Některé výživové zvyky a tradice ve vybraných kulturách

V současné době se lze u nás setkat s mnoha odlišnými kulturními zvyky, a to i v oblasti výživy. Je proto nutné, aby sestry a nutriční terapeutky samy vyhledávaly příslušné informace, a přispěly tak k aktivní spoluúčasti nemocného na péči. V následujících řádcích jsou stručně nastíněny některé výživové náboženské zvyky v církvi římskokatolické a bratrské, v islámu, buddhismu a judaismu.

Význam půstu v jednotlivých kulturách

Půst praktikuje každé náboženství na světě. I nevěřící lidé se postí z politických a zdravotních důvodů. V náboženské oblasti znamená půst zdržování se pokrmu z náboženských důvodů, jeho smyslem je ovládnutí těla a zvýšení duchovní činnosti. V římskokatolické církvi je půst jednou z forem pokání, patří tak mezi dobré skutky, jako jsou i almužna a modlitba (Pavlicová, Horyna, 2003). Existují dva základní motivy, proč jedinec drží půst. Prvním motivem je posílení vůle a spirituality, druhým je důvod zdravotní – člověk se postí kvůli pročištění těla, zhubnutí, odstranění poruch spánku, dosažení vnitřní harmonie, překonání únavy. Dlouhodobější půst se má provádět pouze pod odborným dohledem (Papoušková, 2006).

Výživové zvyky římskokatolické církve

V průběhu hospitalizace může pacient v pátek odmítnout maso. V den, kdy slaví narození Ježíše, tedy na Štědrý den, nejedí římští katolíci do půlnoci žádné maso kromě ryby. Postní zvyk v období vánočních svátků se v dnešní době zvrhl spíše v pravý opak. Druhá postní doba je v období Velikonoc a trvá 40 dní, přičemž přísný půst trvá od Popeleční středy do Velkého pátku. Východní církve začínají s postní dobou již o neděli dříve. Toto období upomíná na dobu trvání potopy světa. Jde o čas sebezapření, kdy se křesťané zříkají určitých potravin (Kriste, Schultze, Tworuscha, 2002). Eucharistií (neboli svatým přijímáním, večeří Páně, svátostí oltářní, lámáním chleba, božskou liturgií) se slouží nemocným nejčastěji. Hostie označuje v křesťanské tradici chléb připravený ke slavení eucharistie. Eucharistie je v křesťanství spolu se křtem jednou ze svátostí, kterou uznávají téměř všechny církve. Jde o obřad, který má vztah jednak k novozákonnímu líčení poslední večeře Ježíše s jeho učedníky a jednak k Ježíšově smrti na kříži. Eucharistie je ústřední svátostí církve a středem její bohoslužby. Méně často slouží kněz mši u lůžka nemocného, častěji je nemocnému svátost donesena. Katolík musí před přijímáním dodržet eucharistický půst, tedy za normálních okolností hodinu před přijímáním, avšak u nemocných zkrácený na čtvrt hodiny. Voda ani léky půst neruší. V případě, že nemocný nemůže přijmout ani část hostie, je možné podat svaté přijímání za použití vína.

Výživové zvyky církve bratrské

Každé náboženství, tedy i církev bratrská, vychází z faktu, že všechny potraviny stvořil Bůh. Zároveň však zná účinky potravy na tělo i duši. Půst podle této církve zintenzivňuje modlitbu a přibližuje člověka k Bohu, je chápán jako modlitba těla i duše, někdy je součástí přípravy k modlitbě (Řád Církve bratrské, 2007). Nejprospěšnější je půst při chorobách, jako je revmatismus, artritida či onemocnění kůže (Grün, 2005).

Významným pojmem v rámci výživy církve bratrské je Večeře Páně, která je chápána jako společenství lidí, kteří se ve víře radují z jistoty spasení. Svatá večeře Páně je jedna ze dvou svátostí této církve. Večeře Páně se koná ve sboru nejméně šestkrát do roka, Svatá večeře Páně se většinou slaví v nedělních bohoslužbách. Před podáním chleba a vína probíhají modlitby, kazatel poté láme chléb a rozdává ho všem stolujícím. Víno v kalichu koluje; místo vína je možné použít mošt a místo jednoho kalichu je možné použít více kalíšků. Záleží individuálně na rozhodnutí sboru. Sbor na Večeři Páně může přijít i k nemocnému v průběhu hospitalizace (Ivanová, Špirudová, Kutnohorská, 2005).

Také u církve bratrské platí velikonoční a vánoční postní období. Některé společné znaky církve bratrské bychom našli u církve českobratrské evangelické, avšak církev bratrská má některá specifika popsaná v předchozích větách.

