První státní ošetřovatelská škola

Začátky výuky na první ošetřovatelské škole nebyly nijak lehké. Uvědomme si, že nebyly žádné zkušenosti, žádný vzor, jenž by pomohl uvést do života nový typ školní instituce, který u nás dosud neexistoval. Teprve až pomoc tří amerických sester výrazně zvýšila celkovou úroveň školní přípravy i odborného výcviku na klinikách.

První představenou školy se stala Františka Fajfrová. Pracovala jako odborná učitelka dívčí pokračovací školy na Královských Vinohradech. Na počátku 20. století se angažovala v ženském hnutí a ošetřovatelské povolání vnímala pro ženu jako poslání. V roce 1904 byl ustanoven Spolek pro povznesení stavu ošetřovatelského a Fajfrová se stala velmi aktivní a činorodou jednatelkou spolku. Absolvovala ošetřovatelský kurs a práci ošetřovatelek rozuměla. Proto se několik let usilovně snažila o vybudování ošetřovatelské školy, neboť krátkodobé kursy pro ošetřovatelky shledávala sice přínosnými, zároveň ale i nedostačujícími pro vykonávání kvalitní ošetřovatelské péče.

Františka Fajfrová a její sestry

Františka Fajfrová si byla dobře vědoma, že její ošetřovatelské vzdělání nestačí k tomu, aby mohla odpovědně řídit ošetřovatelskou školu. Potřebovala vedle sebe odborně vzdělané ošetřovatelky. Ty se rozhodla získat ve Vídni, která otevřela ošetřovatelskou školu již dříve. Měla štěstí, do Prahy přijely dvě mladé ženy – diplomovaná sestra Anna Marie Hupková (přijela v roce 1917) a diplomovaná sestra Gisela Bártová (přijela roku 1918). Na Františku Fajfrovou vzpomíná absolventka školy Josefa Andělová-Křivánková: „... nejstarší ročník naší školy pod vedením F. Fajfrové počal [...] hodně trnitou pouť za ošetřovatelským vzděláním a výcvikem. Internát byl nově zařízen, měly jsme dvě učebny [...]. Náš čas byl rozdělen na docházení do přednášek, kam nás vždy paní představená doprovázela [...]. Paní představená často přicházela mezi nás do učebny, hovořila s námi o různých tématech, někdy jsme jí i zazpívaly [...]. Paní představená položila i základ školní knihovny. Opatřila všechny díly Ottova naučného slovníku. K prvním vánocům internátním nám všem darovala po překladu Florence Nightingalové ,Ošetřování nemocných‘ dnes tak vzácného vydání; mám je dodnes [...]. Jako neodbornice v ošetřovatelství nemohla nám poskytnouti tolik odborných znalostí [...], ale nahrazovala toto minus ve směru ethicko--výchovném. Vedla nás tak, abychom byly nejen výtečnými ošetřovatelkami, ale i průkopnicemi odborného ošetřovatelství.“

Františka Fajfrová měla na žákyně skutečně vysoké požadavky. Nabyla přesvědčení, že vychová z dívek ideální ošetřovatelky. Tato představa se jí však nenaplnila, na což ve stáří vzpomínala s jistým neuspokojením.

Božena Březinová

Na podzim roku 1919 opustila Františka Fajfrová ze zdravotních důvodů post představené školy a po dobu tří měsíců byla zastupována sestrou Jarmilou Šafaříkovou. Zřejmě na podzim 1919 se stala představenou školy sestra Božena Březinová (Macharová uvádí únor 1920), též absolventka ošetřovatelské školy ve Vídni při Všeobecné nemocnici a do Prahy přijela na výzvu Františky Fajfrové v roce 1918 po odchodu vrchní sestry Hupkové. Březinová byla původně přidělena jako vrchní školní sestra žákyním jednoročního kursu pro výcvik sester v péči o dítě, který při škole probíhal (Sylva Macharová ve svém článku uvádí, že pracovala jako instruktorka jednoročních kursů pro sociální pracovnice, zřízených na škole roku 1917).

