Zajistit bezpečí patří do kompetence manažera

Jsou tři hodiny ráno a na příjmové ambulanci psychiatrické kliniky, kde mám službu, zvoní telefon, lékařka z gynekologického oddělení z jiné nemocnice i města žádá okamžitý převoz pacientky na psychiatrické oddělení. Pacientka je den po abdominalní hysterektornii, somaticky stav není stabilizovaný, ale je velmi neklidná, dle slov lékařky na ní leží tři sanitáři a nikdo si neví rady.... Snažím se vysvětlit, že náš konziliární lékař, i přes pokročilou hodinu, zrovna vyšetřuje klienta, a nabízím řešení v podobě restriktivních opatření a pochopitelně konzultaci s psychiatrem, bude-li i pak nezbytná. -„Ale to my tady neděláme, to tu není zvykem..." Zvláštní, ale pro mne očekávaná reakce. 

Nechci popisovat příběh té nemocné ženy ani lékařky, která byla v kontaktu velmi milá, nechci se ani pozastavovat nad kompetencemi a místem spádu pro psychiatricky nemocné. Chci jen trochu hájit psychiatrické sestry - jsou to totiž také zdravotní sestry a asi by uměly (i uměli, protože u nás je v této pozici hodně mužů) „opečovat" žilní vstupy, různé katetry, infúzní pumpy, dnes mnohem víc díky standardům. Chci, aby byl znám jasný důvod toho, proč se překladům „zakatetrovaných" nemocných bráníme. Snažíme se zajistit jim i sobě bezpečí. Připadá mi morálnější, humánnější, rozumnější i pohodlnější omezit v lůžku jednoho neklidného nemocného na chirurgii, aby neohrožoval sestry a ostatní nemocné, než omezovat na psychiatrickém oddělení osm psychotiků, kteří jsou pro nemocného, jenž je den po náročné operaci, potencionálně nebezpeční, byť i on má psychiatrickou anamnézu nebo je neklidný. Představa vytrženého močového katetru nebo centrálního žilnfilo vstupu je strašná a věřte, že v reálu je to o hodně horší. 

Odpovědnost manažera

Manažer jde příkladem a chová se tak, jak sám vyžaduje! Manažer si všimne hrozícího nebezpečí a poskytuje potřebnou podporu! Manažer nevyvolává zbytečné konflikty! Manažer provádí systematickou kontrolu! Manažer ví, že na jedno pokárání je třeba sedm pochval... Tyto zásady mne vedly k mnoha činnostem a ty první částečně vysvětlují i úvod článku, který vyplynul z mé vlastní zkušenosti. Občas si vezmu službu na ambulanci, abych o tom, co, jak a v jakém obsazení se má dělat, nerozhodovala „od stolu". Druhým důvodem je, že v běžném provozu člověk lépe rozpozná rizika a jako manažer dokáže zavést smyslupiná opatření vedoucí k zajištění bezpečí. Zajištění bezpečí ve zdravotnických zařízeních je očekáváno a považováno za samozřejmost! Po pracovní stránce se od nás očekává profesionalita, pracovitost, tolerance, kreativita, takt, optimismus, flexibilita, loajalita, diplomacie, ekonomické myšlení, disciplinovanost, lidskost i ostražitost a s ni spojená schopnost zajistit bezpečí. Bezpečí musíme zajistit pro nemocné a jejich blízké, pro naše spolupracovníky, ale nesmíme zapomenout ani na sebe a své duševní zdraví. Jednotlivé stupně manažerské úrovně mají sice za zajištění bezpečí odlišnou odpovědnost, nicméně ji mají všichni. Zabýváme se různými riziky, především těmi, která se našeho pracoviště týkají nejvíc. Vznikají tedy opatření zahrnující kluzké a nebezpečné povrchy, znalost legislativy - sdělování informací, odebírání a ukládání cenností, zabezpečujeme šatny pro nemocné i personál, přístupné zdroje napětí a přístroje, jinde zase dostupné chemikálie a léky. Významným rizikem, které je neprávem v ústraní, je ale i riziko násilí ze strany pacienta. Jak zajistit bezpečí zdravotnickým pracovníkům v tomto ohledu? Kromě workshopů je důležité poskytnout jim přehledný návod s konkrétními intervencemi, který bude pomocníkem v krizové situaci - SOP neboli standardní ošetřovatelský postup Rizika násilí ze strany nemocných. 

