„Když do domova, tak jedině s cílem!“

Tak tu máme nový fenomén v sociálních službách. Plánování cílů uživatelům a kroky k jejich splnění. Někdo si možná řekne nic neobvyklého. Názory se však liší.

Jako by nestačilo to, že se sociální služby potýkají s nedostatkem zdravotnického a ošetřovatelského personálu. Pokud chcete jít do domova pro seniory, musíte mít nějaký cíl, nejlépe reálný, aby vám ho tam splnili.

O čem sní senior v domově důchodců?

Nedávno jsem se ptala několika přátel v důchodovém věku, kteří přemýšlejí o tom, že by v budoucnu chtěli dožít v domově důchodců. Náš rozhovor probíhal asi takto: ,,Přemýšlela jsi někdy o tom, co bude, až se zhorší tvůj zdravotní stav a nebudeš to už doma zvládat?“ Přítelkyně se na mě podívala a řekla: ,,to víš, že o tom přemýšlím. Děti mají své rodiny, pracují, bydlí docela daleko a nebudou mít čas se o mě starat. Podám si žádost do domova důchodců a v klidu tam chci dožít.“ Odpověděla mi naprosto klidně a s přesvědčením, že na tom není nic nenormálního. Další otázkou jsem jí doslova vyrazila dech: ,, A jaký máš cíl, až budeš v domově?“ ,,Ty si ze mě děláš srandu? Já budu chtít v klidu dožít a budu se snažit, abych byla samostatná, co to jen půjde, aby kolem mě nikdo nemusel nic dělat. A když už se stane, že třeba nebudu z nějakého důvodu schopná, chci být sytá, čistá, nemít bolesti a mít kolem sebe příjemný personál.“ To jsem taky chápala, ale byla jsem neodbytná: ,,Já vím, že budeš chtít v klidu dožít, to chtějí všichni, ale přece máš nějaký jiný cíl, který si tam budeš chtít splnit. Nějaký reálný, hmatatelný.“ Kamarádka na mě koukala, jako bych spadla z měsíce a očividně nevěděla, co po ní chci. Nakonec jsem naši debatu převrátila na jiné téma. Nechtěla jsem jí brát iluze o jejím stáří. V podobném duchu byly i další debaty s ostatními přáteli.

Vydolujte cíle a splňte je!

Lidé nejdou do domova proto, aby si tam plnili nějaké cíle. A tady je asi kámen úrazu. V sociálních službách bylo asi potřeba zaměstnat více lidí, a proto někdo přišel s nápadem: ,,Vydolujte z uživatelů cíle a splňte jim je!“

Je pochopitelné, že v takové situaci je třeba vytvořit nové pozice, jako je kupříkladu klíčový pracovník, zodpovědný pracovník, důvěrník. A komu se tyto funkce přidělí? No přece personálu, který tam pracuje. A ještě k tomu přidáme spoustu papírové práce, protože vše je třeba řádně zaznamenat.

Z toho vzniknou nové povinnosti. Co nejčastěji mluvte s uživateli a profesionálním způsobem je naveďte tak, aby nějaký cíl měli – čím více, tím lépe. Pokud jsou v takovém zařízení uživatelé, kteří nekomunikují, nebo uživatelé s demencí, musíte se do nich umět vcítit a jejich cíle prostě tak nějak vydedukovat. Takové vcítění je většinou (podle přednášejících na toto téma) otázkou delšího času, který musíte s uživatelem strávit, a podle jeho gest a mimiky musíte ten cíl najít. Nedokážu si představit, co člověk v takové situaci cítí. Nemám jeho věk, jeho nemoci a jeho zkušenosti. Ani jeho život jsem si neprožila, proto se do něj nedokážu vcítit. Vůbec si nemyslím, že by personál nebyl empatický – toto často používané slovo si také každý vykládá jinak. Většina lidí řekne, že empatie je vcítění se. Já bych spíš řekla, že je to umění naslouchat a ve vhodnou chvíli dokázat psychicky podpořit. Ale zase je to jen věc názoru.

Aktivizovat, ale...

Jsem zastáncem toho, že senioři by se měli aktivizovat, aby jim jejich soběstačnost vydržela co nejdéle. Nedovedu si třeba představit situaci, kdy do mého soukromí vstupuje cizí osoba a dělá za mě intimní úkony, které jsem celý život dělala sama. To už chce velkou dávku důvěry a tolerance. A už vůbec si nedovedu představit, kdyby mě někdo neustále obtěžoval s tím, jaký mám cíl nebo mě nutil do nějakých akcí, na které zrovna nemám náladu. Jistě je záslužné, když se pro uživatele sociálních služeb chystá různý program, a pokud se na něm mohou uživatelé podílet, tím lépe. Ale proč sedět venku na zahradě a hromadně zpívat dětské písně jako ve školce? To už mi přijde jako degradace a ponižování. Jistě, jsou uživatelé, kteří dokážou říci NE, ale většina z nich je prostě na takovou akci dovezena, aniž by někoho zajímalo, zda si zrovna nechtějí lehnout nebo se podívat na televizi.

Nechci vůbec zlehčovat práci odborníků na volnočasové aktivity, měla by to však být práce zaměřená individuálně, s ohledem na věk, zdravotní stav a povahu uživatele.

Čemu se říká „novoty“

Organizujme uživatelům jejich veškerý volný čas a způsobíme, že postupně ztratí schopnost mít vůli sami se zabavit. Už nezáleží na tom, aby lidé prožili podzim svého života v klidu a s naplněním svých biologických a psychických potřeb. Oni už přece nepotřebují odbornou péči – potřebují naplnění svých cílů. A při kontrolách nikoho nezajímá uživatel, jeho nálada a názor, ale řádně vyplněné papíry. Tomu se opravdu říká cesta vpřed. Pojďme tedy kupředu k dalším novotám.

Tak jako vždy na konci svých úvah musím i nyní napsat, že se jedná pouze a jen o mé poznatky a můj názor. A tak jako vždy ani tentokrát nebudu tento článek s nikým konzultovat, byť rozvířím další vlnu diskusí a kritiky některých lidí, kteří se mnou nebudou souhlasit.

Každý má právo říci svůj názor a já ho říkám právě nyní, přestože vím, že tímto článkem nic nezměním.

Hana Svatušková

 

• tisk
• předplatit si