Československý červený kříž v ošetřovatelství a ošetřovatelském školství

Československý červený kříž (ČSČK) byl založen na začátku roku 1919. Do svého programu zahrnul nejen zlepšování zdravotní péče o obyvatelstvo nové republiky a snížení hrůzných důsledků války, ale i péči o rozvoj ošetřovatelského školství a ošetřovatelství vůbec.

Na podzim roku 1920 převzal ČSČK do své správy státní ošetřovatelskou školu, a tím i garanci kvalifikační přípravy a výchovy budoucích ošetřovatelek. Bylo ustanoveno kuratorium školy, což byl sbor kurátorů dohlížející na její činnost školy. Předsedou kuratoria byl prof. MUDr. Karel Weigner (1874– 1925), učitel na pražské lékařské fakultě i na ošetřovatelské škole. Dalšími významnými členy kuratoria byli univerzitní profesoři lékařské fakulty Vítězslav Janovský (1847–1925), Ladislav Syllaba (1868–1930), později Arnold Jirásek (1887–1960), byli zde i zástupci ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy, ČSČK, zemské správy politické, Všeobecné nemocnice. Při škole byl ustanoven Dámský výbor, jehož členky byly společensky angažované ženy, zejména manželky podnikatelů, významných politických a kulturních činitelů a státních úředníků. Tento spolek pečoval o šíření zájmu o ošetřovatelství mezi širokou veřejností, prováděl mravnostní a společenský dozor nad školou. Seznamoval veřejnost s posláním ošetřovatelské školy. Škola nesla oficiální název Ošetřovatelská škola ve správě Československého červeného kříže.

Pomoc Amerického červeného kříže

Na žádost předsedkyně ČSČK dr. Alice Masarykové vyslal Americký červený kříž tři ošetřovatelky, aby svými bohatými zkušenostmi pozvedly v naší zemi úroveň ošetřovatelství. V USA bylo ošetřovatelství na daleko vyšší úrovni než u nás. Počet amerických ošetřovatelských škol byl mnohonásobně vyšší a tamní školy spatřily světlo světa daleko dříve než naše. Vedením školy byla pověřena miss Marion Parsons, jejími asistentkami byly miss A. Lentell a slečna Kačenová, která jediná uměla česky, neboť pocházela z české emigrace. Americký červený kříž poskytl bohaté dary za účelem pozvednutí úrovně stanic na 1. interní klinice, na 1. porodnické klinice a zčásti na klinice dermatologické a gynekologické. I zařízení internátu pro budoucí ošetřovatelky bylo obohaceno dary Amerického červeného kříže, např. klavírem či odbornými a beletristickými publikacemi do školní knihovny. Nově byla vybudována odborná učebna ošetřovatelské techniky, která dosud ve škole neexistovala. Na I. interní klinice prof. Syllaby a na I. porodnické klinice prof. Jerieho byly vybudovány vzorné školní stanice, kde se konala praktická výuka žákyň. Americké sestry uznávaly vysokou úroveň naší školy zejména po stránce teoretické, avšak v praktické výuce shledávaly jisté nedostatky, které bránily získat dostatečné manuální zkušenosti a zručnost při výkonech. Proto se americké sestry zaměřily na zlepšení výuky v nemocnici právě vytvořením podmínek pro praktickou výuku.

Ředitelka školy, její asistentky a členové pedagogického sboru vypracovali novou učební osnovu školy. Rozdělili přednášky na oba školní roky, některým předmětům byl počet vyučovacích hodin přidán, jiným redukován. Do výuky byly přidány nové předměty, a to etika a historie ošetřovatelství. Vyučovala se i angličtina, aby mohly české sestry studovat anglickou odbornou literaturu, neboť českých odborných knih a časopisů bylo zoufale málo. Americké sestry kladly velký důraz na individuální péči o nemocného nejen z hlediska ošetřovatelského, ale i morálního. Snažily se pozvednout české ošetřovatelství na vyšší úroveň.