Výživové zvyky muslimů

Jídlu se v islámské kultuře přikládá velmi vysoká důležitost a jídlo rovněž úzce souvisí s pohostinností. Každému hostu je kdykoliv nabídnuta domácí strava, která může být jen stěží odmítnuta. V nemocniční praxi rodinní příslušníci mnohdy vysloví přání vařit nemocnému, což patrně pramení z nedůvěry ke zdravotnickému personálu a obav, že pacient dostane nějaké nepovolené jídlo. Korán zakazuje konzumovat vepřové maso a veškeré výrobky z něj včetně sádla a pokrmů na něm připravených. Ortodoxní muslim nepoužije ani nůž, kterým bylo vepřové maso krájeno (Černá, 2005; Lorenzová, Mareš, Měr- ka, 1999).

Největší islámský svátek ramadán (devátý měsíc islámského měsíčního roku) trvá 28–30 dnů. V jeho průběhu nesmí muslim od východu do západu slunce jíst, pít nebo mít pohlavní styk a musí se vyvarovat i hádek. Večer každá rodina půst přeruší a sejde se k modlitbám a jídlu (Ivanová, Špirudová, Kutnohorská, 2005; Lorenzová, Mareš, Měrka, 1999).

Muslimové zdůrazňují morální stránku půstu. Člověk se učí ovládat, bohatí poznávají, co je to hlad (Knotková-Čapková, 2004). Porušení půstu lze tolerovat v zájmu zdraví (Sedláková, 2005), během postního období je povolena i parenterální výživa. Postních povinností jsou zbaveni nemocní, staří a slabí lidé, těhotné a kojící ženy, ženy v průběhu menstruace a cestující, avšak později musí být tyto postní dny nahrazeny, dovoluje-li to zdravotní stav jedince. Má se za to, že škodí-li pacient půstem svému zdraví, jedná proti vůli Alláha, neboť každý muslim je povinen chránit své zdraví.

Smyslem ramadánu je upevnění komunity a uvědomění si náplně islámu. Půstem může také muslim dosáhnout odpuštění svých hříchů – ramadán je tedy očista těla i duše. Je třeba mít na paměti, že půst znamená pro organismus i určitou zátěž, protože se jí a pije v noci, na úkor spánku, a tím může dojít k celkové slabosti a poruše koncentrace. Většina muslimů bývá koncem ramadánu značně vyčerpána (Křikavová, Mendel, Müller, 1990). Islám má pro stravování i další pravidla. Muslimové musejí potraviny brát pravou rukou, protože levá se používá na nečisté účely. Chléb se vždy láme, nesmí se krájet. Voda by se neměla hlasitě srkat ani hltat a musí se vypít všechna. Může se dát dopít někomu jinému, ale nikdy se nesmí vylít. Po jídle by se vždy měla pronést slova díkuvzdání (Křikavová, Mendel, Müller, 1990; Sedláková, 2005). Nejčastějším důvodem pro nedodržování diet je představa vyznavačů islámu, že dostatečné množství chutného jídla pomáhá tělu, zvláště je-li člověk nemocný. Muslim nevidí souvislosti mezi špatnou výživou a sekundárním onemocněním. Pokud je ten, kdo musí dodržovat dietu, pozván na návštěvu, nemůže odmítnout jídlo hostitele, i když mu může uškodit. Odmítne-li, vystavuje se nebezpečí, že bude jeho postoj vnímán jako nezdvořilý a dotkne se pohostinnosti hostitele. Zdravotníci proto musí pacienta i jeho rodinu cíleně seznamovat s významem dodržování diety a případnými následky, pokud dodržena nebude (Špirudová, 2004).

Výživové zvyky buddhistů

Buddhismus upřednostňuje skromnost, která se projevuje převážně vegetariánskou stravou, cvičením a meditací. Se zdravým životním stylem souvisí také prevence, na niž buddhisté kladou velký důraz. Maso není přímo zakázáno, povoleno je například hovězí, ale přednost se dává rybám a mořským plodům. Maso je podle buddhistů dobré jíst až po alespoň sedmitýdenním skladování v mrazicím boxu – vyprchá tak vztah mezi zvířetem a masem.

Hlavní tekutinou je čaj, k alkoholu mají vyznavači buddhismu negativní postoj. Mniši a někteří silně věřící se podrobují přísnějším stravovacím pravidlům, zvláště ve dnech náboženských svátků. Patří mezi ně například nepřijímat od oběda již žádnou potravu. Buddhisté se vyhýbají nadměrnému užívání léků, dávají přednost homeopatii a bylinkám (Líšková, Nádavská, 2006; Sedláková, 2007). Půst probíhá od července do září. Jde o období, kdy mají buddhisté možnost odchodu do ústraní – nejvhodnějším místem jsou kláštery. Mniši díky příchozím věřícím žijí několik týdnů z přinesených obětních darů a mohou se plně věnovat meditaci a studiu. Po skončení půstu nastupuje svátek Kathina, kdy mniši i laici slaví formou procesí a společným jídlem uvnitř kláštera (Boëlle, Chmela, Rastetter, 2006).

