Jaké jsme byly – sestry před 50 lety

Před mnoha lety jsem se s miminkem v kočárku vydala na procházku krčským lesem. Po výstupu na kopec se přede mnou otevřel čarovný pohled na krásné, a jak se mi zdálo poklidné zařízení s mnoha pavilony pospojovanými podloubími, zelenými střechami a s věží, která jako by mi ukazovala vlídnou lidskou tvář. Zatoužila jsem pracovat tam. Něco, co neumím spolehlivě vysvětlit, říká se tomu myslím genius loci, mě k tomu areálu přitahovalo a poutá dodnes. Fakultní Thomayerova nemocnice v Praze... 

V polovině padesátých let neplatil ještě zákoník práce a pracovněprávní předpisy, pokud jaké vůbec byly, dovolovaly rozepisovat rozvrh služeb sester podle potřeb oddělení, bez ohledu na zákonem stanovenou osmihodinovou pracovní dobu. Pracovaly jsme i 280 hodin v měsíci bez náhradního volna. Dvanáctky, jedenáctky nebo přerušované směny (od 6 do 19 hodin s dvouhodinovou polední pauzou) byly pravidlem. Příplatky za noční, neděle či svátky neexistovaly. Plat sestry obnášel 790 Kčs, lékaři v té době dostávali kolem 1000 Kčs. Zkrácení školní docházky způsobilo, že na lůžková oddělení nastupovaly a hned sloužily třeba i týdenní noční služby sestry sotva sedmnáctileté. 

Dnešní sestra by se divila

Nedovedu si představit, co by asi odpověděla dnešní absolventka vrchní sestře, kdyby jí na noční službu ke vší odborné práci přidala ještě povinnosti leštit Sidolem kohoutky umyvadel, zaštupovat určený počet punčocháčů nebo vyšít bavinkou nekonečné množství značek na ústavní prádlo. Nám se to zdálo docela v pořádku. Vždyť jsme vlastnoručně vyráběly i všechen zdravotnický materiál. To nekončící skládání čtverců, balení štětiček, motání tampónů, sušení a pudrování gumových rukavic! Nástroje se tehdy sterilizovaly varem, jen operační sály již byly vybaveny parními autoklávy, a tak každá z nás hříšnic má na kontě alespoň jednou rozvařený vařič, kdy z kovových stříkaček vytekl cín, kterým v nich byly upevněny skleněné válce. Horší bylo rozvařit pomůcky z pryže. Nevyvětratelný puch ze spálených rektálních rourek nebo dudlíků se nedal před vrchní sestrou utajit. 

Naše vizáž

Ochranný oděv, případně nazývaný uniforma, sestával z tradičních světle modrých šatů s odpínacím límečkem naškrobeným jako pravítko, zástěry a památné ozdoby sesterských hlav - čepce. Zpočátku jsme ten čepec pracně skládaly do varhánků, některé v tom dosáhly skutečného mistrovství, později skládání odpadlo a čepec dostal tvar jednoduchým zapnutím dvou knoflíků. Nošení čepce bylo tvrdě vymáháno, byla to předepsaná součást upraveného vzhledu sestry. Ten nesměly narušovat ani šperky, nalakované nehty a nalíčená tvář. Myslím, že tento požadavek zdůvodňovaný hygienickými ohledy, souvisel s představou, že tak lze lépe ukáznit mladé ženy, naučit je disciplině, sebeovládání a oběti, což jsou vlastnosti pro práci sestry velmi potřebné. 