Miss Parsons si přes mnohé výhrady školy nesmírně cenila. Byla toho názoru, že „velká odpovědnost leží na této škole, neboť musí nejen opatřovati cvičené ošetřovatelky pro nemocnice, ale též vychovávati budoucí učitelky -- ošetřovatelky a vůdkyně ošetřovatelského povolání v této zemi. Jest zapotřebí zříditi ještě jiné ošetřovatelské školy, neboť celý rozsáhlý program veřejného zdravotnictví jest zdržován nedostatkem cvičených ošetřovatelek...“. Převzetím školy do správy ČSČK došlo k jedné zajímavé události. Absolventky z let 1919 a 1920 dostaly diplom bez registrovaného pořadí a bez odznaku jako absolventky státní ošetřovatelské školy. Ročník 1918 měl ještě rakouský státní odznak. Ošetřovatelkám bylo při předávání diplomů slíbeno, že jakmile bude schválen státní znak, bude pro ně zhotoven i odznak a provedena registrace. V roce 1921 předávaly Američanky absolventkám nový odznak, ne státní, ale Červeného kříže, ale odmítly jej dát absolventkám předchozích ročníků, které žádný nedostaly.

Škola po odchodu amerických sester

Po odchodu amerických sester v roce 1923 nastoupila jako ředitelka školy Sylva Macharová, jejími zástupkyněmi byly jmenovány Ruth Tobolářová a Františka Růžičková, která se vrátila po tříletém studiu z Bostonu. V roce 1924 odjela Ruth Tobolářová do Bagdádu a místo asistentky bylo svěřeno Marii Nápravníkové, která dlouhodobě působila na klinice prof. Jerieho. Na působení amerických sester s nadšením vzpomíná sestra Anežka Rybníčková na Jubilejním sjezdu sester v roce 1946. Uvádí: „Vzpomínati na výcvik ve škole pod vedením amerických sester není možno bez pocitů upřímné vděčnosti a velké úcty. Prožívat dva roky v blízkosti těchto vzácných žen, učit se pod jejich bdělým, laskavým dozorem, být vychována jejich moudrými radami, to už samo o sobě je velikým štěstím. Miss Parsonsovou jsme jmenovaly matkou [...] Nejvíce ve styku jsme byly se školními sestrami: Miss Lentellovou a Miss Kačenovou, se kterou jsme mohly mluvit česky [...] Ředitelka Parsonsová pečovala o nás ve všech směrech: zajistila nám dobrou výživu z amerických zásob potravin, o které byla tehdy po válce ještě nouze, z darů Amerického červeného kříže darovala prádlo a oblečení, objednala pro nás učitelku rytmiky, žákyně nadané hlasem posílala k učitelce zpěvu. Nejlépe se nám dávala poznati v hodinách ethiky, kdy sama přednášela. Jak z duše do duší k nám hovořívala o výši povolání ošetřovatelského, je-li postaveno na základě mravním...“

Miss Parsons v listopadu 1921 informovala redaktorku Pacific Coast Journal o ošetřovatelské škole a ošetřovatelství v ČSR. Ve svém dopise píše: „... systém, který jsme zde našly, se liší od našeho – je lepší v některých bodech, v jiných opět horší. V organisaci školy mimo nemocnici, samostatné s internátem, ve vysoké úrovni přednášejících, kteří jsou dobře honorováni, v tom, že posluchačky během školení nemají odpovědnosti ve službě a v osmihodinovém pracovním dnu platném pro všechny posluchačky – ve všech bodech má česká škola úroveň, o jakou usilujeme v mnohých školách amerických. Avšak v korelaci teorie a prakse a v přímé péči o nemocného, je zdejší úroveň tak hluboko pod naší, že lze skoro říci: není úrovně vůbec. Péče o nemocné, jak my ji provádíme, je zde neznámou věcí; zde je sklon považovati nemocného za klinický materiál [...] v ČSR klade se důraz na teorii a zanedbává se to, co je konečně ošetřovatelstvím v pravém slova smyslu, t. j. vlastní péče o nemocného [...] Jiný velmi důležitý úkol, který máme před sebou, jest přemoci zaujetí a předsudek veřejnosti proti ošetřovatelství jako povolání pro dobře vychované dívky. Ošetřovatelství dodnes není tu pokládáno za povolání, ale za hrubou, ano ponižující práci...“

Škola zůstala ve správě ČSČK do roku 1931, kdy se stala státní školou. 