Zenbuddhismus je forma buddhismu, původně vzniklá v Číně, putujícími mnichy pak přenesená do Japonska a později do Evropy a západního světa vůbec. Zen, který se soustřeďuje hlavně na meditování, může praktikovat kdokoli, avšak základní poučky vycházejí z buddhismu. Hlavním smyslem zenu je hluboký soucit a respekt ke všem tvorům. Zen v kuchyni hraje roli převážně v přípravě jídla a dobrých stravovacích návycích. Zenové jídlo vychází z vegetariánského způsobu stravování, založeného především na buddhistickém přikázání nezabíjet trpící bytosti (Scott, 2003).

Výživové zvyky v židovství

Židovská kuchyně se opírá o ustanovení stará tisíce let. Je velmi racionální, málo tučná, bohatá na vitaminy i vlákninu. Náboženství hraje v životě židů významnou úlohu, a proto jsou veškeré předpisy týkající se denního života včetně jídla přísně dodržovány. Strava věřícího žida musí být košer – čistá, ryzí. Má podporovat tělesnou a duševní čistotu člověka, nemá tedy sloužit pouze jako živina a splňovat určitá dietní opatření. Judaismus dělí zvířata na rituálně čistá a nečistá, tedy způsobilá a naopak nepovolená ke konzumaci. Košer je například maso přežvýkavých sudokopytníků (ovce, kozy, skot, srny), zakázáno je naopak maso vepřové, koňské, oslí, ale i králičí či zaječí. Husa, holub, slepice a veškerá domácí drůbež patří mezi čisté ptáky. Za čisté jsou považovány také šupinaté ryby s ploutvemi, například kapři, pstruzi, lososi. Zakázáni jsou obojživelníci, hmyz a zvířata, která lezou po břiše, tedy hadi (Spiegel, 2007). Za čisté a neutrální (parve) je považováno ovoce, zelenina a vejce. Neutralita zde znamená, že se smějí jíst jak s pokrmy mléčnými, tak masitými, které židovská kuchyni přísně odděluje. Toto pravidlo se dodržuje i při přípravě, odděleno je i příslušné nádobí, příbory či utěrky. V židovské kuchyni tedy neexistují masové polévky či omáčky se smetanou, mléčné pudinky a dezerty. Mléko a výrobky z něj nesmějí následovat bezprostředně po masitých jídlech, nutná je alespoň šestihodinová přestávka. Obrácený postup (nejdříve mléko a poté maso) je povolen, stačí si vypláchnout ústa a zajíst jídlo chlebem. Zabíjení a zpracování masa podléhá zákonu a vykonává ho jen oprávněná osoba – šochet (Allan, Butterworth, Langleyová, 1993; Saxlová, Sýs, 1991). Nejznámějším židovským svátkem je šabat (šábes – sobota). Slaví se od pátečního večera do sobotního podvečera. Jde o svátek odpočinku, pokrmy tedy musí být připraveny předem. Konzumována jsou tradiční jídla, jako je ryba v rosolu a jiná rybí jídla, polévka, telecí nožičky, sladký dezert. V sobotu je vždy podáván šoulet, tedy husí maso dlouhé hodiny dušené s luštěninami (Pöhlmann, 2006).

Je třeba vědět, že ortodoxní židé konzumují jen košer potraviny (připravené podle rituálních pravidel) a nepijí alkohol, je pro ně uzpůsobeno i košer víno.

Na co by sestra/nutriční terapeutka neměla zapomenout

• zjistit náboženství nemocného, byť jde o citlivý údaj;

• klást vhodné dotazy na konkrétní výživové zvyklosti souvisejících s vírou;

• používat výživovou anamnézu;

• zhodnotit své znalosti o výživě nemocného, popřípadě požádat o pomoc nutričního odborníka či vyhledat další informace;

•nezapomenout na zpětnou vazbu s klientem – zjistit, zda je se stravou spokojený;

• respektovat dodržování půstu, pokud mu nebrání zdravotní stav;

• používat příslušné standardy;

• vzdělávat se v dané oblasti.

(Publikace se vztahuje k řešení grantového projektu ČR /2008–2010/ NS/9606-3, který je realizován za finanční podpory IGA MZ ČR.)

Mgr. Renata Pilečková, R.S. Zdravotně-sociální fakulta, Jihočeská univerzita, České Budějovice

Doc. PhDr. Gabriela Sedláková, Ph.D., R. S. ZSF JČU, kat. ošetř., České Budějovice, VŠ zdravotníctva a soc. práce sv. Alžbety, Bratislava, detašované pracoviště Přibram, SZŠ a VOŠ Příbram

Literatura u autorek

 

• tisk
• předplatit si