Přísný režim

V nemocnici vůbec panovala větší přísnost, striktní subordinace a úzkostlivá šetrnost. Na pozicích vrchních sester byly často ženy, které sesterské profesi obětovaly svůj soukromý život, neměly vlastní rodiny a práce v nemocnici byla hlavním smyslem jejich života. Pamatovaly ještě mnohem tvrdší pracovní podmínky někdejších Masarykových domovů. jedna vrchní sestra mi vyprávěla, že na pavilonu 82, kde pracovala v letech 1929-1936, bylo umístěno na každém patře kolem stovky pacientů s progresivní paralýzou a dvanáctihodinovou službu u těchto nelehkých nemocných měla jen jedna sestra. Ke kontrole řádně vykonávané noční služby sloužily píchačky na protilehlých koncích chodeb, píchnuto muselo být každou hodinu. Na pokojích nebyla voda a ani na jednom z pavilonů, jak lze zjistit z dobových fotografií, nebyla osobní zdviž, pouze nákladní výtahy na jídlo. Pro přepravu imobilních pacientů sloužila nosítka pro sedící nebo ležící. Stačí porovnat počet lůžek - 280 na každém z dvanácti pavilonů, s počtem ošetřovatelského personálu - celkem něco kolem 400, abychom došli k poznání, že práce v Masarykových domovech nebyla pro sestry rozhodně procházkou „libosadem". 

Náročné požadavky byly kompenzovány na tehdejší dobu velkorysými zaměstnaneckými výhodami. Služně bylo o poznání vyšší než ve státních (tehdy zemských) zařizenich. Masarykovy domovy byly zařízením hlavního města Prahy a zaměstnanci měli nárok na řadu slev (například na veřejnou dopravu), které tehdy příslušely zaměstnancům města. Ústav nabízel velmi kvalitní ubytování a práci v nejmodernějším sociálním zařízení té doby. Rovněž zajišťoval zaměstnancům jídlo jako naturální požitek. Neměl tedy nouzi o zaměstnance, naopak, každý si práce vážil. Uvážíme-li, že rozsáhlý sociální ústav vybavený ve své době nejmodernějšími technologiemi (skvělá prádelna a stravovací provoz, promyšleně samozásobování, založený ovocný sad) byl otevřen pouhých deset let po vzniku samostatného státu, můžeme Praze její tehdejší magistrát jen závidět. Obětavost a profesní zápal průkopnic sesterského povolání, které pracovaly v nemocnici od počátku, daly pevný základ společenské prestiži našeho povolání. Učily jsme se od nich. Ač jsme měly často kvalitnější teoretickou školní průpravu, chyběly nám odborné i lidské zkušenosti, a tak především jim vděčíme za to, že z nás vycepovaly řádné sestry. 

Jiný charakter práce

Samotná tehdejší práce sestry nesnese s dnešními vysoce odborně náročnými požadavky srovnání. Vyšetřovacích a terapeutických postupů bylo tak malé množství, že zpravidla všechny odborné výkony prováděla staniční sestra, která zpracovávala vizity, a pokojové sestry byly určeny jen k přímé péči o nemocně. Počty sester byly přísně vymezeny plánem: jedna sestra na 10 lůžek dospělých, takže na 70lůžkové stanici pracovalo ve třech směnách sedm sester. Součástí nemocnice nebylo tehdy ani chirurgické oddělení dospělých, pouze dětská chirurgie, takže i sálových sester bylo málo a počet opravdových specialistek nepřesahoval dvě až tři desítky. Samozřejmě, že i tehdy se už prováděly standardní výkony, jako jsou podávání lékárny, aplikace intramuskulárních injekcí, klyzmat, sondy, laváže atd. Intravenózní injekce a infúze aplikovali pouze lékaři, RTG vyšetřovacích metod bylo málo, laboratoře měly mnohem chudší nabídku, odběry glykémií a krevních obrazů prováděly laborantky samy (všechny interny tehdy stačila obejít jedna paní Barvíková). EKG přístroje umístěně ve Farradayově kleci pořizovaly záznam světelným paprskem, k vyvolání jednosvodové EKG křivky byla nutná temná komora. Dovedete si představit čas, který uplynul, než se hotová, a to ještě nekvalitní křivka dostala do rukou lékaře? „Módní" zapomenuté postupy Invazivní metody jako bronchoskopie a gastroskopie byly tehdy prováděny kovovými přístroji za značného nepohodlí pro pacienty. Každá doba má své módní postupy, vzpomínám na některé, které by dnes asi vzbudily úsměv. Např. se podávalo svařené kravské mléko v podobě nitrosvalové injekce či se stejným záměrem vlastní pacientova krev - tzv. autohemo. Mezi lopatky se pacientům vtírala rtuťová mast. Říkalo se tomu popudová léčba a užívala se u onemocnění, o kterých dnes víme, že mají autoimunitni příčinu. Část pavilonu B3 byla stavebně upravena, aby zde mohla probíhat léčba spánkem, 

