Návrat do života

Zdravotní sestra a její pacientka. Jsou skoro stejně staré. Ivě je 48 let, Daně o dva roky víc. Nebýt zhoubné nemoci, asi by se nikdy nepotkaly. Dnes je ale mezi nimi hluboké pouto. Ta první učila tu druhou, jak žít se stomií.

Jak se z Ivy stala stomasestra

Bc. Iva Otradovcová začínala jako jedna z řady chirurgických sester před více než dvaceti lety. V něčem se však od jiných lišila. Nedalo jí spát pomyšlení, že pacienti, kteří odcházejí domů se stomií, prožívají svůj stav jako podstatné zhoršení kvality života. Vadilo jí, že se mnohdy neumějí o stomii dobře starat, že nedokážou využít všech předností dostupných pomůcek. Věděla, že i se stomií lze žít plnohodnotným životem. Ale musí se vědět, jak na to. Začala se proto vedle své běžné práce stále více zaměřovat na edukační činnost. Nelitovala ani svého volného času, předváděla a vysvětlovala. Snažila se stomikům pomáhat v orientaci v pomůckách, které právě prodělávaly bouřlivý vývoj a neustále se zdokonalovaly. Od gumy kolem pasu se zavěšeným pytlíkem, který nosila většina pacientů ještě před dvaceti lety, je k moderním pomůckám tak daleko jako od žebřiňáku ke kosmické raketě. Mnozí z pacientů byli staří, někteří těžko chápali, jak se o stomii starat, jiní rezignovali a izolovali se od společnosti. Téměř všichni pak bojovali s psychickými problémy. Původní Jánošíkův pás pouze jímal střevní obsah, ale neuměl eliminovat zápach. Lidem se rozpadaly partnerské a manželské vztahy, mnozí po operaci přišli o zaměstnání, koníčky. A tak to nemělo být. Lidí, kteří ji potřebovali, bylo stále víc a všechno se nedalo zvládnout. Proto Iva v té době jako jedna z prvních založila v IKEM stomaporadnu a vedle své práce edukovala stomiky. Postupně se však více a více věnovala jen péči o tyto lidi. To vše by nebylo možné bez souhlasu a aktivní pomoci vedení kliniky. Dnes pracuje v Ústřední vojenské nemocnici jako specializovaná edukační sestra – stomasestra. Tam před třemi lety dostala do péče Danu.

Na pokraji smrti

Když bylo vyučené prodavačce Daně 47 let, byla již nějakou dobu rozvedená, měla dvě dospělé děti a úspěšně podnikala ve firmě s nemovitostmi. Peněz měla dostatek, takže když se jí někdo zeptal, říkala upřímně, že je se životem spokojená.

Pak se ale objevily bolesti hlavy, zpočátku vcelku obyčejné, později silnější a úpornější. Po čtyřech měsících ji zahnaly k doktorovi. Ten usoudil, že je to obyčejná migréna, a naordinoval analgetika. Bolesti neustupovaly a brzy se dostavily výpadky vědomí. Dana na doporučení lékaře putovala na vyšetření na psychiatrii. Bolesti se však i nadále stupňovaly, přidávalo se zvracení a další výpadky vědomí. Nakonec zmučenou Danu odvezl její syn do nemocnice.

V Ústřední vojenské nemocnici byla ihned provedena všechna potřebná vyšetření. Dana měla dvoucentimetrový zhoubný nádor na mozku a související otok mozku. Následovalo nejprve zmenšení otoku, operace, pak chemoterapie a ozařování. Nádor se podařilo odstranit a mohlo se zdát, že je vyhráno. Ale osud si tentokrát krutě zašprýmoval. Bezprostředně po operaci se Dana dozvěděla, že nádor na mozku byl „jen“ metastázou jiného, mateřského nádoru, který je stále někde v těle. Začalo se hledat a posléze byl diagnostikován na konečníku. Dana si po této zprávě vybavila letité drobné obtíže, které měla a které přisuzovala hemoroidům – stopy krve ve stolici, občasné průjmy, podrážděný konečník. Tenkrát to ke své smůle „neřešila“. Nyní bylo pozdě si cokoli vyčítat.

Smíření s trvalou kolostomií

Před druhou operací se obě ženy poprvé potkaly. Iva začala Danu připravovat na kolostomii, se kterou bude už natrvalo žít. S tím se Dana nechtěla smířit, uprošovala doktory, sestry, nechtěla si připustit, že ve svých sedmačtyřiceti letech bude takto handicapovaná. Nechtěla se učit, nechtěla vidět pomůcky ani stomii. Byla to obvyklá první reakce stomiků. Iva to znala a věděla, jak na to. Dana je dnes se stomií vyrovnaná a jen vzpomíná: „Sestřička mě do ničeho nenutila Když viděla, že se odmítám učit, klidně to odložila na jiný den, na chvíli, kdy jsem pociťovala alespoň trochu optimismu a říkala si, že to k něčemu bude.“

