Vietnamská kultura v ošetřovatelské péči

Podle Českého statistického úřadu bylo u nás k 31. 12. 2007 evidováno 50 955 vietnamských státních příslušníků. Vzhledem k tomu, že v rámci tohoto etnika dochází k migraci po Evropě a že odborníci hovoří o poměrně silné nelegální migraci, je celkový odhad počtu vietnamského obyvatelstva na našem území mezi 90 a 100 000 osob. Kromě nejmladších generací jsou Vietnamci uzavřeným etnikem se silnými sociálními vazbami v jejím rámci, navenek působí uzavřeně a kontakty s majoritní společností nevyhledávají. Mají své předáky, kteří řeší kontakty např. s úřady. (1,2,3) Převládajícím náboženstvím je konfucianismus. (4)

Krátký pohled do života Vietnamců

ČSSR byla čtvrtým státem, který Vietnam uznal, a v souvislosti s mezistátními dohodami z let 1956–1980 financovala vzdělávání vietnamských občanů, kteří k nám přijížděli ve čtyřech vlnách. Nejprve byli vzděláváni ve strojírenství a v lehkém průmyslu, počátkem 60. let začali na vysoké školy přijíždět studenti a aspiranti, kteří studovali převážně na školách ekonomického a technického směru. Vysokoškolští pedagogové byli překvapeni dobrými studijními výsledky. Málokdo totiž věděl, že studenti jsou doslova pod kontrolním drobnohledem referenta zabývajícího se studijními záležitostmi na zastupitelském úřadě Vietnamu v Praze. Student, který výborně, popř. chvalitebně neplnil své studijní povinnosti, se vystavoval riziku, že bude okamžitě poslán domů. Vietnamská strana chápala nedostatečné studijní výsledky svých občanů jako špatnou reklamu vlasti, a proto nikdo ze studentů nemohl opakovat ročník. Zájem naší republiky o vietnamskou kulturu byl v této době malý, postupně se ale měnil pohled československých občanů na vietnamské etnikum. Vietnamci začali intenzivně cestovat po celé republice, ve velkém množství nakupovali určité druhy zboží – kola, mopedy, textilie, šicí stroje, léky – a posílali je do vlasti. Během krátké doby byli považováni za etnikum skupující určité zboží za jakoukoliv cenu a za velmi dobré obchodníky. V této době také vzrostl, počet smíšených manželství, která však trvala krátkou dobu. Po roce 1985 se počet vietnamských pracujících u nás snižoval.

Lze konstatovat, že československá společnost nebyla včas připravena na přijetí tak odlišného etnika, jakým jsou Vietnamci. Vietnamská strana také plně neodhadla dopad přemístění poměrně vysokého počtu občanů do zcela odlišného evropského prostředí. Po vytvoření Československé federativní republiky došlo z naší strany k finanční kompenzaci pro nedodržení smlouvy o dočasném zaměstnávání vietnamských pracujících v Československu. Ve stejné době došlo k podobnému jevu v Německu, ale němečtí Vietnamci se nechtěli do Vietnamu vrátit, a tak ilegálně přecházeli k nám.

Počátkem 21. století lze ve vietnamské komunitě pozorovat nový specifický jev – sílící počet dětí narozených v ČR po roce 1990. Tato skupina dětí a mládeže se těžko hodnotí, neboť ji silně ovlivňuje jak rodinné prostředí, tak i prostředí majoritní společnosti. Můžeme se ptát, jaký vztah má tato mládež k Vietnamu – pokládá jej za svoji vlast, anebo za zemi, kam se občas jede na návštěvu? Zamýšlejí se tito lidé nad otázkou: „Kdo jsem? Čech? Vietnamec?“ Na této generaci je již zřetelný vliv majoritní kultury. (5)

Odlišné zvyky a kulturní prvky

Setkáme-li se s Vietnamcem, je samozřejmé, že obě strany zavedou hovor na téma zdraví a rodiny. Evropanům se mohou zdát konkrétní informace o zdravotním stavu důvěrné a osobní záležitostí. Vietnamec však chce dát najevo opravdový zájem o nás.