Práce ve škole se ujala s chutí a vervou sobě vlastní. Byla to temperamentní žena, pocházela z Moravského Slovácka, z Krchlebova u Kyjova. Právě Březinová měla nesmírnou zásluhu na udržení budovy internátu před záborem pro byty úřednictva v době války. Podařilo se jí vzbudit zájem o školu a práci sester mnohých vlivných osobností tehdejšího veřejného života. Významné kontakty udržovala s dr. Alicí Masarykovou, jejichž výsledkem bylo, že Masaryková povolala do naší školy tři americké sestry, aby pomohly nejen zvýšit úroveň výuky a ošetřovatelské péče vůbec, ale aby pomohly zvýšit prestiž ošetřovatelského povolání v očích veřejnosti. Božena Březinová a její asistentka Františka Růžičková odjely na podzim 1920 na studijní cestu do USA. Sestra Březinová v Bostonu duševně onemocněla. Joža Filipová-Mockeová vzpomíná na smutné setkání s Boženou Březinovou: „Sestru Březinovou nám po roce pobytu v Americe posílá Americký Červený kříž duševně chorou zpět, když předtím ji zkoušel léčiti v nejlepších amerických ústavech pro duševně choré. Bylo to tragické setkání tehdy na Wilsonově nádraží, když jsem ji za asistence generála Dr. Haeringa (MUDr. Vladimír Haering byl od roku 1928 druhým místopředsedou ČSČK, později předsedou – pozn. aut.) přejímala od amerických sester-průvodkyň a vezla do Bohnic. A ještě smutnější byla cesta z bohnického ústavu po čase do Černovic u Brna, kam byla na přání rodiny přemístěna“. Ošetřovatelská škola i československé ošetřovatelství tak ztratily jednu z nadějných žen, jež byly schopny hmatatelně posunout úroveň ošetřovatelství kupředu.

Vilma Černá

Byli bychom nespravedliví, kdybychom nezmínili ještě jednu perspektivní osobnost spojenou s ošetřovatelskou školou. Nemoci a tragédie nechodí po horách, ale po lidech, mezi které bohužel patří i Vilma Černá. Byla absolventkou třetího ročníku ošetřovatelské školy. Stála u založení Spolku absolventek školy ošetřovatelské. Během nejrušnější práce si tehdejší ředitelka ošetřovatelské školy Miss Parsons (americká sestra) vyhlédla sestru Vilmu a přesvědčila ji, aby na náklady Amerického červeného kříže jela studovat do USA. Vilma Černá se ve své skromnosti zprvu zdráhala, argumentovala nedostatečnou znalostí jazyka a nedostatečnou způsobilostí svých vlastností.

Odjela v dubnu 1921 na jeden a čtvrt roku do New Yorku. Zde docházela na přednášky na Kolumbijské univerzitě a zároveň absolvovala nemocniční praxi. Z jejích dopisů, které posílala, vane teskný povzdech po domově. Není pochyb, že citlivá dívčí duše byla zahlcena velkým množstvím zcela nových a nečekaných poznatků. Vilma píše: „Obývám příjemný pokojík, ale není tak útulný jako můj ve škole [...]. Smutno je býti tak daleko od domova [...]. Je třeba udržet rovnováhu. Již každý začátek sám o sobě je těžký a nyní, přimyslíte-li si zcela odlišné, cizí prostředí, s docela jinou ošetřovatelskou technikou...“ Další dopisy jsou optimističtější, s nadšením se rozepisuje o novotách, všechno chce poznat, těší se na další přednášky, zejména dietetiku. Dala se zapsat do kurzu Administration of Schools of Nursing, docházela na přednášky z angličtiny a z veřejného zdravotnictví. V červnu 1922 odjela do Bostonu za sestrou Františkou Růžičkovou, aby společně absolvovaly nemocniční praxi. Pracovala na porodnickém oddělení (v New Yorku na interním oddělení). Opět se zabývá administrativou školy, studuje v knihovnách, píše domů o mnoha exkurzích do nejlepších nemocnic, studuje metodiku vyučování a vedení školy. Hotova se svým studiem v cizině se vrací domů s myšlenkou: „Široké pole leží před námi, je třeba dobrých pracovnic.“ Bohužel se mezi ně Vilma Černá už zařadit nestihla. Záhy po návratu do vlasti náhle zemřela, aniž mohla uskutečnit to, co si uložila a co od ní „sesterstvo“ očekávalo.

Počátky výuky na státní ošetřovatelské škole

Počátky výuky ve škole byly nesmírně těžké. První rok byl převážně teoretický, druhý rok studia byl orientován zejména na praktickou výuku. Teoretické přednášky zaštiťovali významní lékaři a profesoři Weigner, Babák, Maixner, Jedlička, Janovský a další. Velkým nedostatkem výuky byla skutečná absence učebnic. Prostě nebyly. Avšak nechme promluvit ty nejpovolanější, tehdejší absolventky prvního ročníku. Josefa Andělová-Křivánková si stýská, že „postrádaly výuku ve správné ošetřovatelské technice, neboť tehdy nebylo kvalifikované síly pro tento úkol“. Během prvních několika let v budově školy neexistovala odborná demonstrační učebna. Žákyně se učily výkony přímo na pacientech. Ve druhém školním roce převzalo deset posluchaček prvního běhu ošetřovatelskou službu na I. interní klinice prof. Maixnera. Jako vedoucí sestra jim byla přidělena vrchní sestra Olga Hupková. Marta Šindlerová dodává: „... jsme docházely na praktický výcvik. Jak měly přednášky vysokou úroveň, tak byl tento pod jakoukoli úroveň vůbec. Učily jsme se doslovně okoukáváním práce tehdejších ošetřovatelek. Byly mezi nimi i velmi dobré a zkušené, od nichž jsme skutečně získávaly, většina se k nám stavěla nevraživě. Cítily se poškozeny i tím, že my, odborně vzdělané sestry, nebudeme brát od pacientů úplatky, které pro ně nezřídka tvořily vyšší příjem než vlastní plat.“

