Řešení inkontinence v praxi

V LDN Nejdek jsem zaměstnaná téměř 25 let. Po celá tato léta poskytuji péči o inkontinentní pacienty. Dokonce i dnes, jako manažerka ošetřovatelství, se na této problematice bezprostředně podílím. Za dlouhou dobu své práce jsem nasbírala mnoho zkušeností a také mohu srovnávat praxi dříve a nyní.

Člověk přijde na svět a okamžitě dokáže bojovat o své potřeby. Pláče-li dítě, víme, že má potřebu. Jakou? To je na schopnostech matky či ošetřujícího personálu odečíst z grimasy obličeje, pohybů, co asi dítě potřebuje. Vyhovíme-li, dítě se uklidní, usne, vše je v pořádku.

Nemocný dospělý je na tom „lépe“. Dokáže svou potřebu pečujícím sdělit. Vypadá to, že problém tedy neexistuje. Opak je však pravdou. Nemocný se často ostýchá o problému mluvit, zvláště pak o inkontinenci. Jeho potřeba je ovlivněna špatnou zkušeností, pocitem, že lékař či sestra nemají čas, že se to teď nehodí. Pacient strádá. Také dementní pacient si uvědomuje základní potřebu vyprazdňování. Personál opomíjí, že takový pacient ví, co potřebuje. Ano, jeho potřeby se často neslučují s přítomným časem – ale vyprazdňování?

Skrývaná inkontinence

Z fyziologického hlediska se organismus člověka neustále vyvíjí a mění, leckteré choroby si nese s sebou. Problém s kontinencí není pouze onemocnění urologické, ale také neurologické, gynekologické, související s diabetem II. typu, nádory a dalšími chorobami. Inkontinentní pacient má tedy zdravotní problém, který ho často trápí paradoxně méně než inkontinence, se kterou má problém psychický. Inkontinenci se snaží skrývat. Je omezen v sexuálním životě. Ano, i o sexu je u pacienta vyššího věku nebo dlouhodobě nemocného třeba mluvit. Zdravotníci by měli především zajistit kvalitní péči a zlepšit kvalitu života pacienta. A to jak v době nemoci, tak v životě poté.

Inkontinence a kvalita života

Předpokládá se, že délka života se bude neustále prodlužovat a jednou může dosáhnout až 120 let. To je sice pro nás, kteří u lůžka dlouhodobě nemocného pracujeme a vidíme, jak nám čas utíká, potěšující, ale pacient se dostává do léčebny leckdy již po padesátce. Zákonitě si klade otázku: „Bude nám dopřán čas na odpočívání za vykonanou práci?“ Pokud budeme čilí, soběstační, samostatní, s dobrou myslí, bude to fajn. Spíše však platí, že se prodlužuje délka života, ale snižuje se jeho kvalita. Inkontinence pohled na kvalitu života mění. Pacient řeší únik moči různými pomůckami, méně často inkontinenčními, zvyká si na život s handicapem. Mluvíme o snížení kvality. Nepohodlí a závislost na personálu, rodině, okolí. Proč tedy nehledá nemocný včas pomoc u odborníka? Dlouhé fronty u lékaře, čas lékaře na pacienta, vztah lékaře a pacienta, prostředí ordinace, dostupnost a s tím spojené objednávání na vyšetření? V první řadě hraje svou roli stud, psychická zábrana nemocného. Pokud neabsolvuje člověk s počínajícím problémem vyšetření a nedostane odbornou pomoc, snaží se vše řešit podomácku. Problém se tím jen zhorší. Pacienta pomůcky zatěžují finančně, problém je řešen špatně. Únik mimo pomůcku, zápach, to vše přináší dyskomfort pacienta. 

Nemocný v léčebně problém řeší

Je-li pacient hospitalizován v léčebně, je o něj postaráno. Zvládání inkontinence v zařízení patří k indikátorům kvality dlouhodobé ústavní péče. Důležité je už to, že je mu umožněno a usnadněno o inkontinenci mluvit. Pomůcky v zařízení nejsou tabu. Často až pobyt na následném lůžku pacienta přiměje ke spolupráci, k používání inkontinenčních pomůcek. Pokud pacient chce problém řešit, je mu nabídnuto vyšetření a stanovení příčiny a lékařské diagnózy. Spolu s řešením zdravotního problému jde ruku v ruce edukace, plánování ošetřovatelského postupu, vyhodnocení pomůcek, motivace při zaučení k jejich používání. Výměna pomůcek zabere personálu více než třetinu pracovní doby.

Když přijde pacient s inkontinencí

Když přijde inkontinentní pacient, uvažujeme o souvislostech. Inkontinence je například dílčím symptomem dysfunkce dolních močových cest (i v mladém a středním věku). Ale bývá i příznakem multikauzálního geriatrického syndromu. Budoucnost takového pacienta je závislá na kvalitě péče a kvalitě používaných pomůcek. Často jde celkově o špatnou prognózu, nízkou kvalitu života, ošetřovatelskou zátěž, kombinaci urologických a neurologických faktorů a dalších syndromů, které vedou k dalším deficitům, jako jsou například imobilita, poruchy stability, často s pády, následně opruzeniny a vznik dekubitu. Příčinou není jen inkontinence sama, ale celkově obtížně řešitelný zdravotní stav pacienta. Signálem závažných onemocnění může být i prostá inkontinence. Vzhledem k tomu, že nemocný tomuto příznaku nevěnuje dostatečnou pozornost, může své zdraví poškodit závažným onemocněním, jako jsou urologické, neurologické či gynekologické nemoci, například mozkomíšní roztroušená skleróza, autonomní neuropatie, Parkinsonova choroba s poruchou mikce, onemocnění prostaty u mužů nebo dysfunkce pánevního dna z různých příčin u žen. Další příčinou inkontinence mohou být vícečetné porody, obezita, vrozené dispozice, vlivy léků, časté infekce, zavedený permanentní katetr. Důležité je vyšetření pacienta, možnosti odstranění příčiny, eventuálně adekvátní pomůcka.