„Paní, jste pěkná, tlustá“ – podobné věty byly a jsou příčinou mnoha nepříjemností a nedorozumění, tato se překládá jako „vypadáte blahobytně, jistě se vám vede dobře“. Není myšlena v hanlivém slova smyslu. Fráze pramení z tradiční představy, že ten, kdo má dostatek jídla, je na první pohled silnější a odolnější vůči nemocem než rolník denně pracující na poli či rýžovišti. Vietnamci se často usmívají nebo nahlas smějí, a to i v situacích, které Evropanům nepřipadají směšné, a proto to považují za nepřiměřenou reakci. V okamžiku, kdy Vietnamec neví „kudy kam“, nerozumí, co se po něm chce, nebo je v dané situaci velmi nejistý, začne se usmívat nebo nahlas smát. Evropan si nemusí uvědomit, že jedná s člověkem z jiné kultury, a situaci si vyloží neadekvátně. Vzniká konflikt – Evropan se domnívá, že se mu Vietnamec vysmívá, a začne na něj křičet. Úsměvy Vietnamců je třeba brát v úvahu i při ošetřovatelské péči!

Někteří vietnamští muži si nechávají na jednom nebo na obou malíčcích narůst dlouhý nehet, který může být i několik centimetrů dlouhý. Na Evropany to může působit podivně až odpudivě. Kořeny tohoto zvyku najdeme v minulosti. Učenci a později i bohatí obchodníci dávali dlouhým nehtem na malíčku najevo, že nemusí fyzicky pracovat (fyzickou práci jim nehet ani neumožňoval) nebo se zabývají duševní činností. Pro okolí je to znamení, kam jedince společensky zařadit. V současnosti mají tento zvyk zejména obchodníci. Vietnamským tradicím zcela odporuje veřejná kritika jednotlivce před ostatními. Ta se považuje za nejkrutější trest zaměstnavatele vůči zaměstnanci. Spory s Vietnamci se musí řešit v soukromí beze svědků. Nastalou situaci (nedorozumění, konflikt) je potřeba prodiskutovat mezi čtyřma očima, při řešení před ostatními by Vietnamec ztratil tvář. Ztratit tvář a autoritu můžeme i my, když začneme na Vietnamce křičet. Nemůžeme dát veřejně průchod svým negativním citům. (5, 6)

Specifika komunikace

Pravidla slušného chování Vietnamce učí neobtěžovat ostatní svými stížnostmi a problémy. Naprosto je nepřijatelná již uvedená otevřená kritika jednotlivce před kolektivem. Za nevhodné považují, pokud se muž dotkne cizí ženy nebo když si někdo položí nohy na nábytek. Při rozhovoru je pro ně nepříjemné, hledíme-li jim přímo do očí, což si mohou vykládat jako domýšlivost nebo povýšenost. Nepřípustné je ulevit si při únavě založením rukou v bok. Vietnamec si pomyslí, čím nás mohl rozzlobit, a marně pátrá po příčině. Vietnamština nezná vykání a tykání v podobě, jakou známe z jazyka českého. Vietnamci využívají zdvořilostní obraty a slova, jejichž použití vychází z konkrétní situace. (3, 7, 8)

Stolování

Ve Vietnamu se jí tyčinkami. Když se jimi jí rýže, občas spadnou zrnka na stůl a zašpiní ubrus. Tak se postupně vyvinul zvyk – zašpiněním ubrusu se dává hostiteli najevo, že hostovi chutná. V závěru jídla je dobré nechat pár zrnek rýže v misce jako výraz toho, že jsme sytí. Pokud by byla miska zcela prázdná, znamená to, že máme ještě hlad, a hostitel by předložil další chod nebo by do misky přidal rýži. Tento zvyk si Vietnamci přinesli i k nám. Když jedí české jídlo, nechají zbytek na talíři. Je to projev sytosti, nikoli toho, že jim nechutná.

Se stolováním souvisí mlaskání. Nejde o akt proti společenské etice, ale o výraz uznání lahodnosti pokrmu a pochvaly hostitele. Ve Vietnamu se má po dobrém jídle řádně odříhnout a nezatěžovat trávicí trakt vzduchem.

