Číslo 10 / 2009
Dosažitelnější vzdělávání
Před několika dny nahradila prázdninové radovánky škola. Školáci protahují obličeje a k uším rodičů se linou poznámky o tom, jaká že je to otrava. Lépe je k tomu mlčet, nechceme-li se dočkat odpovědi, že nám se to mluví, když do školy nemusíme. Je to fakt – prodavačka do školy nemusí ani její manžel inženýr, ba ani já, která vám píšu tyto řádky.
Vy, sestry, shodně s profesí, která je vám nejbližší, s lékaři, se však vzdělávat musíte, a to celý produktivní život (znám ovšem i takové, které se nejspíš ze setrvačnosti vzdělávají i v důchodu), neboť patříte mezi regulovaná povolání. Vy víte, co to znamená. Pracujete s tím nejcennějším, co existuje – se zdravím a životem člověka. Zaostání za poznáním v medicíně i ošetřovatelství, které pádí mílovými kroky, by mohlo znamenat katastrofu – a proto je jen dobře, že v každé kulturní zemi je celoživotní vzdělávání sester přikázáno zákonem.
Pro děti zdravotní sestry je zcela běžné a normální, že maminka chodí do školy, nosí známky a kredity, učí se, dělá zkoušky. Takové děti nejspíš učení považují za samozřejmou součást života, a mají-li rodiče štěstí, vezmou si z matky příklad. Vedle bezpochyby blahodárného působení na potomky studium dospělých bystří mozek, zvyšuje sebevědomí v práci, přináší nové kontakty, snad i kariéru – samé dobré věci. Za to platí sestra svým časem a nezřídka i nemalými finančními prostředky. Doby, kdy bylo vzdělání zadarmo, jsou za námi. Dnes je to zboží jako každé jiné. Takže když si nepříliš dobře placená sestra na jednu misku vah dá profity ze své profese a na druhou stranu handicapy, nezřídka jí vyjde, že to druhé váží víc. A pak ji, třebaže svou profesi miluje, opouští.
Každý vedeme pomyslnou hranici mezi rodinným a pracovním životem jinudy, fragmenty jednoho či druhého váží u každého trochu jinak. Přesto obecně platí, že se žena, jíž se práce negativně dotýká rodiny a vztahů s jejími členy (například když manžel těžko snáší noční směny, příliš často zaskakuje v domácnosti, dítě se horší ve škole a není čas se s ním učit, není možné vybrat si termín dovolené, na obzoru se rýsuje syndrom vyhoření), raději poohlíží jinde. Víme, že během letošního roku mnoho sester z profese odešlo nebo po škole do profese vůbec nenastoupilo. Jejich nechtěná absence přinesla velké trápení těm zbylým a mnohde to neprospělo ani pacientům. Proto ministerstvo zdravotnictví, jak jsme již psali, přijalo soubor opatření, která by měla všestranně sestrám usnadnit a zpříjemnit život, a stabilizovat je tak ve zdravotnictví.
Mezi všemi změnami, které se takto dotknou praxe sester, bezkonkurenčně vede počin ministerstva, kterým se rozhodlo uvolnit ze svých zdrojů a fondů EU značný objem finančních prostředků a investovat ho do specializačního i celoživotního vzdělávání zdravotníků. Dosud si vzdělávací akreditované kursy platily sestry samy nebo na ně přispíval zaměstnavatel. Od této nepopulární povinnosti by měli být zdravotníci do budoucna osvobozeni. Více si o tom můžete přečíst na našem webu nebo i v tomto čísle časopisu v článku o transformaci specializačního vzdělávání sester.
Jarmila Škubová
Další články v tomto čísle
- K čemu mohou být volby, které nebyly
- Argumenty proti porodům v domácnosti a ve zdravotnických zařízeních, kde není přítomen lékař
- Dlouhodobým pacientům u Milosrdných pomáhají psi
- Hodnocení sestry
- Jsem optimistka
- Čas pro sekci zdravotních laborantů
- Co život dal a vzal
- Čeští laboranti na cestách
- Nursing Times, 2009, 105, č. 7
- První státní ošetřovatelská škola