Podpora dalšího vzdělávání diplomovaných ošetřovatelek

ČSČK podporoval další vzdělávání diplomovaných ošetřovatelek, protože u nás pro ně neexistovaly další formy vzdělávání kromě dílčích kursů či studia na vyšší škole sociální péče. Ve spolupráci s Americkým červeným křížem a s Ligou Červených křížů byly některé ošetřovatelky vysílány ke studiu v zahraničí. Na tato studia byla vyčleněna stipendia, která poskytovala Liga Červených křížů, ČSČK nebo Americký červený kříž. Již v minulém čísle jsme hovořilI o Vilmě Černé a Boženě Březinové, jež absolvovaly studium v cizině. Františka Růžičková, zástupkyně ředitelky školy Sylvy Macharové, studovala v letech 1920–1923 v Bostonu, kde absolvovala tříletou ošetřovatelskou školu a získala diplom jako ošetřovatelka a vysvědčení ze čtyřměsíčního porodnického kursu. V zahraničí nemohla chybět velmi angažovaná sestra Emilie Ruth Tobolářová. Ta podnikla tříměsíční studijní cestu v Londýně, v nemocnici St. Thomas Hospital, kde Florence Nightingale založila ošetřovatelskou školu. Mohli bychom zmínit další jazykově vybavené ošetřovatelky, jimž byla poskytnuta stipendia na zahraniční studijní pobyt.

Ani v naší zemi nezůstal ČSČK dalšímu vzdělávání ošetřovatelek nic dlužen. Jako významný příklad poslouží dlouho očekávaný kurs sociální péče. Spolek absolventek školy ošetřovatelské, jenž usiloval o povznesení úrovně ošetřovatelství, se dlouho snažil o uspořádání pokračovacího kursu sociální péče pro diplomované sestry. Uskutečnit tyto záměry se poměrně dlouho nedařilo. Avšak pomohl ČSČK, Státní zdravotní ústav a nový ředitel vyšší školy sociální péče. Šestiměsíční kurs byl diplomovanými sestrami přivítán s velkým nadšením.

Vznik ošetřovatelského poradního sboru

ČSČK ve spolupráci se Spolkem diplo- movaných sester ustanovil v roce 1930 při ČSČK poradní ošetřovatelský sbor. Členy sboru byli významní lékaři z lékařské fakulty a z ČSČK, diplomované sestry jako zástupkyně Spolku diplomovaných sester a další. Úkolem ošetřovatelského poradního sboru bylo zabývat se otázkami vývoje ošetřovatelství v ČSR, vypracovat statistiku počtu ošetřovatelských míst v ČSR, vést evidenci počtu diplomovaných a dobrovolných ošetřovatelek pro případné válečné poměry, zabývat se registrací ošetřovatelek a novelizací vládního nařízení č. 22/1927, jež upravovalo sociální poměry ošetřujícího personálu, pomáhat pří zřízení dalších ošetřovatelských škol v Brně a Bratislavě.

Rozvoj návštěvního ošetřovatelství (poradny)

Stejně jako ošetřovatelská škola získala neocenitelnou pomoc v miss Parsons a jejích asistentkách, stejně tak návštěvní ošetřovatelství a sociálně-zdravotní práce získaly svou učitelku v osobě miss P. V. Besom. S touto Američankou z Bostonu spolupracovaly nejprve dvě naše sestry v Praze VII a VIII, kde od roku 1920 vyšetřovaly rodiny rachitických dětí. Navštěvovaly také chudé nemocné v rodinách. Protože se návštěvní ošetřovatelství nacházelo dosud v plenkách, narážely sestry na neporozumění a překážky jak ze strany rodin, tak kupodivu i ze strany chudinských lékařů. Dalším předmětem zájmu miss Besom bylo zakládání dětských sociálně-zdravotních poraden Našim dětem. Po ní nastoupila do návštěvního ošetřovatelství jiná americká ošetřovatelka, miss White, která navíc pořádala kursy ošetřování nemocných v domácnostech, kursy pro matky a jiné. Naše sestry mající možnost pracovat s americkými kolegyněmi se naučily metody při vyšetřování v rodinách, sledovat kontinuitu problémů v rodinách, ošetřovat nemocné v domácnostech apod. Jak je patrné, v roce 1920 do naší republiky nepřijely pouze tři sestry, které se ujaly zvelebování ošetřovatelské školy. Zdá se, že americká delegace byla dosti početná vzhledem k mnoha úkolům, které si Americký červený kříž a ČSČK vytyčily v ČSR splnit. Neocenitelná pomoc byla vyslána na Slovensko a do Podkarpatské Rusi, kde byly poválečné poměry daleko horší než u nás. To už je však jiná kapitola. Jisté však je, že vliv ČSČK a pomoc amerických sester se v ošetřovatelském školství setkaly s maximálním úspěchem.

Mgr. Jana Mlýnková, ÚTPO 1. LF UK, Praha

Literatura u autorky

Archivní dokumenty jm a archiv ÚTPO

 

• tisk
• předplatit si