Tradiční stolování je vážná a časově náročná záležitost. Jí se pomalu, současně se hovoří, relaxuje. To vyplývá z následující skutečnosti. Ve Vietnamu je po většinu roku vlhkost vzduchu 60–80 % a 30 °C ve stínu. Klimatizace v domácnostech či v restauracích není všude samozřejmostí. Při rychlé nebo fyzicky náročné práci se vydá značné množství energie a osoba se potí, ztrácí tedy velké množství tekutin. Proto jsou místní obyvatelé, ale i dlouhodobě usazení cizinci navyklí vykonávat fyzické pohyby pomalu. Do kategorie fyzicky náročného úkonu patří i rychle snědené jídlo. Odtud tedy plyne snaha jíst pomalu. Na závěr se sní polévka, kterou se doplní tekutiny a soli.

Stravování

Nejdůležitější plodinou pro Vietnamce je rýže, kterou pěstují hlavně ženy na zaplavených rýžovištích. Rýže se připravuje na mnoho způsobů.

Maso vietnamské kuchyně představují zejména ryby a drůbež. Potravinám je podle filozofie jin a jang přisuzována síla tepla nebo chladu. Teplé pokrmy jang jsou např. vejce, drůbeží maso, rýže, chladnými jin potravinami jsou karotka či fazolové klíčky. Potraviny musí být v rovnováze, což vede k udržení zdraví.

Vietnamci jedí třikrát denně. Oběd a večeře jsou hlavní jídla. Mají rádi listovou zeleninu a ovoce. Rýži jedí s každým jídlem. Ústy nepřijímají nic studeného. Hodně pijí, hlavně nápoje pokojové teploty. Nemusí tolerovat laktózu. Strava bývá méně solená. (3, 7)

Evropané si málo uvědomují, že na některé potraviny nejsou Vietnamci zvyklí, např. na mléko a mléčné výrobky, které jim páchnou a způsobují zažívací potíže. Několik měsíců si zvykají na evropskou stravu.

Zdraví a nemoc

Ve vietnamské medicíně jsou dosud vyhledáváni léčitelé, aby doporučili nějaké byliny či jiné alternativní způsoby pomoci. Pokyny personálu zdravotnických zařízení Vietnamci obvykle plní. Při léčení vietnamského etnika je důležité pečlivě vysvětlovat jednotlivá vyšetření a terapeutické postupy. Je třeba se přesvědčit, zda tito pacienti pokynům dostatečně porozuměli – vždy požadujeme zpětnou vazbu. Pokud pacient požádá o přítomnost člena rodiny během jeho vyšetření, je třeba mu vyhovět. Není vhodné sdělovat nemocnému závažnost zdravotního stavu bez konzultace s rodinou, většinou s mužem. Rodina často nechce, aby byl jejich příbuzný stresován, depresivní, smutný. Vietnamci jsou velmi stydliví (skromní), zejména ženy. Je proto nutné zajistit soukromí na prohlídku. Preferují použití toalety před podložní mísou nebo močovou lahví.

Smrkání do kapesníku považují za neslušné a směšné. Oproti našemu zvyku posmrkávají i na veřejnosti, což naše kultura vnímá jako nepřijatelné. Osobní hygiena je pro vietnamské pacienty nesmírně důležitá. Raději si ji zajistí sami nebo s pomocí rodinných příslušníků, pokud možno stejného pohlaví. Je-li to možné, upřednostňují sprchu každý den ráno. Při bolesti Vietnamec obvykle nepožádá o analgetika, protože se bojí návyku a vedlejších účinků. Při zvracení může kvůli studu informovat personál až poté, co sám zvratky uklidí. Antiemetika vietnamští pacienti přijmou až po několika epizodách zvracení. Nejprve se snaží poradit si sami. Zácpu nebo průjem pacient oznámí teprve tehdy, když se ho sestra zeptá nebo pokud již sám pociťuje velké problémy. Domácí léčebné praktiky, které Vietnamci používají, zahrnují velkou konzumaci zeleniny a tekutin. Klyzma představuje poslední možnost.