O učení rozhodoval psychický stav

„S Danou jsme si před druhou operací, která následovala půl roku po té první, hodně povídaly,“ říká Iva. „Samozřejmě jsem o případu znala všechna lékařská fakta. To byla jedna věc. Druhá byla, že jsem se chtěla dozvědět, jak to vnímá ona, její rodina, blízcí, příbuzní, kolegové, zkrátka okolí. To bylo velmi důležité pro přijetí stomie. Bylo mi jasné, že se bojí – ale ona měla důvod bát se. Čím víc toho vím o momentálním psychickém stavu svých klientů, tím lépe. Když třeba vidím, že pacient z nějakého důvodu péči o stomii nacvičovat nechce, že není v kondici, nenutím ho. Edukaci raději odložím na příhodnější chvíli. Anebo se stává, že se jim chce dělat jen něco. Nevadí, příště to dohoníme. Když chtějí vystřihovat sáček, vystřihujeme sáček. Psychologové říkají, že člověk po operaci si nerad prohlíží své tělo. A my za několik dní po operaci chceme po pacientech, aby si druhý den stoupli před zrcadlo a učili se ošetřovat stomii. Když se ale nechtějí dívat, já je nenutím – objektivně to není pěkný pohled. S pacientem se můžeme domluvit na takzvané dlouhodobé předoperační přípravě. On přijde, v klidu si sedneme, povídáme si a on se dozví všechno, co ho zajímá. Mohu mu ukázat fotografie, obrázky a variace operačních technik. Sama se na edukaci také připravuji – protože co člověk, to jiná stomie. Každá je originál.

U Dany operace znamenala přerušit střevo nad nádorem a celé je směrem ke konečníku odstranit. Konečník se po amputaci zašívá. Horní část střeva se vyvede skrz břišní stěnu. Laik si představí, že člověk po této operaci vyjde z rukou chirurgů pozašívaný jako stará ponožka. Možná že něco podobného dříve bývalo – dnes se u mnohých pacientů, kteří odpovídají konkrétním medicínským kritériím, volí laparoskopický nebo robotický výkon. To se děje prostřednictvím čtyř, maximálně pěti centimetrových vpichů přes stěnu břišní. Dana patřila mezi ty šťastné, a dnes díky tomu může do bikin.“

Dík informacím

„Když jsem se o trvalé stomii dozvěděla, byl to zpočátku šok. Později jsem si ale řekla – tak to tedy budu mít, ale budu žít. Velkou radost mi přinesla informace, že mě budou operovat laparoskopicky. Výhodou bylo, že jsem od Ivy velice podrobně věděla, do čeho jdu. Například jsem se strašně bála zápachu, ale Iva mě uklidnila vysvětlením, že při správném používání pomůcek a odpovídající hygieně zápach není. Měla jsem k ní opravdovou důvěru a vyptávala se na vše, na každý detail i na věci, se kterými bych se lékaři nikdy nesvěřila. Byla pro mě nenahraditelná a nesmírně důležitá. Druhý den po operaci za mnou hned přišla na oddělení JIP. Na břiše jsem už měla stomii a pomůcky, které jsme předtím vybraly. Z nemocnice jsem odcházela dokonale poučená a dá se říct, že odhodlaná dělat všechno dobře, přesně jak mi Iva radila.“

Iva o výběru pomůcek

„Na oddělení máme různé typy stomických pomůcek, stomických sáčků, podložek a různých čisticích prostředků. Je důležité, aby si je pacient mohl ,osahat‘ a vyzkoušet, nejlépe už před operací. Některá podložka má tvar kosočtverce, jiná kytičky, některá oválu... Lidské tělo a vyústění stomie jsou u každého jiné, a tak i tvary podložky každému vyhovují jinak. Pacient si vybere a já jeho názor akceptuji, koriguji nebo mu doporučím jinou, vhodnější pomůcku. Mám přehled o tom, co nového je na trhu, takže není problém vyzkoušet i nějakou tu novinku.“

Další krok k normálnímu životu Irigace u stomiků je zjednodušeně řečeno výplach střeva vodou přes stomii. Pro pacienta to znamená provést ji zhruba jednou za dva až čtyři dny. Vývod stomie lze uzavřít speciální krytkou. Daně tato operace „trvá“ asi půl hodiny. Díky irigování odpadá práce se stomickými pomůckami, šetří se kůže v okolí stomie a snižuje riziko komplikací. Bohužel tato moderní metoda není vhodná pro všechny stomiky. Mohou ji používat pouze stomici s vývodem na tlustém střevě.

Dana se irigovat naučila rychle. Na otázku, jestli se nyní cítí stomií omezována, odpovídá, že skoro vůbec. Jsou chvíle, kdy na ni zapomíná úplně. Například tehdy, když si hraje se svou dvouletou vnučkou nebo při těšení na dalšího potomka, kterého její dcera čeká v listopadu. Na to, co špatného prožila, zapomíná bezpečně v koloběhu práce v zaměstnání, kam se vrátila.

Přesto se změnila. Cítí to, co každý vnímavý člověk, který se podíval smrti do očí. Přebudovala žebříček hodnot. Na prvním místě jsou nyní vztahy s lidmi. „Mezi to, čeho si nyní cením nejvíc, patří přátelství a jsem šťastná, že je mám. Sestře, která mě mým osobním peklem provedla, která se stala mojí přítelkyní a důležitou osobou mého života, nepřestanu děkovat.“

Jarmila Škubová

Fota archiv Bc. Ivy Otradovcové a JŠ

 

• tisk
• předplatit si