální reaktivity. Je založen na poznatku, že vzrušení a touha začínají u mnoha žen simultánně až při kontaktu s partnerem. Důraz je kladen na vnímání a projevy ženské sexuální touhy a vzrušení při sexuální stimulaci (jako protiklad spontánnosti), takže nemusí nutně docházet k posloupnosti touha – vzrušení, ale může tomu být i naopak, respektive paralelně. Mnoho žen je tzv. sexuálně neutrálních, přistupují k sexu s vědomým rozhodnutím provozovat ho nebo přijmout sexuální předehru, a poté se uvidí.

Sexuální dysfunkce u žen

Klasifikace ženských sexuálních dysfunkcí je popsána v tab. 1. Sexuální dysfunkce dělíme na poruchy primární nebo sekundární, selektivní nebo generalizované, částečné či úplné a podle příčiny na organické, psychogenní, smíšené a neznámé. Jejich diagnostika je založena na důkladné anamnéze. Užitečné jsou sexuologické dotazníky. Gynekologické vyšetření je většinou nezbytné. V některých případech se provádí hormonální vyšetření. Specializované vyšetřovací metody mají experimentální charakter a hodí se spíše pro vědecké účely. Základní léčebný přístup spočívá v racionálním objasnění problematiky dysfunkce pacientce, eventuálně i jejímu partnerovi, v psychoterapii a případně léčbě gynekologického onemocnění. Perspektivní se zdají být některá farmaka, která se snaží ovlivnit centrální funkce či periferní reakce sexuálního vzrušení. V současnosti však neexistují žádné léky, které by uspokojivě řešily problematiku ženských sexuálních problémů.

Sexuální dysfunkce u mužů

Mezi nejčastější mužské sexuální problémy patří erektilní dysfunkce (ED). Je definována jako trvalá (po dobu minimálně šesti měsíců) neschopnost dosáhnout a udržet erekci umožňující uspokojivý sexuální styk. Jednorázové situační selhání nebo tranzitorní poruchy ztopoření nepředstavují vážný problém a nevyžadují terapii. Léčba je indikována, dochází-li k poruše více než ve čtvrtině pokusů o realizaci pohlavního spojení. Nejznámější epidemiologická studie (Massachusetts Male Aging Study) uvádí, že některou z forem erektilní dysfunkce je postiženo 52 % mužů ve věku 40–70 let. Podle reprezentativního průzkumu agentury STEM/MARK, provedeného v roce 2004 na české populaci, udával některou z forem poruch erekce každý druhý muž ve věku 35–65 let. Úplnou ztrátou erekce trpí podle této studie každý desátý muž. Poruchy erekce dělíme na organické (např. vaskulární, neurogenní, endokrinní) a psychogenní. Rozlišujeme poruchy primární (přítomné od počátku sexuálního života) a sekundární (po předchozím uspokojivém sexuálním životě). Selhání erekce může být úplné, nebo částečné, týkat se všech partnerů (generalizované), nebo být selektivní, či souviset s určitým obdobím psychického nebo somatického onemocnění. Poruchy erekce (vzrušení) se mohou kombinovat s nízkou sexuální touhou (frigiditou), dysfunkčním orgasmem, porušenou postorgastickou satisfakcí či různými ejakulatorními dysfunkcemi (ejaculatio praecox, tarda), nebo se vyskytovat zcela samostatně. Obecně rozlišujeme příčiny ED organického a psychogenního původu. Soudí se, že převážná většina erektilních dysfunkcí, zhruba 80 %, je organického původu. Asi ve dvaceti procentech se na vzniku ED podílejí čistě psychogenní příčiny. Nelze však pominout, že i u problémů ryze somatické etiologie je duševní složka zastoupena téměř vždy a komplikuje projevy onemocnění. V základní diferenciální diagnostice ED pozorujeme u její psychogenní formy náhlý začátek a obvykle nižší věk pacienta. Psychogenní poruchy nejsou prakticky nikdy úplné (netýkají se všech partnerek), ale jsou spíše vázány k jedné ženě. Vyskytují se situačně a většinou souvisejí se stresující životní událostí. Tito muži mívají dostatečné ranní erekce a jejich erektilní schopnost bývá při masturbačních aktivitách dostatečná. V této skupině se častěji vyskytují úzkostliví jedinci s nižším sebevědomím, neurovegetativními problémy, strachem ze selhání, poruchami osobnosti a depresivními rysy. U organické příčiny bývá začátek problémů plíživý, většinou se zhoršuje s postupujícím věkem, chybí situační závislost poruchy, erekce jsou nekvalitní a vyskytující se častěji u pacientů s chronickým onemocněním, léčbou medikamenty, kouřením, abúzem alkoholu nebo jiných psychotropních látek. Některé poruchy erekce mohou mít spíše charakter partnerského sexuálního nesouladu. Léčba erektilních dysfunkcí by měla být bezpečná, efektivní, jednoduchá, běžně dostupná a s rychlým nástupem účinku. Porucha erekce je pouze symptom, nikoli nozologická jednotka s jednoznačnou příčinou, a proto je léčba většinou symptomatická. Důležité je poučit pacienta o zdravém životním stylu a životosprávě.

Léčba první volby ED je perorální terapie. Tato léčba představuje v současnosti vysoce účinnou a bezpečnou metodu. Při terapii poruch ED jsou nejčastěji používány preparáty blokující aktivitu enzymu 5-fosfodiesterázy, čímž podporují relaxaci kavernózní hladké svaloviny a příznivě ovlivňují hemodynamiku erekce. Jedná se o tadalafil (Cialis), sildenafil (Viagra) a Vardenafil (Levitra). Prakticky jedinou absolutní kontraindikací použití inhibitorů PDE 5 k terapii ED je současná léčba nitráty pro možnost potenciace vazodilatačního efektu a nebezpečí fatální hypotenze. Díky těmto efektním preparátům můžeme tvrdit, že současná mužská generace je první, která může mít erekci, kdykoli je zapotřebí.

MUDr. Zlatko Pastor, NZZ GONA, Soukromé sexuologické centrum

 

• tisk
• předplatit si