Co by měli zdravotníci znát

Veškerý personál zdravotnických zařízení by měl vědět, že stavebním kamenem pro zvládnutí konfliktů jsou komunikační dovednosti. Je třeba znát rizikové faktory zvýšené agitovanosti "slyšet" na varovné signály hrozícího nebezpečí. Znalost legislativy je žádoucí, ale nezapomínejme na to, že etika není omezena jen legislativou. Pokud splňujeme všechny vyjmenované atributy, zbývá už jen určit správné intervence při hrozícím násilí a sepsat standardní ošetřovatelský postup. Při jeho tvorbě, je-li to jen trochu možné, požádejme o radu někoho se zkušeností s agitovanými lidmi a nezapomeňme na potřebné pomůcky. Vhodná je i konzultace s právníkem. 

Přestože máme pocit, že vše dokonale ovládáme, zamysleme se nad tím, zda při všech na nás kladených požadavcích občas nezapomínáme. Například na pravidla slušnosti a zdvořilosti. Také my přece chceme slyšet spolehlivé informace srozumitelnou formou a s velkou dávkou taktu a vstřícnosti. I my stojíme o zachování diskrétnosti, nikoli o zraňující poznámky, a rozhodně nemáme zájem o únik informací o nás samých. A to všechno chceme rovněž (a možná především) pro své blízké. Připomeňme si také význam empatického naslouchání, kdy vnímáme obsah i formu sdělení. Empatie je vcítění, to každý ví, ta důležitější část definice ovšem je - nezávisle na vlastních pocitech. Často opomíjenou částí neverbální komunikace je kontrola vlastní úzkosti, a proto nezapomeňme, že i úzkost může být „nakažlivá". 

Je mnoho rizikových faktorů zvyšujících agitovanost nemocných. Některé lze ovlivnit, u jiných je to obtížné - mezi ty určitě patří převaha ženského personálu nebo jeho nedostatečný počet. Neovlivníme ani absenci lékaře ve službě. Zkusme se tedy zamyslet nad rizikovými faktory, které ovlivnit můžeme. Patří mezi ně například špatná nebo žádná komunikace, dlouhá čekací doba, nevhodné osvětlení, špatný vzduch, neútulné prostředí anebo nedostatek poskytovaných informací. Pokud „slyšíme" na varovné signály hrozícího nebezpečí, zaměříme se na násilné chování pacienta v uplynulých několika hodinách, v anamnéze uváděné útočné a násilnické chování, a víme, že rizikovým faktorem je mužské pohlaví, mladší věk a sociální zátěž. Rozhodně pro nás musí být alarmující změny v autonomním nervovém systému pacienta (pocení, planoucí tváře, změny velikosti zornic, svalová tenze, verbalizace úmyslu použít násilí) a musíme vědět, že je nutné reagovat na neverbální varovné signály, jakými jsou sevřené pěsti, zatnuté zuby nebo neklidné přecházení po chodbě. Je nutné využít všechny intervence při hrozícím násilí, a mít na paměti, že je důležité dodržet jejich posloupnost. Prvním stupněm je redukce dráždivých podnětů, následuje verbální uklidňování spolu s empatickým nasloucháním. Dalšímu vyhrocení konfliktu často zabrání mnohdy opomíjená demonstrace početní převahy personálu. K restriktivním opatřením, například k fyzickému omezení, bychom měli přistoupit nejkrajnějším případě. 

Zuzana Fišarová, R5 Psychiatrická klinika 7. LF UK a VFN, Praha 

 

Fota: archiv autorky

 

• tisk
• předplatit si