Inkontinence v geriatrii

Inkontinence v geriatrii je problémem, který často není řešen. Z hlediska ošetřovatelství je přitom ošetřovatelskou prioritou, ukazatelem ošetřovatelské náročnosti, protože znamená akutní dekompenzaci křehkého pacienta se špatnou životní prognózou. Inkontinence seniorů se také často pojí s imobilitou, pády, demencí, deliriem, zanedbáním, umíráním.

Cílem je (doma i v zařízení):

• zlepšit kvalitu života pacienta (pomůcky, edukace, kontinence);

• snížit zátěž ošetřovatelského personálu (minulost látkové pleny, podložky, omezit a odstranit nevhodné pomůcky), zátěž v domácnosti (instalace přístupné sprchy);

• snížit náklady na praní prádla, na pomůcky;

• motivovat pacienta k používání zajištěného komfortu – úprava koupelny, pomůcky na předpis. 

Je třeba se starat a oddalovat či minimalizovat následky fyziologických změn, nesoběstačnosti a nesamostatnosti. To znamená: 

• pomoc odborného lékaře;

• pomoc školené sestry, včasná edukace;

• včasná rehabilitace při ztrátě zdraví;

• nabídnout možnosti – poukaz na pomůcky, toaletní židli k lůžku na noc, příspěvek na úpravy bytu;

• akceptovat přání pacienta.

Aktuální plán péče znamená:

• zhodnotit: stav vědomí, stupeň závislosti na ošetřujícím personálu, pohybové schopnosti – chůze, stupeň demence – pochopení situace, stupeň inkontinence (diagnostické metody, ovlivnění psychickým a somatickým stavem);

• volit správně druh pomůcky, její velikost, savost atd.;

• zaznamenat inkontinenci stolice;

• umožnit použití toalety (soukromí);

• umožnit asistenci, spolupráce (den a noc);

• vyplnit den pacienta péčí o sebe sama (v lepším případě zvládne i domácnost, jinak je třeba zajistit terénní služby);

• zajistit polohu při výměně pomůcky (v zařízení, jak to bude fungovat doma, transportní systém, zvedák);

• zajistit nácvik soběstačnosti nebo spolupráce – správná aplikace pomůcky; 

• výměnu (indikátor) a péči o kůži (kosmetika);

• edukaci pečujících – rodiny;

• práci s psychikou pacienta.

Adaptace – na novou situaci a jiný režim

Pacient se musí přizpůsobit novým podmínkám (čas, ale i rozpočet), někdy také novému životnímu prostředí (život v zařízení, v domácnosti rodinných příslušníků). Ztrácí svůj domov. Proto je nutné vytvářet takové podmínky, kterým je starý člověk schopen se přizpůsobit. Zajistit mu intimitu, soukromí, zvláště pak v ústavním nebo zdravotnickém zařízení, ale i v novém domácím prostředí. Pomohou i drobnosti, třeba osvětlení podlahy po celou noc.

Zachování lidské důstojnosti

S důstojností jde ruku v ruce úcta. Úcta k osobnosti, k hodnotám, ale i tužbám, pacient něčím byl, něco vykonal pro sebe, pro rodinu, pro společnost. Ještě je něčeho schopen, i když to již nebude vědecká činnost, složitá operace, dobře řízená továrna či poskytování zdravotní péče. Předává životní zkušenosti dětem, svému okolí. Při poskytování péče by nemělo jít pouze o monolog a výměnu pomůcky. Důležitá je komunikace: i starý člověk umí naslouchat, snaha o spolupráci a odstranění ostychu a studu. Co znamená profesionální přístup, tolerance a empatie: rozloučit se s pracovníkem, pokud nemá komunikační schopnosti, je netolerantní, jeho přístup je neprofesionální; pracovat a mluvit tempem pacienta, pozor na jeho psychické tempo, důraz na dovednosti, motoriku; důležitá je především schopnost navazování lidských vztahů u pečovatele, spíše než „Tohle potřebujete!“ (plenu), používat „Důvěřujte mi, půjde nám to, pokusíme se to zlepšit“. Velmi důležitá je pochvala: „Zvládáte to, to je prima. Příště si to zopakujeme, bude to lepší.“ Pokud pacient na oddělení používá inkontinentní pomůcky bez ostychu, pokud bez bázně zazvoní na sestru v jakoukoliv hodinu, pak mohu říci, že ošetřující personál svůj úkol vůči němu zvládl a poskytuje kvalitní ošetřovatelskou péči.

(Prezentace na konferenci určené sestrám pracujícím v LDN, zařízeních poskytujících sociální služby, agenturách domácí péče a domovech pro seniory)

Marie Brozová, zástupkyně ředitelky a manažerka ošetřovatelství, LDN Nejdek

 

• tisk
• předplatit si