Únavu Vietnamci neoznamují a pomocí léků ji řešit nebudou. Podle nich je součástí úzdravy spánek. Bude-li nemocný depresivní, rodina se ho bude snažit rozveselit, bude mu vyprávět veselé historky, pokusí se přivést ho na jiné myšlenky. Duševní poruchy mají společenské stigma. Vietnamci své depresivní rozpoložení oznámí až poté, co se jich zdravotnický personál zeptá. Pomoc vyhledávají v okamžiku, stanou-li se problémy neúnosnými. Vietnamci při potížích nejprve zkoušejí domácí léčení a pomoc. Problém přiznají tehdy, je-li jim velmi „špatně“ a nemoc pokročila (velké bolesti). Velká pozornost se věnuje těhotným ženám. Dbají na zdravá jídla a dostatek odpočinku, namáhavá činnost je pro ně nemyslitelná, zcela jistě v posledním trimestru. Těhotné ženy mají být v teple a dodržovat speciální hygienu, např. při péči o chrup používat slanou vodu. Pokud budoucí rodiče společně absolvují těhotenský kurs, otec se bude lépe cítit u porodu. Rodičky trpí tiše, bolest snášejí dobře, nenaříkají, přesto je třeba jim věnovat pozornost. Vždy je důležitá hygiena. Vaginální porod je upřednostňován před císařským řezem. Pokud se ukážou problémy s novorozencem, je lepší věc prokonzultovat s otcem nebo jiným členem rodiny. Tato osoba rozhodne, kdo to oznámí matce. Vietnamci mají před lékaři respekt. Předběžné prohlídky vyhledají, když to lékař či sestra doporučí. (3, 7, 9) Znalost kulturních zvyků Vietnamců, jež jsou od našich naprosto odlišné, rozhodně usnadní ošetřovatelskou péči. Je však zdravotnická praxe na ošetřování příslušníků cizích etnik do budoucna připravována dostatečně?

Mgr. Jana Mlýnková, Ústav teorie a praxe ošet- řovatelství 1. LF UK, SOŠ sociální, o.p.s., Praha

Literatura:

1. Vietnamská kulturní identita. [onli- ne]. [citováno 2009-05-30] Dostupné na: <http://www.mezikulturnídialog. cz/vietnamska.html>.

2. BLAFKOVÁ M. Specifika života vietnamské komunity v ČR [online]. E-polis.cz, 22. leden 2009. [citováno 2009-05-30]. Dostupné na: <http:// www.e-polis.cz/nezarazene-clan- ky/343-specifika-zivota-vietnamske-ko-munity-v-cr.html>.

3. TESLÍKOVÁ A. Multikulturní přístup při ošetřování příslušníků vietnamské komunity. [online] [citováno 2007- 01-18] Dostupné na: <http://sestra.cz/ scripts/detail.php?id=276659>.

4. NOVÁKOVÁ K. Vietnamská rodina – synovská oddanost. [online] [citováno 2009-05-25] Dostupné na: <http://www.klubhanoi.cz/view. php?cisloclanku=2005011301>.

5. ŠIŠKOVÁ T. (ed.). Výchova k toleranci a proti rasismu. Multikulturní výchova v praxi. 2. vyd. Praha: Portál, 2008, s. 136–145.

6. KOLEKTIV AUTORŮ. Interkulturní vzdělávání, s. 381–392. [online] [citováno 2009-04-10] Dostupné na: <http://www.varinaty.cz/cdrom/pod- kapitoly/IKV1_komplet.pdf>.

7. IVANOVÁ K., ŠPIRUDOVÁ L., KUTNOHORSKÁ J. Multikulturní ošetřovatelství I. Praha: Grada, 2005, s. 194–197.

8. KOLEKTIV AUTORŮ. Efektivní komunikace v interkulturním prostředí. Praktická příručka pro pracovníky úřadů práce, s. 11–12. [online] [citováno 2009-05-25] Dostupné na: <http:// www.epolis.cz/download/pdf/publica- tions_12_1.pdf>.

9. MOCKOVÁ J. Vietnamci v České republice. In: Sestra, 2007, r. 17, č. 4, s. 26.

 

 

 

• tisk
• předplatit si