Nový jev — trvalý nedostatek sester

Skončil systém umístěnek, Praha nabízela přehršle onačejších pracovních příležitostí, mladé sestry zakládaly rodiny, přišly děti, to s nepřetržitým provozem šlo jen obtížně dohromady. Jen s obtížemi se dařilo zajišťovat stále náročnější požadavky provozu. Sestrami se ucpala každá díra. Když chyběly pomocnice, sestry myly nádobí i podlahy. Když chyběl sanitář, vozily sestry nemocné po vyšetřeních a stalo se mi dokonce, že jsem si sama musela odvézt i zesnulého. Takové soustavné přetěžování a profesionální degradace sester měly neblahé následky. Při nedostatku personálu se musela někdy práce ošidit a některé ji pak šidily, i když nás bylo dost. Upevňovaly se zlozvyky a klesala úroveň naší práce. Přitom současně probíhal urychlující se rozvoj zdravotní péče. Stále vyšší podíl techniky, prudce se rozšiřující spektrum léčebných i vyšetřovacích metod kladl stále větší nároky na odbornou přípravu sester. Postgraduální školení sester začalo dostávat pevný řád. Dynamika zdravotnické péče tak pomohla k překonání krize a dala nastupujícím generacím sester novou motivaci. 

Ohlédnutí za dlouhým životem

Jestliže přehlížím historii ošetřovatelstvi v Thomayerově nemocnici, vidím ohromný pokrok a vývoj sesterské profese: na začátku mé kariéry stačilo být pořádná, poslušná, pečlivá a pracovitá, třeba i pitomá. Povolání si žádalo jen o málo víc než běžná práce v domácnosti, od sester se očekávalo, že spiní úctyhodnou, nicméně jen služebnou roli „utahané kobyly milosrdenství". Dnes je povolání sestry vysoce kvalifikovanou prací s různými specializacemi a vyžaduje ženu vzdělanou, dnes už i vysokoškolsky, sebevědomou a schopnou samostatného rozhodování. Sestra není služkou, ale svébytnou členkou zdravotnických týmů. To je příležitost, ale i výzva. 

Poselství následovnicím

Dnes, kdy jsem se z poskytovatelky stala příjemkyní zdravotnických služeb, mohu jen opakovat, co jsem řekla před deseti lety: naše práce je služba, služba zcela zvláštního druhu. Vstupuje do intimních zákoutí těla i duše nemocného. Najít rovnováhu mezi laskavostí, důvěrností, vcítěním a na druhé straně profesionalitou, důstojností a nadhledem, ubránit se přitom zneužívání moci, zcyničtění a okoralosti srdce, je úkol nad jiné těžký. Teprve jako pacientka jsem si do hloubky a v piném rozsahu uvědomila, jak velkou moc, a tudíž i odpovědnost nad životy a osudy svěřených nemocných sestra má. Přála bych vám, které jste si naše povolání vybraly, aby vám v závěru kariéry přineslo tolik uspokojení a zadostiučinění jako mně. S trochou nadsázky by se snad dalo říci, že i Fakultní Thomayerova nemocnice s poliklinikou je v jistém smyslu matkou. Prožila jsem v ní celý život, narodily se zde moje děti, zemřeli rodiče i manžel, dnes se tu léčím i já. Nemocnice mi dala příležitost dozrát a zmoudřet, trestala i odpouštěla, někdy i křivdila, ale vždycky jako matka v nejvyšší nouzi pomohla.

Ivanka Krchovová

(krchovova@email. cz) 

 

• tisk
• předplatit si