Vzdělané ošetřovatelky to neměly lehké

Je nade vší pochybnost, že nové vzdělané ošetřovatelky nebyly praxí vůbec vítány. Byly vnímány s velkou nedůvěrou jak lékaři, nemocnými, tak především stávajícími opatrovnicemi, které v diplomovaných ošetřovatelkách cítily značnou konkurenci. Zároveň byly nové ošetřovatelky nazírány jako „slečinky“, kterým vlastní ošetřovatelská péče o znečištěného nemocného příliš „nevoní“, tudíž se očekávalo, že se jí budou vyhýbat. Sestra Marta pokračuje: „... vrchní sestra Hupková neměla věru záviděníhodný úkol. Měla nás seznámit s ošetřovatelskou technikou a vést praktický výcvik [...], a tak vrchní sestra rozhodla, abychom začaly od píky. Již matně si vzpomínám, jak jsem nesla první nůši se špinavým prádlem do prádelny a jak sem si nešikovně počínala při mytí podlahy [...], ale naše snaha měla svůj výsledek. Když viděli lékaři, pacienti, slušné opatrovnice, jak rychle reagujeme na každá zazvonění, podkládáme, vynášíme a čistíme ložní mísy bez nejmenšího projevu nelibosti, přestali se na nás dívat skrz prsty.“ Sestra Marta hodnotí i postoj lékařů i nemocných: „Lékařům byl nový, svěží a nezkušený živel z počátku obtížným. Museli přece jen naši práci sledovat a pak nemohli si z nás udělat služebné, jak to tehdy v mnoha případech bylo. Znamenalo to pro ně zříci se určitého pohodlí [...]. Pacienti viděli, že každému posloužíme vlídně a s největší ochotou, že neděláme rozdíly mezi chudými a dobře situovanými, že nepřijímáme žádné „trinkgeldy“[...]. Hned po nich jsme si získaly pomocné opatrovnice. Záhy poznaly, že to byly jen strašáky, co jim o nás vrchní napovídaly.“

S pesimismem sestra Marta vzpomíná na dny války, která velmi tíživě doléhaly všude včetně nemocnic. Žákyně strádaly nedostatkem potravin. Již večer dostávaly dívky dopolední svačinu na druhý den, kterou snědly hned po večeři. Ta dívka, na niž vybyla patička chleba navíc, přešťastně jásala, neboť to pro stále hladový žaludek znamenalo o dvě sousta navíc. Přesto byly žákyně ukázněné, v nemocnici si nevzaly do úst z jídla určeného pro pacienty. Bylo pod jejich důstojnost „ojídat“ nemocné.

Z praxe na klinice

Odborný výcvik se odbýval na různých klinických pracovištích. Ze začátku byly dívky přidělovány na interní kliniku prof. Maixnera, později prof. Ladislava Syllaby. Zde musely žákyně absolvovat praxi na pokojích č. 115 a 116.

Práce sester a žákyň začínala v 6.30 hod. hned po předání písemného a ústního hlášení noční služby. Na pokoje nemocných přišly ošetřovatelky tří typů: diplomované sestry v modrých šatech, „zkušební sestry“ (žákyně 2. ročníku) v šedých šatech a nejmladší žákyně z 1. ročníku v bílých zástěrách. Chodící nemocní se sami umývali a čekali na úpravu lůžka. Většinou seděli pospolu a líčili si své zážitky z noci. Jejich lůžka, tzv. „chodící postele“ (tj. lůžka chodících nemocných), upravovaly a stlaly nejmladší žákyně, dívky druhého ročníku se věnovaly imobilním nemocným. Ostřížím zrakem bedlivě sledovala práci žákyň školní vrchní sestra.

Po hygienické péči a úpravě lůžek byl čas na mytí nábytku, což měly v kompetenci ty nejmladší dívky, jimž se říkalo „mycí společnost“ nebo „armáda úklidu“. Poté nastal čas na podávání snídaní a měření fyziologických funkcí. Kolem 8. hodiny nastávala vláda lékařů na vizitách. Při vyšetření pacienta vyžadoval lékař naprosté ticho. Po vizitě se prováděly různé terapie: podávání léků, masáže, hydroterapie, elektroterapie. V odpoledních hodinách probíhala opět hygienická péče, úprava pacienta a vizita. Diplomované sestry pracovaly společně se žákyněmi, za jejichž práci také odpovídaly.

Mgr. Jana Mlýnková, ÚTPO 1. LF UK, Střední odborná škola sociální, o. p. s.

Literatura u autorky

 

• tisk
• předplatit si